Propalestinská demonstrace proti Izraeli před Evropskou radou v Bruselu (1. únor 2024). FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
KOMENTÁŘ / Zřejmě už nestačí tvrdit, že „žurnalistické standardy“, požadující emočně nezatížené výrazy, znemožňují označit teroristu za teroristu, zatímco bez problémů hovoříte o „fašistickém“ či „teroristickém“ Izraeli. Novým vynálezem přímluvců terorismu je teď fakt, že Izrael jako stát údajně nemá právo na sebeobranu.
Povodeň nesmyslů se rozpoutala v reakci na vyjádření české armády na sociální síti. „Kontroverzní“ odstaveček textu přitom u příležitosti výročí pogromu Hamásu ze 7. října konstatoval samozřejmost: že totiž stát Izrael, stejně jako všechny ostatní státy světa, má právo na sebeobranu.
Tedy už zřejmě nestačí, že vraždění, mučení a znásilňování civilistů máme označovat za „legitimní boj proti okupaci“ vedený „všemi nezbytnými prostředky“. Že nestátní ozbrojené entity kontrolované Íránem, jimž se tu fandí, mají být a priori vyňaty ze všech povinností, které platí pro civilizované lidi a vztahy, zatímco Izraeli se předepisuje přísnější dodržování mezinárodních norem, než jaké v praxi požadujeme po USA nebo evropských mocnostech.
Nejnovější objev teroristických apologetů spočívá v tezi, že „okupace“ (míněno okupace Gazy, která po jednostranném izraelském stažení v roce 2006 neexistovala) zbavuje Izrael rovného postavení s ostatními státy světa. „Okupace“ má být důvodem, proč se židovský stát nemá právo bránit, pokud se jej někdo pokouší zničit.
Zkusme zde nasadit příměr z oblasti běžného vnitrostátního trestního práva. Dejme tomu, že někdo poukáže na váš daňový nedoplatek, dopravní přestupek nebo třeba i závažnější čin – a z toho vyvodí, že jste ztratili právo bránit svůj život proti násilnému napadení, které se jinak přiznává úplně každému. Soud ale může u konkrétního případu běžného občana zkoumat jen to, zda se nedopustil „nepřiměřené obrany“, což je ovšem něco zcela jiného než říci, že se bránit vůbec nesměl. Řeč je o formě, jakou právo vykonal, v žádném případě o možnosti mu je a priori upřít.
Ovšem obdobně postupuje i Charta OSN, která konstatuje právo členských zemí na obranu, „dokud nezasáhne Rada bezpečnosti“. Jinými slovy tam, kde RB OSN ve prospěch napadeného vůbec nezasahuje, musí si napadená země s útokem sama poradit, jak nejlépe dovede.
Ochrana lidských práv vs. sebeobrana
„Je nemorální udržovat stát jako suverénní společenství a zároveň mu zakazovat bránit jeho existenci,“ napsal kdysi profesor Alfred von Verdross na okraj debaty o charakteru práva státu na sebeobranu.
Aktivisté se ale dnes snaží prosadit právě onu Verdrossovu „nemorální“ interpretaci, podle níž stát nemá povoleno podnikat akce směřující k obraně své existence. „Ochrana lidských práv“, z níž jsou ovšem velmi pozoruhodně vyňati izraelští civilisté, se těší absolutní přednosti před právy, jež přiznáváme státům.
Jedna věc je říci, že jednotlivec je nadán právy nezávisle na státu, takže ten mu je nemůže ani přiznat, ani odebrat – takový postoj tvoří základ všech režimů umožňujících občanskou a politickou svobodu.
Ale něco úplně jiného je tvrdit, že právo jednotlivce (a jím tvořených nestátních struktur, jako například ozbrojených teroristických milicí) má absolutní přednost před jakýmikoliv legitimními nároky státu. Domyšleno do důsledku by uvedené znamenalo, že stát vlastně nemá právo ani zákonem určit formu výkonu práv nebo jejich výkon v krizové situaci omezit. Jinak řečeno, stát vás ani nesmí potrestat, pokud v přeplněném sále kina začnete nahlas křičet „Hoří!“ a vyvoláte tím paniku, při níž bylo několik lidí ušlapáno.
Vždyť jste přece jen využili zaručené svobody slova, kterou vám žádný zatracený stát se svými soudy a policajty nemůže vzít, ne snad?
Oproti uvedené extrémně individualistické interpretaci lidských práv stojí právní doktrína označovaná jako jus cogens. Ta stanoví, že některé právní normy hájí zcela zásadní hodnoty, takže je nelze žádnými mezinárodními smlouvami zrušit. Tedy ani smlouvami, které jsou věnovány ochraně individuálních práv. Právo státu na sebeobranu se počítá k takovémuto typu norem.
Lze ovšem vždy zajisté přesvědčivě namítnout, že stát přece vůbec k ničemu nepotřebujete, takže jeho zachování je naprosto nedůležité. Ani státem garantovanou zdravotní péči, ani sociální služby, ani jeho obranné funkce. Že jste se narodil v chatrči, kterou jste si sám postavil.
Absolutní nedostatek sebereflexe
Bylo by ovšem chybou vnímat věc tak, že přímluvci teroristů tady vytvořili jakousi doktrínu, v níž se důsledně staví individuální práva nad práva přiznaná státům. To neplatí. Argumentace fanoušků terorismu je naprosto oportunistická a rozhodně nedosáhla na žádnou soudržnou teoretickou pozici, kterou by chtěla hájit, jakmile ji uplatníme na jiný případ než právě případ Izraele.
Komentátorka Naomi Kleinová například neúprosně prohlašuje, že prý Izrael udělal z traumatu „válečnou zbraň“. To bychom podmíněně mohli vzít vážně – ale musíme pak učinit ještě další krok, o němž se Kleinové samozřejmě ani nesnilo.
V debatě o izraelsko-palestinských vztazích jsou to přece na prvním místě právě Palestinci, kdo už před mnoha a mnoha lety udělal z traumatu válečnou zbraň. Potomci vnitřně vysídlených osob ve druhé, třetí či čtvrté generaci, udržovaní školami UNRWA ve věčné ukřivděnosti a falešném domnění, že jsou „uprchlíky“, tezemi o tom, že Gaza byla před válkou „věznicí pod otevřeným nebem“ – jestli tohle všechno není přeměna (údajného, ve skutečnosti velmi dávného a dnes každopádně nesmírně přeháněného) traumatu ve válečnou zbraň, pak jí už není vůbec nic.
Zbraň, kterou bezohledně používají proti všem kritikům bestiálních činů z loňského 7. října, ba proti jakýmkoliv kritikům vůbec.
Palestinci přece tak strašně trpí, že naprosto nemáte právo kritizovat cokoliv z toho, co kdy Židům udělali nebo udělají.
Analytik situace na Blízkém východě by si musel všimnout obou stran mince, kterou Naomi Kleinová s takovým halasem pustila do oběhu.
Pokud ovšem někdo vidí jen její izraelskou stranu, prozrazuje na sebe, že není žádný analytik, ale obyčejný propagandista.
