Americký prezident Donald Trump oznámil, že USA uznávají Jeruzalém za hlavní město Izraele. Jeho prohlášení kritizovaly mimo jiné Turecko, Francie, Egypt, Írán, Jordánsko či generální tajemník OSN a také Evropská unie. Francouzský prezident Emmanuel Macron dokonce uvedl, že jde o jednostranné a politováníhodné rozhodnutí, které porušuje mezinárodní právo.

Macron bohužel svou úvahu o porušení mezinárodního práva nerozvedl, takže nám zbývají pouze domněnky, co tím francouzský prezident myslel.

Izrael vyhlásil svou nezávislost v roce 1948 a krátce poté prohlásil Jeruzalém svým hlavním městem, což je právem každého suverénního státu.

Toto právo neupírá mezinárodní společenství ani státům majícím vládu, jejíž legitimita je problematická, jako je tomu např. v případě Severní Koreje. O to více otázek vzbuzuje názor, že by si hlavní město nemohl zvolit suverénní, naprostou většinou států uznávaný člen OSN, jakým je Izrael.

Vyplnit prázdný prostor

Je sice pravdou, že rezoluce Valného shromáždění OSN č. 181, která obsahovala plán OSN na rozdělení Palestiny, počítala s tím, že široké okolí Jeruzaléma (včetně Betléma) mělo být pod mezinárodním dohledem. Liga arabských států však tuto rezoluci odmítla a den po vyhlášení státu Izrael vyhlásila nově vzniknuvšímu státu válku.

Rezoluce tak z tohoto důvodu nikdy nebyla naplněna a je obtížné dovolávat se jednoho bodu z tohoto jinak odmítnutého dokumentu. Důvodem vzniku Izraele tak spíše než neakceptovaná rezoluce bylo vyplnění vakua suverenity, které nastalo poté, co Velká Británie vyklidila sporné oblasti.

Toto vakuum vyplnil nově vzniklý stát Izrael aktem sebeobrany, který byl v souladu s Chartou OSN. Na základě tohoto aktu získal Izrael v souladu s mezinárodním právem též území západního Jeruzaléma. Naproti tomu okupace východního Jeruzaléma Jordánskem byla od počátku protiprávní, protože Jordánsko získalo toto území aktem agrese, kterou v tu dobu již Charta OSN zakazovala.

Dva Jeruzalémy, nebo jeden?

Zmíněné vakuum suverenity existovalo v případě východního Jeruzaléma až do tzv. šestidenní války v roce 1967. Ani rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 242 přijatá v reakci na šestidenní válku nikde ve svém textu Jeruzalém nezmiňuje, ale pouze stanoví základní principy, na základě kterých má být založen mír.

Stejně tak rezoluce Rady bezpečnosti č. 338, přijatá po válce v roce 1973, se Jeruzalémem nezbývá. Dokonce ani dohoda mezi Izraelem a Egyptem z Camp Davidu z roku 1978, stejně jako mírová smlouva mezi těmito státy z roku 1979, neobsahuje žádné ustanovení o Jeruzalémě.

V roce 1980 přijal Izrael tzv. Jeruzalémský zákon, který de facto učinil ustanovení o Jeruzalémě jakožto hlavním městě součástí izraelské ústavy. Na základě toho přijala Rada bezpečnosti OSN rezoluci č. 478, ve které prohlásila, že ustanovení o tom, že celý a sjednocený Jeruzalém je hlavním městem Izraele, je v rozporu s mezinárodním právem.

Ani v této rezoluci však není uvedeno, jaký konkrétní rozpor zde Rada bezpečnosti nalezla.

Rezoluce Rady bezpečnosti jsou jednostranným aktem aplikace Charty OSN, a tedy nemají povahu mezinárodní smlouvy. Teorie mezinárodního práva je zařazuje mezi tzv. vedlejší prameny mezinárodního práva odvozující svoji závaznost od původní mezinárodní smlouvy, která však v tomto případě absentuje.

Konec nekonečných odkladů

Mezinárodní soudní dvůr ve svém stanovisku k právním následkům konstrukce zdi na okupovaných palestinských územích z roku 2004 označuje východní Jeruzalém jako okupované palestinské území, nicméně k otázce Jeruzaléma jakožto hlavního města Izraele se nevyjadřuje.

Ohledně Trumpova rozhodnutí uznat Jeruzalém za hlavní město Izraele je třeba uvést, že zákon, který toto přikazuje, byl přijat americkým kongresem již v roce 1995 a nařizuje, aby byla americká ambasáda přesunuta z Tel Avivu do Jeruzaléma s tím, že Izrael je jediným státem, se kterým mají USA diplomatické styky, ale v němž není americká ambasáda umístěna v hlavním městě. Zákon však umožňoval prezidentovi každý půlrok odkládat implementaci zákona na základě bezpečnostních zájmů.

Trumpův krok není jen symbolický. Je také význačným přínosem k napravení škod, které na Blízkém východě zanechala Obamova administrativa. USA tak mohou znovu získat kredibilitu u svého nejdůležitějšího spojence v této oblasti. Je to snad také naděje, že USA budou problémům na Blízkém východě čelit, a nikoli se jim vyhýbat.

Text byl publikován na webu Hlídacípes.org.