Shromáždění na podporu Izraele na Václavském náměstí v Praze (2023). FOTO: FORUM 24
FOTO: FORUM 24
NÁZOR / Do psaní tohoto článku se mi ani trochu nechce. Doufal jsem, že se toho ujme někdo jiný. Ale nikdo to neudělal a ta slova prostě musí zaznít. Je docela možné, že jste v týdnu po útocích ze 7. října ztratili své poslední židovské přátele, a nemáte ponětí proč. Pokusím se vám to vysvětlit, tak se mnou, prosím, mějte trpělivost. Budu psát o věcech, které pro vás budou naprosto nepochopitelné. Jsou to pocity, které jsem si donedávna neuvědomoval ani já sám.
Každý Žid si je neustále vědom toho, že ve světě existuje obrovské množství lidí, kteří ho chtějí zabít. I když se o to možná nepokouší právě nyní, stačí se začíst do historie a je evidentní, že přinejmenším jednou za několik generací se objeví nějaká skupina, která chce buď židovský národ úplně vyhladit, nebo nás alespoň co nejvíc zabít.
Možná lajkujeme vaše příspěvky se slogany jako „už nikdy více“, ale těžko tomu opravdu uvěříme. V sobotu 7. října se ukázalo, že je naše opatrnost oprávněná. Toho dne zemřelo v jeden den nejvíc Židů od holokaustu. A přestože nás tyto události šokovaly, nebyly pro nás úplným překvapením.
Když byly moje sestry ještě malé, hrály si na „schovku před nácky“. Nebyla to klasická hra na schovávanou – prostě se ukryly třeba pod pohovkou nebo za mrazák a celé hodiny tam bez hnutí ležely. Jednou se moje sestry schovávaly v naší dodávce tak dlouho, že je rodiče nemohli najít, a patřičně jim za to vyčinili.
Byla to pro ně opravdu hra. Ale snažím se tím poukázat na to, že židovské děti vyrůstají s vědomím, že je holokaust součástí naší historie – a také toho, že se jednoho dne dost možná budeme muset znovu ukrývat.
S tím, jak se svět v posledních letech stává stále šílenějším, začalo být populární publikovat na sítě příspěvky s textem jako: „Pokud si myslíš, že bys byl jedním z těch, kteří za druhé světové války ukrývali Židy, ale bojíš se mluvit o _____, pak bys na to určitě neměl odvahu.“
Je to celkem přesný postřeh, protože pokud se někdo nedokáže vyrovnat ani s veřejnou kritikou nějakého svého nekonvenčního názoru, určitě nebude ten typ člověka, který by riskoval, že mu na dveře zaklepe Gestapo. Za poslední dobu jsem takových příspěvků viděl celou řadu. Jenže vaši židovští přátelé si teď kladou následující otázku: Proč jste něco nenapsali právě za této situace?
Není to žádná výčitka ve stylu: PROČ JSI NIC NENAPSAL? Je to upřímná otázka. A vaši židovští přátelé na ni potřebují znát odpověď. Možná jste se veřejně nevyjádřili prostě proto, že ani nevíte, co se ve skutečnosti stalo. Nebo jste se možná svým židovským přátelům neozvali, protože nedokážete pochopit, že považují každé umučené dítě, každou znásilněnou dívku a každého jednoho zavražděného muže za součást vlastní rodiny. Možná vás události natolik vyděsily, že jste ani nedokázali najít ta správná slova. Nebo možná pořád ještě přemýšlíte, co vlastně říct.
Je mi to nesmírně líto, ale vaši židovští přátelé teď přemýšlí nad něčím úplně jiným. Přemýšlí nad tím, jestli jsou s vámi v bezpečí. Na vlastní oči vidí, kolik dalších lidí se nechalo propagandou obhájců Hamásu zmanipulovat. Sledují, jak příznivci teroristů po celém světě protestují a hrozí na všechny strany a přemýšlí, jestli se i vy bojíte promluvit. A dobře vědí, že pokud máte skutečně strach se veřejně vyjádřit, pak byste se je určitě neodvážili v případě potřeby ukrýt. Věděli jste, že je to kategorie přátelství, kterou zná každý Žid? Ten přítel, ke kterému bych utekl? Který by mě ukryl?
Nepřemýšlíme nad tím, jestli se to vůbec stane. Jen nad tím, kdy k tomu dojde příště. Protože víme, že ať už půjde o nás nebo naše bratry a sestry v Izraeli, Francii nebo Pittsburghu, tato situace se bude v každém případě opakovat.
Teprve po 7. říjnu jsem si uvědomil, že jsem celý život na všechny lidi okolo sebe nahlížel jako na potenciální nebezpečí. Dokud mi někdo nedokáže, že jsem u něj v bezpečí, nedokážu se zbavit mírného podezření. Ani mně samotnému to do té chvíle nedošlo. Když mi arabský holič zastřihuje ostrou břitvou vousy a s odkazem na mou barvu kůže se zeptá, jestli jsem taky arabského původu, neodpovídám pravdivě. Místo toho říkám, že byl můj dědeček z Litvy. (Což opravdu byl, není to lež, jen to není úplná pravda).
Když se mě cizinec ptá, „odkud pochází moje rodina“, skoro vždycky se snažím změnit téma. Drazí přátelé, kteří máte pocit, že je můj text adresovaný právě vám. Netvrdím, že se vás bojím, nebo že vás nemám rád. Jen se vám snažím vysvětlit, že dokud mi nedokážete, že se na vás mohu spolehnout, nebudu u vás hledat ochranu, až si jednou někdo přijde pro mě a pro moji rodinu.
Netvrdím ani to, že mlčení nutně znamená podporu Hamásu. Nevěřím, že každý, kdo nezveřejnil něco na podporu židovského národa nebo Izraele, je komplicem spáchaného zločinu. Ale… nemůžu si být úplně jistý, že jsem u vás v bezpečí. A nemůže si tím být jistý ani žádný z vašich židovských přátel. Jistě vás to může urazit. Je nespravedlivé zklamat ve zkoušce, o jejímž konání jste neměli ani ponětí. Jenže vaši židovští přátelé se něčím takovým teď bohužel nemohou zabývat. Zabývají se totiž jen svou vlastní bezpečností.
Možná vám můj příspěvek připadá plný rozčilení, ve skutečnosti však cítím jenom smutek. Kvůli těm strašným událostem i kvůli tolika lidem, kteří mi řekli, že jim nevyjádřil podporu ani jeden z jejich nežidovských přátel. Přitom stačí jediná zpráva, jediný příspěvek na sítích. Největší útěchu mi v posledních týdnech poskytovalo právě to, co zveřejňovali mí přátelé a bývalí kolegové. Má to obrovský význam. A ještě není pozdě se vyjádřit.
Pokud se k tomu ale odhodláte, pečlivě si to promyslete, protože to není hra. Jestli si přečtete tento text a rozhodnete se něco udělat, vyjádřete svůj názor veřejně. S odvahou dát v sázku svou pověst a možná dokonce na vlastní kůži pocítit část nenávisti, kterou zažívají Židé a Izrael. Pokud to uděláte, možná tak získáte naši důvěru.
Neberte to na lehkou váhu. Historie židovského národa je plná utrpení, ale zároveň je naplněná radostí. Naše vítězství byla vždy silnější než naše tragédie. Ano, historie židovského národa je plná utrpení, ale hlavně naší schopnosti utrpení překonávat.
A po celé dějiny se vždycky našli lidé, kteří se za nás postavili. Od Egypťanů, kteří se připojili k Izraelitům a následovali oblakový sloup ve dne a ohnivý sloup v noci, až po statisíce „nežidů“, kteří za druhé světové války riskovali vlastní život, aby nás ukryli před nacisty.
Rádi zpíváme píseň Am Y’Israel Chai. „Lid Izraele žije.“ Vždycky přežijeme. Mnozí se nás pokusili vyhladit. A přesto jsme stále tady. Začal jsem tento článek pokusem vysvětlit důvody naší bolesti, ale chci ho zakončit jednoduchou výzvou, abyste se k nám připojili v našem životě. Když to uděláte, bude to pro nás znamenat všechno.
Článek původně vyšel pod názvem „Why you might have lost all your Jewish friends this week and didn’t even know it“. Z angličtiny jej přeložil František Kalenda, stálý spolupracovník rubriky Nová orientace na FORUM 24.
