Amerika je na nohou. Už dlouho kvůli Trumpovi. Teď ale kromě Trumpa ještě kvůli tomu, co se před několika dny dělo ve virginském Charlottesville. A Donald tomu jako vždy nepřidal. Američtí rasisté, příznivci neonacismu a suprematismu se sjeli do státu Virginie z mnoha vzdálených koutů země, aby vyjádřili nesouhlas s odstraněním sochy jižanského generála Roberta E. Leea. Nikdo nepochybuje o tom, že o konfederačního hrdinu tady vlastně vůbec nešlo a že rozpoutaná agrese má kořeny především v současném, v mnoha ohledech neutěšeném stavu Spojených států. Přesto si většina odpůrců rasistického roje spojuje konfederační vlajku a všechny další upomínky na sto padesát let starý konflikt pouze s Kukluxklanem a potlačováním lidských a občanských práv. A to je špatně.
Jedním z nejsmutnějších obrázků posledních dnů byl dav strhávající sochu konfederačního vojáka v Severní Karolíně. Bílí i černí muži na zničenou sochu plivali a kopali do ní. Celou scénu provázel rozvášněný řev. Aniž by člověk musel podnikat dlouhé kontemplace, cítí, že na hanobení pomníků řadových vojáků, pro které znamenalo neuposlechnutí rozkazu téměř jistou smrt ve všech válkách, je něco elementárně špatného. Ne že by nebylo hanobení jakýchkoliv pomníků a soch strašné, v případě diktátorů či jiných, některými skupinami extrémně neoblíbených vůdců, se to ale v rámci střídání dějinných vln dá pochopit. Plivání na zpodobnění předků je ale zvrácené na zcela jiné úrovni.
Popsaná scéna je výsledkem dlouhodobě propagované interpretace občanské války, kterou kdysi napsali vítězové a která dodnes postrádá jakýkoliv závan konciliace. Naopak, v povědomí Američanů nadále přežívá příběh o zlém Jihu, kterému se postavil čestný Sever a v litém boji jej porazil. Abraham Lincoln pak věnoval svobodu miliónům černochů, kteří po staletí dleli v okovech jižanských plantážníků. Tento stereotyp byl v roce 2013 například krásně ztvrzen oscarovým filmem 12 let v řetězech. Příběh je to jednoduchý, rozumí mu každý.
Pro úplnost a historickou vyváženost je ale nesmírně důležité zdůraznit, že občanská válka byla především vyvrcholením přirozeného vývoje, kdy se ekonomický model Jihu začal s příchodem průmyslové revoluce stávat neudržitelným. Jižanská snaha nepodlehnout narůstající převaze Severu a severská snaha udržet Unii pohromadě za každou cenu vyústily v největší masakr, který se na americké půdě odehrál. Na obou stranách padlo mezi lety 1861-1865 šest set tisíc vojáků.
Morální převaha abolicionistů, kteří spolu s 13. dodatkem americké ústavy svůj boj v roce 1865 konečně dobojovali, je nezpochybnitelná. Potud se dnes v dobré společnosti snad všichni shodnou. Otázkou tak zůstává, jestli je vhodné vycházet vstříc radikálům, kteří odkaz Jihu zneužívají. V důsledku odstraňování soch konfederačních generálů a vojáků totiž vzniká vakuum a dochází k dalšímu zkreslování historie, jejíž výklad by měl ideálně obsahovat styčné body, se kterými se všichni ztotožňují. Bourání těchto míst paměti znevažuje jižanskou kulturu jako celek a může tak ve svém důsledku vhánět do náručí extremistů další nespokojené Američany.
Odkaz Jihu není černobílý, ačkoliv se jej takto snaží mnozí prezentovat. Stejně jako kterýkoliv jiný region formoval svou specifickou kulturou Ameriku tak, jak ji známe dnes. Místo odstraňování soch by se měly číst knihy – William Faulkner, Eudora Wealtyová, William Styron, Flannery O’Connorová nebo Harper Lee anebo třeba poslouchat hudba – Lynyrd Skynyrd, ZZ Top nebo The Allman Brothers. Tvrdý postup vůči neonacistům a rasistům by měl zároveň být samozřejmostí.
Mohlo by se zdát, že dohadování se o odkazu sto padesát let starého konfliktu je vedle smrti dvaatřicetileté Heather Heyerové, která zemřela v neděli poté, co do protestujících najel autem jeden z příznivců neonacismu, vedlejší. Tak to ale není. Bez vyvážené reflexe minulosti se stabilní společnost budovat nedá.
