Vztah mezi ruským prezidentem V. V. Putinem a íránským ajatolláhem Alím Chameneím označil ruský server Moscow Times nezvyklým anglickým pojmem „bromance“. Míní se jím blízký, nesexuální vztah mezi muži, který je velmi láskyplný a přesahuje běžné přátelství a zahrnuje v sobě vysokou míru důvěrnosti.
A co že tak najednou? Ono to není tak najednou.
Rusko a Írán se těší silný ekonomickým vazbám od roku 1991, kdy Moskva souhlasila s budováním íránského jaderného reaktoru v Búšehru. Rusko nutně potřebovalo hotovost a Írán zase naléhavě odborné znalosti. Počátkem nového století se vztahy ještě rozvinuly a Rusko spolu s Čínou opakovaně oslabovaly sankce OSN proti Íránu za jeho jaderný program.
Vztahy se prohlubují i v přítomnosti. Minulý týden bombardéry Tupolev-22M3 a stíhací bombardéry Suchoj-34 prováděly nálety v Sýrii z íránské letecké základny Nojeh v Hamadánu v západním Íránu. Mluví se také o prodeji stíhaček Suchoj do Íránu.
Všechny tyto události mohou znamenat novou ruskou strategie v boji v Sýrii. Zatímco ruská armáda tvrdila, že všechny operace prováděné ze základny Nojeh byly ukončeny, možnost budoucí spolupráce zůstala jasně ve hře. „Další využití letecké základny Hamadán v Íránské islámské republice ze strany ruských vzdušných sil bude prováděno… v závislosti na panujících okolnostech v Sýrii,“ řekl mluvčí Ruského ministerstvy obrany generálmajor Igor Konašenkov.
Důležitost tohoto prohlubujícího se vztahu by se neměla podceňovat. Má to dalekosáhlé důsledky nejen pro Rusko a Írán, ale i pro Spojené státy a syrskou občanskou válku.
Pokud jde o Írán, jeho zahraniční politiku je třeba nahlížet stálý zápas mezi zastánci tvrdé linie a těmi umírněnějšími.
V Teheránu samotném probíhá diskuse mezi politickými elitami, uvádí Moscow Times. „Současná Íránská vláda v čele s prezidentem Hasanem Rúhaním by byla raději, kdyby země uspořádala své vztahy se Západem. Zastánci tvrdé linie ale vztahy s Ruskem podporují a považují ho za důležitou protiváhu proti Spojeným státům.“
V očích íránských zastánců tvrdé linie je pomoc Rusku v Sýrii skvělý způsob, jak čelit úsilí Rúhaního ohledně nápravy vztahů se Západem. Kromě toho nabízí možnou protihodnotu v potenciální ruské vojenské podpoře v místech, jako jsou Irák, Jemen a Sýrie. Pro Moskvu, která má základnu v Íránu, nikoli v jižním Rusku, by to bylo výhodné. Dostalo by se tak mnohem blíže k cíli a ruská letadla by mohla zvýšit své užitečné zatížení. Bude padat více bomb, nastanou větší škody a více lidí zemře. Pro Írán je to také výhodné. Pokud Rusko zabije více protiasadovských bojovníků, zemře méně íránských vojáků.
To poškozuje postavení protiasadovských sil, které podporují USA. Jenomže současná politika Baracka Obamy považuje syrský konflikt za bažinu. Pokud chtějí Rusko a Írán investovat miliardy dolarů do války s koncem v nedohlednu, oslabí to nakonec obě země. Jestli Rusko a Írán chtějí, aby se Sýrie stala jejich Irákem, je třeba to jen přivítat. Spojené státy už Irák a Afghánistán stály čtyři biliony dolarů (pro jistotu, bilion je milion milionů).
Íránec Meir Javedanfar, který přednáší v Izraeli, říká, že „pokud si Rusové a íránský režim myslí, že s větším počtem bomb a užší vojenskou spolupráce mohou donekonečna držet u moci vůdce, který bombardoval, zplynoval, vyhladověl a umučil k smrti 200 000 svých lidí, žijí v bludu. Uvidíme, kolik bomb, mrtvých v Sýrii a miliard dolarů to bude stát, než na to přijdou.“
Nás k tomu může hlavně napadnout, kde Moskva ve své současné neutěšené situaci ty peníze vezme. Respektive komu.
(S použitím materiálu The Moscow Times.)
