Kniha autorů Jana Hnízdila a Michala Třísky Všichni jsou psychopati, jenom já jsem letadlo (Nakladatelství Lidové noviny. 2021) konstatuje, že nám vládnout psychopati. To nás občas napadne, ale tady můžeme číst, co tento pojem znamená, jak se člověk psychopatem stane, proč je pak mnohdy úspěšný a jaká utrpení to přináší společnosti a konec konců i jim samotným.

Fyzickému zdraví politiků ještě věnujeme nějakou pozornost, ale duševnímu stavu většinou až tehdy, když je pozdě. Politici se nechtějí nechat vyšetřit, natož abychom se výsledek dozvěděli. Autoři se hned na začátku vyrovnávají s námitkou, že nelze „na dálku“ nikoho diagnostikovat. Praxe je ovšem taková, že rozvědky sestavují psychologické profily různých zahraničních světových vůdců a policie si takto vytváří pravděpodobný profil pachatele, kterého fyzicky dokonce vůbec nezná. U politika koncentrovaná zkušenost s danou osobou a svědectví jeho okolí a jeho vlastní vyjadřování dávají přece jen dost materiálu, který se pak ještě navíc s dalším plynutím času většinou potvrzuje.

Na začátku knihy čteme: „Nad chováním řady našich politiků zůstává rozum stát. Vidí krásné pero, tak ho ukradne. Může dát amnestii kamarádům, tak jim ji dá. Ožralý jde odhalovat korunovační klenoty. Proč by nešel? Může podojit Evropskou unii o dotace, tak ji podojí. Hodí se mu křivě přísahat na zdraví svých dětí, tak přísahá. Divíme se, jak si to může dovolit. Jak to, že se nestydí? On se diví, čemu se divíme. Na svém chování nic divného nevidí. Stud nezná. Ta emoce v jeho osobnostní výbavě chybí.“

„Mozek psychopata není nemocný. Je chybný. Nemá dostatečně vyvinutá centra zodpovědná za stud, svědomí, soucit, spolupráci. Podle toho se chová. Nějakou osobnostní patologii má každý z nás. Záleží na okolnostech, zda a jak se projeví. Psychopat je mentální invalida. Stejně jako se může člověk narodit s nevyvinutou končetinou, může se narodit člověk s poškozeným charakterem.“

Pokud jde o ony „okolnosti“, kniha věnuje pozornost především dětství. U trojice politiků, kteří u nás hráli a hrají stále důležitou roli (Václav Klaus, Miloš Zeman a Andrej Babiš), najdeme u každého především výrazný vliv rodinných kořenů.

Převyprávět knihu o složitém tématu nemá smysl, ale aspoň jako reprezentativní část za celek uvedeme některé pasáže.

Václav Klaus

„Václav Klaus v politice hodně dokázal. Hodně mu v tom pomohlo jeho osobnostní nastavení (postižení). Česká (a stále víc i světová) politika vytváří prostor, kde mají podobně postižení lidé stále větší šanci se prosadit. Ti méně postižení, nebo chcete-li zdraví, nevidí ve světě politiky (bohužel) tolik emočního lesku a příležitostí prožít naplněný život. Nemluvme ale za všechny.

Motivy Klausova chování a rozhodování se odvíjejí od jeho vnitřního světa. Silná matka a slabý otec způsobili, že z malého Václava vyrostl člověk s emočním deficitem, hledající svoji individualitu, identitu, suverenitu. Tento deficit se projevuje narcistní touhou být za každou cenu vidět, za každou cenu vyhrát. Ve všem, co dělá, jde o formu, nikoli obsah.

Klaus (i Zeman) si postoji a chováním zajišťují samotu a izolovanost, tedy stavy, které zažívají od dětství. Neznají pocit upřímné lásky. Potřebují negativní rebelskou pozornost. Jsou jako malé děti, které se pozornosti (lásky) dožadují zlobením, vztekáním, hyperaktivitou nebo podezřele častými úrazy (intelektuálními přešlapy).“

Miloš Zeman

Zeman celý život nevědomě hledá otce, kterého by mohl napodobovat a respektovat. Hledá jeho dokonalé zosobnění. Historickým vzorem pro něj mohl být ‚tatíček‘ T. G. Masaryk nebo ztělesněním moci a síly W. Churchill. V reálném světě některý z jeho učitelů nebo nadřízených. Zeman nakonec vždy zjišťuje, že vyvolené vzory mají jednu nevýhodu: jsou nedokonalé. On ale touží po dokonalosti, po postavě, ke které by mohl bezvýhradně vzhlížet. Protože nikoho takového nenalézá, dosazuje se do její role sám. Ve společnosti mužů se Zeman cítí daleko lépe než ve společnosti žen. V rámci svého hledání tíhne ke starším a zkušenějším mužům, od kterých může čerpat zkušenosti. ‚Snad právě proto jsem se více setkával s lidmi o generaci staršími, a tedy daleko vyzrálejšími než já,‘ píše v knize Jak jsem se mýlil v politice…

Dále čtěte

Kupte si knihu rabína Lionela Blue: Zadní vrátka do nebe

Na e-shopu FORUM najdete skvělou knihu – Lionel Blue: Zadní vrátka do nebe, kterou vydalo nakladatelství…

Nevědomě dává přednost mužským atributům, které, kromě potřeby moci, důležitosti a obdivu, naplňují jeho potřebu mstít se okolí, světu, který ho v dětství nepochopil a odvrhl. Takovým vzorům odpovídají ruský prezident Vladimir Putin nebo čínský prezident Si Ťin-pching. V jejich společnosti se cítí veliký a důležitý. Cítí se být jimi otcovsky chráněn. Jejich prostřednictvím se může mstít světu. Když před V Putinem pronesl výrok o likvidaci novinářů a Putin si s ním zanotoval, musel se cítit stejně blaženě, jako když táta pohladí synka.“

Porovnání Zemana a Babiše

„Zemanova psychika je daleko složitější a nebezpečnější. Chce se mstít ženám a celému světu. Babiš ochraňuje jen sebe, svoje zájmy. Pokud mu okolní svět nebude ubližovat, kritizovat ho, házet mu klacky pod nohy, nemá potřebu konfrontace. Zeman má potřebu konfrontace, i když ho svět nechává na pokoji. Zeman chce konflikt. Babiš je ustrašeným a kolem sebe kopajícím děckem. Aby se ukáznil, potřeboval by pár facek od rodičů. Těmi mohou být voliči, soudy, instituce. Zeman je po obdivu toužící fracek. Aby se ukáznil, potřeboval by výchovný ústav. Zeman na rozdíl od Babiše drží slovo. Má kamarády, které nejen potřebuje, ale některé má i rád. Babiš opravdové kamarády ani přátele nemá. Má jen sluhy, které jednou stejně podrazí. Momentální zisk je pro něj důležitější než důvěra. Zeman je chytřejší, schopný promyšlené strategie. Babišovi dělají strategii jiní. On ji podle momentální potřeby a nálady mění.“

Andrej Babiš

„Andrej Babiš nežije šťastný život. Většina lidí s jeho finančními možnostmi by si dokázala život užít. A dokázali by obohatit i okolní svět. Babiše drží při zemi rodinná minulost. Z ní pramení nutkavá potřeba bohatství, vlivu a moci. Bez ní by se nestal jedním z nejbohatších Čechů ani premiérem. Bohatství a moci nedosáhl schopnostmi, znalostmi, poctivou dřinou nebo nápady, ale prostřednictvím bezohledné podnikatelské aktivity založené na známostech, informacích, chamtivosti, hlouposti a strachu lidí. Na atributech, na kterých není možné postavit dlouhodobě fungující firmu ani stát. Babiš cítí, že mu něco chybí, že je vlastně sám, opuštěný, jako tenkrát v ženevské nemocnici. Přestože je bohatý, uvědomuje si, že nemá nikoho doopravdy rád a nikdo nemá doopravdy rád jeho. Jeho chování je veskrze agresivní. Čím víc se budou útoky na něj a Agrofert stupňovat, tím bude agresivnější. Jeho emoční potřeba je tak silná, že pro její ukojení neváhá obětovat vlastní děti. Pokud se musí rozhodovat mezi zájmem svým a zájmem společnosti, bez váhání dá přednost sobě. Jeho život je boj, strach, vnitřní vězení, vnitřní napětí. Jeho život je nelidský.“

Psychopati jako plody frustrace

Jan Hnízdil a Michal Tříska konstatují, že psychopat by nemohl napáchat takové škody, kdyby tu nebylo stádo těch, které si dokázal podmanit. Jak ukazují nejen psychologické, ale také sociologické studie, lidé, kteří jsou frustrovaní a nevidí ze své situace východisko, buď úplně rezignují, nebo dají nakonec hlas extremistům. Ať přijde někdo, „kdo s tím nahoře zatočí a vymete to tam“.

Autoři popisují ještě jeden aspekt, totiž motiv msty. Lidé nejsou často tak hloupí, aby nepoznali, že je někdo zkorumpovaný, hrabivý a neschopný. Někomu to dojde už po jednom volebním období. Ale jde a ulhaného a arogantního psychopata volí znova. Už ne proto, aby vylepšil svou vlastní situaci, ale aby „zavařil“ těm, které pokládá za viníky své situace, „elity“, pražskou kavárnu a tak dále. Sladkost pomsty je jedinou odměnou, ale pokud si někdo myslí, že jinou nedostane, spokojí se i s tím.

Hezkou tečkou za úvahami o psychopatech může být dění posledních dní, které už autoři do knihy nemohli zahrnout. Syn našeho trestně stíhaného premiéra Andrej Babiš mladší se ozval novinářům ze Švýcarska a mimo jiné jim řekl: „Jsem od dětství naprogramovaný, abych podporoval svého otce. A ať mi udělá cokoliv – do určité míry cokoliv, neříkám, že by mně něco udělal, to si myslí druzí lidé, že mi něco udělal v té kauze zavlečení, že to je jeho vina. A také nemůžu být nucen vypovídat proti vlastní rodině.“

Ano, naprogramování, to je prokletí, které je v jistém slova smyslu dědičné. Václav Klaus a jeho celoživotní vztah k dominantní matce, kvůli které chce být chlapec – premiant, Miloš Zeman vyrůstající bez otce a šikanovaný spolužáky, protože byl „jiný“, Andrej Babiš z fanatické komunistické rodiny. Ti lidé jsou výslednicí vlivů, kterým nečelili, a pokoušejí se udělat i jiné bytosti výslednicí svého vlivu. Ať jsou to jejich děti nebo občané státu, kde se domohli vysokých funkcí.