Rozruch kolem uvedení hry kontroverzního režiséra Olivera Frljiče „Naše násilí a vaše násilí“ neutichá. Zanechala po sobě několik trestních oznámení a vášnivé spory mezi těmi, kdo podobná díla hájí či odsuzují. Mezi nimi vyniká dvojí metr Tomáše Halíka na inscenaci znevažující atributy křesťanství a útok na redakci Charlie Hebdo.

[ctete postid=“200203″ title=“Milí Slovinci, pane režisére, moc vám děkujeme za ty nastolené otázky“ image=“http://forum24.cz/wp-content/uploads/2018/06/Divadlo-385×230.jpg“ excerpt=“Česko žije velkým divadelním skandálem. Hra chorvatského režiséra a slovinského “ permalink=“http://forum24.cz/mili-slovinci-pane-rezisere-moc-vam-dekujeme-za-ty-nastolene-otazky/“]200203[/ctete]

Úvodem je nutné předeslat, že tato hra byla kvůli naturalistickým scénám stažena z repertoáru v řadě evropských zemí (mj. Polsko, Švýcarsko, Rakousko). Ne všude mají pro Frljičovo radikální výrazivo pochopení. Chorvatský autor se netají názorem, že skutečné umění má být levicové, politické a používající extrémní výrazové prostředky. Ztotožňuje se s názorem marxisticky orientovaného spisovatele Bertolda Brechta, že nejvyšším stadiem kapitalismu je fašismus, což nepochybně ovlivňuje jeho tvorbu.

Negativní reakci vyvolala inscenace tohoto enfant terrible evropského divadla i u nás. Teď zdaleka není míněna jen radikální skupina z opačného spektra Slušní lidé, která ji nepřijatelným způsobem zneužila ke svému zviditelnění. Situaci nezvládli organizátoři a policie, jelikož mohli s podobnou reakcí počítat a měli zasáhnout dřív.

Protest proti světu

Negativní atmosféru kolem tohoto díla ovlivňovala i skutečnost, že byla dotována z veřejných prostředků v řádu stovek tisíc korun. V bouřlivé diskusi zaujalo vyjádření katolického kněze Tomáše Halíka, který mimo jiné uvedl:

„Nejdřív se mi zdálo, že jde jen o lacinou blasfemii typu hloupých a cynických obrázků v Charlie Hebdo, zas jednu ze záměrných provokací, které pak finančně profitují z té laciné reklamy, kterou jí dělají ,pobouření‘.“

„Pak jsem snad pochopil – na rozdíl od těch protestujících – smysl té hry: chce drastickými prostředky vykřiknout: Podívejte se, v jak šíleném světě žijeme! V té hře vůbec nejde o „Ježíše znásilňujícího muslimku“, nýbrž o protest proti světu, v němž se vše – i svaté symboly náboženství – zneužívá k rozdmychávání nenávisti jedněch proti druhým. Mně se představení také ,nelíbilo‘, ale cílem ,cool theatre‘ není se líbit a bavit, nýbrž provokovat k myšlení,“ pokračoval a dodal:

„Psychologicky chápu, že lidé, kteří nerozumějí drsnému jazyku postmoderního divadla a nejsou zvyklí příliš nad věcmi přemýšlet z více stran a navíc reagovali na něco vytrženého z kontextu, reagovali emocionálně a prvoplánově. Někteří tzv. ,prostí‘ věřící tak jistě činili z dobré vůle, mysleli si, že tím brání údajně napadané křesťanství, na jejich svědomí – jak radil už svatý Pavel – bychom měli mít ohled; ti však opravdu na taková představení nemají chodit a nikdo je ostatně k tomu nenutí.“

Na první pohled zarazí jisté Halíkovo povýšenectví nad „prostými věřícími“, kteří příliš „emotivně“ a „prvoplánově“ nepochopili dílo osvíceného mistra. Zřejmě těmito „prosťáčky“, nezvyklými příliš nad věcmi přemýšlet z více stran, myslel i 7500 signatářů protestní petice z křesťanských kruhů.

Halíkovo vyjádření ovšem vyznívá velmi farizejsky v konfrontaci s jeho reakcí na teroristický útok radikálních islamistů v Paříži před více než třemi lety na redakci satirického časopisu Charlie Hebdo.

Urážka posvátných symbolů

Halík tehdy v Lidových novinách několik dní po atentátu napsal článek (12. 1. 2015, „Proč nejsem Charlie“) zcela v protisměru proti převažujícímu mainstreamu. Jeho překvapivě otevřená zpověď tehdy vyvolala masivní kritiku kvůli neúctě k obětem, nicméně si stál za svým.

Halík na jedné straně odsoudil násilí a nesnášenlivost. „Co mne však uvádí do rozpaků, je snaha oslavovat nešťastné oběti z řad redakce satirického časopisu jako hrdiny a symboly naší kultury. Pokud prezident Hollande nazývá redaktory Charlie Hebdo ,našimi hrdiny‘, ukazuje se tím mělkost a prázdnota nejen tohoto politika, ale také politické kultury, kterou reprezentuje. Když jsem viděl ,karikatury‘ časopisu Charlie Hebdo, silně připomínající znevažující obrázky Židů v antisemitském tisku, vnímal jsem je nejen jako urážku posvátných symbolů tu islámu, tu křesťanství, nýbrž také jako porušení zásadní hodnoty naší kultury, kterou je úcta k druhým – hodnoty, která není nižší než svoboda tisku.“

Dále uvedl, že by si nikdy nepřipnul odznáček „Já jsem Charlie“. „Hlásím se totiž k jiné tváři naší kultury, k té, která jistě zná laskavý osvobozující humor a ironii, polemiku vůči fanatismu a fundamentalismu, avšak odmítá vulgární projevy neúcty a nezodpovědné přilévání oleje do ohně nenávisti mezi lidmi a kulturami.“

„Možná patří k svobodné kultuře i prostor pro dekadenci, nevkus a laciné provokace; ale hájíme-li svobodu kultury proti násilí a nenávisti, asi bychom se měli vyvarovat druhého extrému, totiž toho, abychom oslavovali dekadenci a cynismus jako symbol naší kultury a naší svobody: k svobodě patří zodpovědnost. Pokud by náboženstvím budoucnosti měl být všepohlcující průmysl zábavy a stav, v němž nikomu není nic svaté, pokládám za svou povinnost varovat také před tímto cynickým trendem naší západní kultury,“ uzavřel.

Dvojí metr

Nesoulad vyjádření k oběma událostem je zjevný a těžko pochopitelný. V prvním případě šlo o vážně míněné představení „dekadentního a cynického všepohlcujícího průmyslu zábavy a stavu, v němž nikomu není nic svaté“. Ve druhém případě šlo „jen“ o satiru, i když podle mnohých nepovedenou a nevkusnou, za kterou ovšem zaplatilo dvanáct lidí svým životem a dalších deset jich bylo zraněno.

[ctete postid=“200231″ title=“Nová doba: Kandidát na ministra kultury Staněk hájí „disidenta“ Karla Sýse“ image=“http://forum24.cz/wp-content/uploads/2018/06/Staněk-385×230.jpeg“ excerpt=“O měnících se poměrech svědčí situace kolem nominace básníka a předního “ permalink=“http://forum24.cz/nova-doba-kandidat-na-ministra-kultury-stanek-haji-disidenta-karla-syse/“]200231[/ctete]

Pokud budeme dále parafrázovat Halíkova slova, jestliže mu karikatury Charlie Hebdo tolik vadily, nemusel si je namísto přísných soudů prohlížet a nikdo ho k tomu ani nenutil. Kdo jiný než představitel napadené církve by se však měl ohradit proti hrubému ataku na náboženské cítění věřících.

Z dvojího metru Halíka při porovnání obou případů obvinil i Michael Žantovský. Buď odmítáme oslavovat dekadenci a cynismus jako symbol naší kultury a naší svobody, protože k svobodě patří zodpovědnost, nebo to neplatí. Nelze ale pokaždé tvrdit něco jiného, zvláště když Halíkova reakce na Charlie Hebdo trefněji a příhodněji sedí na Frljičovy blasfemické exhibice.