Ilustrační foto. FOTO: Pixabay/geralt
FOTO: Pixabay/geralt
Sociální komunikace s facebookem příšerně zhrubla a s lockdowny, kdy Češi na sítě nastoupili s novou intenzitou, byla proměna komunikace ve veřejném prostoru dovršena. Lidé se začínají chovat jako naprostí hulváti, jak malé děti v partě, když je maminka z dohledu. Co si vzít ze sociálních sítí něco pozitivního a zavést v „reálné realitě“, světě před obrazovkou, něco jako zdálky viditelný ban? Abychom informovali spoluobčany, že jsme s nimi husy nepásli, oslovovat cizí lidi kromě dotazu na cestu je neslušné a své názory si mají nechat pro svou sociální bublinu? A že na nás opravdu, ale opravdu nemají sahat, i když se sami nebojí a jsou na to hrdí.
Zhrubnutí komunikace, verbální i neverbální, je všeobjímající. A skokově narostla i ochota akceptovat překračování běžných komunikačních norem ve veřejném prostoru. Po patnácti letech na sociálních sítích jsme se naučili chovat v reálné realitě jako na sítích. Je to výsledek vzájemného promíchávání norem komunikace z reálného světa a světa sítí. Jsem čtvrt století veřejně známá osoba, takže mne čtvrt století oslovují neznámí lidé. S koronou přišla novinka – obvykle na mne, ať už v dobrém, či špatném – hulákají, tykají mi, i když jsem dvakrát starší než oni, oslovují mne křestním jménem, a dokonce na mne začínají i sahat.
Mnou to není
Sledoval jsem tento vývoj nejprve s paranoidní obavou, že tak lidi reagují na mne, na něco, co jsem napsal. Ale byl jsem příliš narcistní, s mou osobou to nijak nesouvisí. Žebráci tahají za rukáv kdekoho, což před koronou nedělali, mladí bezdomovci–grázlíci žebrají a opruzují u ohrádek zahradních restaurací všechny hosty a především se změnila ochota oslovit cizího člověka. Mě oslovují často i křestním jménem či příjmením – ale to, že se na někoho obrátí cizí člověk a začne se slovy „tak heleďte, pane…“ něco dotěrně vykládat, jsem viděl na ulicích a v tramvajích stokrát a nijak se mě to netýkalo, byl jsem jen divák. A konečně „zatýkací dědové“, kteří postávají před supermarkety, a jak si potřebují popovídat, tak pokřikují na lidi: „Pane, pojďte sem, já vám něco řeknu“, začali po koroně zastupovat lidem cestu a tahat je za rukáv.
A už asi pátá hvězda ze světa hudby, jak prolétávám titulky novin, nevím kterých, si v rozhovorech stěžuje na to samé. Jeden z těch rozhovorů se dokonce jmenoval či měl v perexu „nesnáším, když na mě sahají cizí lidé“. Není to mnou. Změnily se komunikační standardy společnosti a ta vlna nezdvořilosti, sprostoty a drzosti obtěžovat vzniklá na sítích se přenáší i do komunikace lidí, kteří se znají i osobně.
Klient vytrčený
Během nedávné reportáže jsem se setkal s klientem léčitelky, co byl družný a antivaxer. Při seznámení jsem vytrčil loket k epidemickému „potřesení pravicí“, které si nechám jako památku na koronáče už nafurt. Muž se mi asi čtyřikrát pokusil doslova prorazit rukou mou obranu loktem, aby mi mohl potřást pravicí. To bývalo gesto zpečetění něčeho, nějaké dohody, navázání vztahu – ne s každým jste si podával ruku v časech před koronou. Za epidemie to potřásání rukama s cizími lidmi nabylo významu inkluzivního typu: „My oba se ‚jim‘ na ty ‚jejich‘ protiepidemický hygienický pravidla můžeme vy…, že ano!“ Antivaxeři se tak začali dávat do party, poznávat. Odolal jsem a nepotřásl.
Pak mi začal vykládat nějaké nesmysly, že vidí duchy, a já smutně a pravdivě říkám: „Já vás neznám, tak nevím, jestli si děláte legraci, nebo zda skutečně něco vídáte.“ Muž vytrčil pravici a řekl: „Já přece jsem….“ A teprve po chvíli mu došlo, že se ptám, zda nekecá, ne že se spolu s ním chci dávat do spolku „těch, co se ‚jim‘ na hygienu, případně třídění odpadu mohou vybodnout“.
V tu chvíli se zrodil nápad. Proč nemá realita tlačítko „Zabanovat“ jako facebook?
Hell Party jako inspirace
Kdysi jsem byl jako novinář na Hell Party, každoročním setkání stoupenců „modern primitivismu“, která se silně překrývá s BDSM komunitou. Jak jsou ti lidé vyoutovaní a vydovádění, tak ti, co znám, jsou většinou moc fajn, a i psychologické výzkumy ukázaly, že vyoutovaní BDSM lidi jsou spokojenější s vlastním životem než průměr. U vchodu na tu párty si každý mohl vzít a na klopu připnout placku NO PHOTO! Pak po létech jsem zjistil, že podobnou „sjednocující identitní“ placku začali nosit sympatizanti protiimigračního spolku „Islám v ČR nechceme“ s přeškrtnutou mešitou. A nyní si všímám, že si antivax občané okázale potřásají rukama, aby ukázali, jací jsou chlapáci, že nemají strach druhýho nakazit.
Pojďme to zavést proti těmto lidem tak, jako to dělá facebook a IVČRN! Pouštím jako open source nápad na placku – průměr 10, 8 a 6 cm. Vypadala by jako zákaz vjezdu, kulatá, s červeným okrajem, a v tom kruhu tučně černě napsáno: „NEPOVÍDÁM SI. NESAHAT!“ Pokud by se k nám někdo blížil s vytrčenou pravicí či nám v tramvaji začal vysvětlovat svůj názor na přenos covidu bobry, jen bychom na tu placku ukázali – a alespoň pár lidí, kteří by začali vnímat, že na ulici nejsou na své fejzbůčkové zdi, by snad dalo pokoj.
P. S.: Pokud by do toho někdo vážně šel, je výrok, že je to open source, myšlen vážně, takže kdokoliv může zítra ty placky začít dělat a prodávat – nebudu chtít žádné peníze. Ale když mi tři placky zašlete, potěšíte mě!
