Naši poslanci smetli v minulých dnech tzv. finanční ústavu. Důvodem byl levicový odpor, Babišova mazanost a Kalouskův strach z Babišova nespravedlivého úspěchu u voličů.
Ministr financí Andrej Babiš (ANO) přišel s návrhem „finanční ústavy“ proto, aby veřejné instituce byly Ústavou nuceny hospodařit efektivně a také transparentně. Předložený návrh zákona jim to tedy přímo nepřikazuje. Pouze uvádí, že vláda, kraje, obce a další veřejné instituce zkrátka pravidla rozumného hospodaření dodržují. Jako kdyby to snad byla pravda.
Takové prosté konstatování však nemusí být tak bezzubé, jak by se mohlo zdát. Pokud Ústava uvádí, že náš prezident někoho jmenuje, není to myšleno jako zpráva v novinách, nýbrž jako jeho právo a zároveň povinnost. Obdobně by tedy jistě bylo možné vykládat pasáž o efektivním hospodaření obcí, krajů či vlády. Tyto instituce by navíc bylo možné za porušování pravidel rozumného a poctivého hospodaření trestat. Na rozdíl od prezidenta, na kterého nedosáhneme, bychom tedy na ně měli klacek.
Jen není úplně zřejmé, proč se v Ústavě mělo nově mluvit zvlášť o hospodárnosti a zvlášť o efektivitě. Hospodárnost v běžně rozšířeném pojetí znamená, že postavíte nesmírně levně dálnici (nikoli na úkor plánované kvality) z Vrchlabí do Jičína. Vysoké efektivity pak dosáhnete, pokud také postavíte levně kvalitní dálnici, ale z Vídně do Prahy. Pojem „efektivita“ (či „efektivnost“, jak bylo uvedeno v návrhu ministra Babiše) v sobě tedy již obsahuje hospodárnost.
Měla být také stanovena hranice 55 % ročního HDP pro celkový dluh veřejného sektoru. Nebyla by sice nepřekročitelná jako šumavská mokřina, v níž se ve filmu Král Šumavy utopila Jiřina Švorcová, avšak po jejím dosažení by se veřejný sektor musel začít chovat odpovědněji než naše současná vláda. Říkáte si, že si tak Andrej Babiš na sebe i sociální demokraty ušil bič? Ale kdepak. Ke konci roku 2015 jsme byli na nějakých 37 %. Už vidíte, v čem je ta vychytralost? Opatření proti zvyšování zadlužení se nedotknou ani dosluhující Sobotkovy vlády, ale prakticky s jistotou ani vlády příští, a to ani v případě, že by se česká ekonomika začala výrazně propadat.
Ministr Babiš se sice při sněmovním povídání zamyslel nad tím, proč by nám do našeho hospodaření měla mluvit Evropská unie, byla to však právě Sobotkova vláda, která za souhlasu všech tří koaličních stran (ČSSD, ANO, KDU‑ČSL) schválila fiskální kompakt, čímž do budoucna zavázala české vlády k poslouchání Evropské unie, pokud jde o rámcové ukazatele státního hospodaření.
Finanční ústavu prosazovaly už v minulosti v jiné formě ODS i TOP 09, nepodařilo se však nikdy získat ústavní většinu.
ODS navrhla v příslušném (rozpočtovém) výboru, aby byla finanční ústava tvrdší. Chtěla snížit výše uvedených 55 % aspoň na 50 %. Také chtěla, aby vláda v případě, že se stanovené hranice dotkne, musela předložit rozpočet bez díry (tedy vyrovnaný, nebo, světe zboř se, dokonce přebytkový). Takový návrh by snad byl použitelný, pokud bude ekonomika zrovna rozjetá. Pokud by však došlo k překročení této žiletkové hranice kvůli skomírání hospodářství, musela by pak na základě Ústavy naběhnout drastická opatření, jaká v posledních desetiletích nepamatujeme.
Jak slíbil předseda poslaneckého klubu ODS Zbyněk Stanjura, pokud projde ve sněmovně alespoň nejměkčí návrh ODS, který nechce nic jiného než striktní (povinné) parametry přesunout z běžného zákona do tohoto ústavního zákona (ten se hůře mění, protože se musí na případné změně dohodnout více poslanců a také dostatek senátorů), ODS ústavní zákon podpoří. Tak se také stalo. Ostatní návrhy ODS neprošly, ale tento nejměkčí podpořili kromě ODS také ANO, TOP 09–STAN, KDU‑ČSL, kromě Milana Šarapatky celý bývalý Úsvit a také Vítězslav Jandák z ČSSD.
Na opačnou stranu barikády se postavili ostatní z ČSSD a celá KSČM. ČSSD se nelíbilo, že by parametry hospodaření bylo možné jen velmi obtížně změnit. Důvodem může být buď to, že si socialisté už zvykli utrácet a nemají rádi omezování, nebo jen zkrátka chtějí, aby byly takové parametry snadno upravitelné pro případ různých nevyzpytatelných situací. Pravda může být klidně obojí. I když, jak připomněl bývalý ministr financí a předseda TOP 09 Miroslav Kalousek, takovou nevyzpytatelnou situací bývá zpravidla právě rozhazování socialistických vlád, které jsou sice v běžném (nikoli ústavním) zákoně omezovány, tak jako každá vláda, rozpočtovými výdajovými limity, ty si však, na rozdíl od posledních pravicových vlád, pravidelně posouvají. Proč by ne, když stačí změnit běžný zákon.
Miroslav Kalousek, který se zmíněným předáním kontrolních pravomocí Evropské unii souhlasil, avšak v Nečasově vládě neprosadil fiskální kompakt přes odpor ODS a Věcí veřejných, by byl spolu se svou stranou ochotný podpořit takovou finanční ústavu, která by již aktuální vládu přivázala jako kozu ke kolíku. Stačilo by mu, kdyby vláda nebyla vychytralá a konečně přijala celkem snesitelnou povinnost postupného snižování každoročního vládního deficitu, ze které si v rámci podpisu fiskálního kompaktu prosadila výjimku. Aby takový závazek nebyl vůči vládě nespravedlivý, kdyby třeba zrovna ekonomika nevzkvétala, je ve fiskálním kompaktu toto omezení stanoveno pro deficit očištěný od vlivů hospodářského cyklu.
Jenže, jak upozornil exministr Kalousek, vláda tento ukazatel v rozpočtu na příští rok naopak zvyšuje. Návrh rozpočtu, se kterým vláda přišla, je však velmi konzervativní, což znamená, že se na konci roku 2017 zjistí, že všechno dopadlo lépe, než se plánovalo. To je možná dáno opatrností a jistě také plánem vlády pochlubit se za rok před volbami, že „plní plán na 120 %“.
Případné schválení finanční ústavy v podobě předložené vládou přirovnal Kalousek k plechovce s barevným nápisem „kaviár“, ve které by však místo kaviáru byly prošlé sardinky. Tento ústavní zákon proto společně se svou stranou nepodpořil. Možná tím vládě zabránil, aby se vytahovala kaviárem a získávala tak lacino voličské hlasy. Zároveň jsme tím však také přišli o sardinky, které byly ještě ucházející, protože měly pouze o den překročenou lhůtu minimální trvanlivosti (nikoli datum nejpozdější možné spotřeby), byť v konzervě s nápisem „kaviár“. Byla tak smetena ústavní pojistka proti neefektivnímu hospodaření veřejného sektoru i dluhová brzda, byť pro vlády, které tady budou až poté, co přijde po nás potopa.
Různí poslanci (z KSČM, TOP 09 či ODS) upozorňovali, že nelze omezovat běžným zákonem obce či kraje, natož soukromé zdravotní pojišťovny. ODS proto trvala v tomto směru na přijetí jedině ústavního zákona. V otázce zdravotních pojišťoven pak podle bývalého ministra zdravotnictví Leoše Hegera (TOP 09) asi bude muset případně rozhodnout Ústavní soud.
Přísnost nad hospodařením obcí a krajů nakonec prošla v hlasování o běžném (nikoli ústavním) zákoně. Odbočme tedy jen na malou chvilku k přísnosti vůči obcím. Problém je, že tak budou muset (pokud návrh projde také v Senátu a podepíše jej prezident) stovky obcí kvůli svým nahromaděným dluhům z minulosti naběhnout prakticky okamžitě na velmi přísný režim, a to navíc pouze na základě běžného zákona, jak varoval Vladislav Vilímec z ODS.
Předseda klubu ODS Zbyněk Stanjura tedy navrhl alespoň odložení účinnosti pro obce až na rok 2020. Ministr financí Babiš byl rozhodně proti a řekl svému kolegovi z ANO Janu Volnému: „Proč by obce měly mít výjimku? (…) To je v prdeli, ty obce, kraje mají 140 miliard na účtech a mají dluhy sto (miliard – pozn. red.). Takže kdyby dělaly „cash pooling“ (společné, efektivní řízení volných peněžních prostředků – pozn. red.), tak mají nulu. (…) A nám to ještě zhoršuje ten parametr. To je teda v prdeli.“
Jsou tu ale dva problémy. Za prvé, pan ministr má v principu pravdu. Ale obce nejsou schopny nic takového samy ve velkém měřítku provádět a nutit je k centrálnímu řízení jejich bankovních účtů může být chleba o dvou kůrkách, pokud nebude vše dobře připraveno. V každém případě je problém vlády, že účty obcí nejsou centrálně efektivně řízeny, a hodit neplavce do hluboké vody není řešením, takže pan ministr zjevně nepochopil, v čem je problém.
Za druhé, zmatenému panu ministrovi následně poslanci z ANO našeptali, že by se měla celá strana zdržet hlasování. Když měl tedy na mikrofon sdělit své stanovisko k návrhu, bylo neutrální (což je to samé, jako kdyby řekl, že je mu to putna).
Jste napjatí, jak to celé dopadlo? Neznáte svoje lidi? Samozřejmě, že ústavní pojistka proti rozhazování peněz neprošla. Ve sněmovně chybělo 29 poslanců (někteří byli omluveni, jiní nepřihlášeni), z toho 20 z vládní koalice. Bylo tedy zapotřebí sehnat 120 hlasů ze 171 statečných. ČSSD (kromě ministra vnitra Chovance) nesouhlasila kvůli výše uvedené změně, kterou prosadila ODS, nebo jen hledala záminku. KSČM byla proti spíše z principu (a také kvůli zmíněným právním nejasnostem). Jak už bylo řečeno, zákon nepodpořil ani klub TOP 09–STAN a také nezařazená „odpadlice“ z ANO Kristýna Zelienková.
Pokud bychom chtěli prosadit ústavní zákon, který by alespoň v daleké budoucnosti omezoval vlády v nezřízeném hodování a slibování a zároveň by dohlížel na obce, kraje i veřejné instituce, museli by se všichni spiknout proti socialistům a komunistům. K tomu by však byla zapotřebí jednak ještě vyšší účast poslanců této jinak nesourodé koalice (ANO, ODS, KDU‑ČSL, bývalý Úsvit) a jednak by se k ní musel připojit i klub TOP 09–STAN.
Můžeme tedy říci, že tato velmi mírná verze finanční ústavy neprošla především proto, že se Miroslav Kalousek obával, aby ministr Babiš nevydával u voličů barevné sklíčko za diamant.
