Útok vedený z Hradu proti českému novináři Ferdinandu Peroutkovi pokračuje, jak prezidentův mluvčí Jiří Ovčáček slíbil. Zveřejnil první text, který má dokazovat Peroutkovo selhání jako intelektuála a jeho příklon k nacismu i zálibu v antisemitismu. Rozebírat článek, který pod názvem Češi, Němci a židé vyšel v týdeníku Přítomnost 22. února 1939, a dokazovat, jak moc se Ovčáček mýlí, nemá velký smysl. Každý si ho může přečíst a sám posoudit.
Peroutka se v textu zamýšlí nad možnými příčinami vzniku antisemitských nálad v Německu a uvažuje, proč k podobnému vývoji nedošlo v tehdejším Československu. Upozorňuje také na to, že Češi musí hledat způsoby, jak chránit české židy, „poněvadž se blíží asi chvíle, kdy mezi Čechy a Němci bude zahájen dialog o židovských věcech“. Kdo zná reálie dané doby, pochopí, že se snažil hájit zbytky morálních a kulturních hodnot v okleštěném a poníženém Československu.
Důkaz, že Peroutka odmítal protižidovské nálady, je obsažen už v samotném názvu článku Češi, Němci a židé. To, že slovo židé psal malým písmenem, není náhoda ani chyba. Jde o vyjádření odlišného postavení občanů židovské národnosti nebo náboženského vyznání v nacistickém Německu a demokratickém Československu. Peroutka důsledně trval na psaní malého písmena ve slově židé i po vyhlášení protektorátu, přestože to mohly nacistické úřady považovat za provokaci. Svůj postoj vysvětluje v článku Něco o českém národu a o židech, který vyšel v Přítomnosti 19. ledna 1938. „Předně chce se mi podotknout, že, nenaučiv se ani základům pravopisu ani základům myšlení v soukromé a vědecky špatně vedené škole páně Hitlerově, nebudu ani teď, jak jsem dříve nečinil, psáti o Židech, nýbrž zase jen o židech. Velká písmena si uchovám pro skutečné národy, jak jsme se tomu učili ve svých starých humanistických školách, kde žáci ještě nebyli vyučováni v zásadách moderního lynche. Ve zcela poslední době teprve hromadně proměnil se žid v Žida ne ze své vůle, ale zejména právě proto, aby se jevil stvořením vzdálenějším a záhadnějším a aby bylo více důvodů k lynchi, který se teď stal tu a tam hlavní státnickou raisonou.“
Peroutka tak hájil demokratické principy první republiky, ve které měly všechny národy i národnostní menšiny zaručeny ústavou stejná práva a žádný občan nemohl být diskriminován na základě rasy, jazyka nebo náboženství. Židé byli uznáni jako národnostní menšina, ale každý občan měl právo zvolit si národnost podle vlastního cítění. Nikdo židovské občany nenutil, aby svůj původ uváděli. Československé úřady evidovaly pouze počet lidí, kteří se hlásili k určitému náboženskému vyznání. Z těchto údajů víme, že v roce 1921 žilo v celém Československu 375 tisíc osob židovského vyznání. V českých zemích to bylo 125 tisíc osob. Pouze 15 % z nich se však hlásilo k židovské národnosti. Polovina z nich se hlásila k národnosti československé a 35 % k národnosti německé. Šlo o jejich svobodnou volbu. Společnost na ně pohlížela jako na Čechoslováky nebo Němce a neposuzovala je podle rasových kritérií.
Proto Ferdinand Peroutka psal slovo žid s malým písmenem. Vymezoval se tak proti nacistické ideologii, podle níž nebyla národnost svobodnou volbou každého člověka, ale určovala ji státní moc na základě rasových zákonů. Němečtí nacisté zavedli psaní velkého písmena ve slově Žid jako povinné. Označili tak národ, který byl na základě dvou ústavních zákonů, přijatých v roce 1935 na zvláštním zasedání Říšského sněmu v Norimberku, zbaven občanských i politických práv a vyloučen z německé společnosti.
Když Peroutka psal svůj článek Češi, Němci a židé, věděl už, jaké nebezpečí hrozí občanům židovského původu. A také jeho židovským přátelům, s nimiž se stýkal. Cítil, že i v českých zemích narůstá antisemitismus, podporovaný z nacistického Německa. V té době však ještě doufal, že se mu český národ může ubránit, pokud se bude držet demokratických tradic Československé republiky. „Pokládám za fakt, že židovská otázka měla jinou podobu v našem a v německém prostředí, a že se z toho musí vykládat i odlišný přízvuk, se kterým o ní my a Němci mluvíme. (…) Pokusil jsem se o to.“ Jeho naděje však vzaly za své o tři týdny později, kdy do Prahy vjely jednotky wehrmachtu. Kdo zná tyto historické souvislosti, nemůže Ferdinanda Peroutku obviňovat z antisemitismu.
