Muammar Kújdar měl před svatbou, a přesto se před několika dny pokusil o sebevraždu. Je mu 21 let, žije v palestinském Pásmu Gazy a nemůže najít práci. Takových jako on je víc – a sebevražd na tomto palestinském území v poslední době přibývá. Mnoho obyvatel se kvůli tíživým ekonomickým problémům chce vystěhovat. „Zavřely se přede mnou všechny dveře. Městská policie v Gaze mi zkonfiskovala váhy a stánek, kde jsem prodával hrozny,“ říká mladý muž.
Policie ho zatkla několikrát, vždy mezi devátou ranní a devátou večerní, kdy měl největší šanci něco prodat. Koupil si proto levný jed pro krysy, vydal se před úřad agentury pro lidská práva a tam jej spolkl.
Oficiální údaje o sebevraždách v Pásmu Gazy, jemuž vládne radikální hnutí Hamás, se získat nedají. Informace tohoto druhu tají i samotné rodiny, protože islám sebevraždu odsuzuje. Policie říká, že sebevražednost není rozšířená, ale nejmenovaný zdroj z bezpečnostních složek agentuře AFP řekl, že jde o „děsivá“ čísla a že nové případy přibývají denně. I lékaři potvrzují, že roste počet lidí, kteří se snaží otrávit.
Patří k nim také Muhammad abú Así, který kvůli tomu strávil několik dní v kómatu. „Nebyl jsem ve svých třiceti letech schopen uživit své malé děti. Chtěl jsem raději zemřít než se dívat, jak mi umírají před očima,“ řekl.
Smrtelný zápas
Pásmo Gazy, které prožilo v minulých šesti letech tři války, teď prožívá smrtelný zápas. Malé území, na němž se tísní 1,8 milionu obyvatel, dusí izraelská blokáda a podobný režim zavedený Egyptem.
Obnova po loňské válce vázne, stejně jako distribuce vody a elektřiny. Míra nezaměstnanosti tam patří k nejvyšším na světě. Začátkem letošního roku dosahovala 42 procent, přičemž podle Světové banky je bez práce 60 procent mladých obyvatel Pásma Gazy. Asi 39 procent obyvatelstva žije pod hranicí chudoby a skoro 80 procent je závislých na humanitárních programech.
Z této všudypřítomné bídy chce podle průzkumu odejít jinam 52 procent občanů. Izrael ale mnoho obyvatel Pásma nenechá překročit svou hranici a ta s Egyptem je často zavřená. Někteří se vydávají na nebezpečnou cestu Středozemním mořem a směřují do Evropy.
Poslední kapkou pro abú Asího bylo zavření jeho malé kavárny, kterou provozoval na pobřeží. Když ji přišli policisté na přání majitele hotelu navštěvovaného střední třídou zavřít, ztratil abú Así poslední naději. Přestal věřit, že pro svou rodinu, která se mačká v bytě o 30 metrech čtverečních, dokáže ještě něco udělat.
Už nezbylo nic
„Tady žijí v bídě všichni, staří i mladí. Když se někdo rozhodne dát přednost smrti před životem, znamená to, že už mu nezbylo nic,“ řekl abú Así.
„Mohou za to ti, co Gaze vládnou. Vědí o tom, jak naše děti trpí, ale nedělají nic. Pořád nám podstrkávají své heslo Buď trpělivý, hrdinský národe. Cesta, jíž nás vedou, míří jedině ke smrti,“ říká abú Asího otec. Hnutí odporu, které zahájila mládež, policie Hamásu v dubnu rychle potlačila.
[ctete]25198[/ctete]
Mezi občany a úřady se vede spor, říká psycholog a univerzitní profesor Fadl Ašúr. „Jedni požadují mzdy, druzí daně. Vzniká atmosféra, která nahrává násilí, a to jak proti společnosti a jejím institucím, tak proti sobě samému. Sebevražda je projevem toho druhého,“ říká Ašúr. Ekonom Umar Šaabán považuje za hlavní příčinu sebevražd beznaděj.
„Hrozí prudký nárůst počtu sebevražd, násilí a radikalizace, protože společnost zde lidi drtí a utlačuje,“ uvádí se ve zprávě OSN. Její autoři soudí, že do roku 2020 se v přelidněném Pásmu Gazy nebude dát žít.
