Česko je relativně úspěšnou a stabilizovanou zemí. Alespoň do nedávna jsme si to přes různá dílčí negativa mysleli. Pozitivně nás viděl i okolní svět. Češi jsou vzdělaným národem, bývají kreativní, mají bohatou historii, je jim vlastní smysl pro humor atd. Jak je tedy možné, že se zrovna Česko propadá ve všech koronavirových ukazatelích až na samé dno?

Epidemie jednou zeslábne natolik, že nám zase dovolí normálně žít. Zabere očkování a účinné léky. A právě potom bychom si měli na úvodní otázku tohoto textu důkladně odpovědět. V každé zemi to funguje trochu jinak. Všude existuje v té či oné míře něco jako nacionální ego. Každý stát, postavený na národním půdorysu, si nese svůj genetický kód. Máme ho i my.

Dnešní krize nemá jen čistě medicínský rozměr, ale řekněme i manažersko-logistický, a také sociální a mravní. Pro vyvedení země z krize je nezbytným předpokladem udržení vzájemné důvěry a vzájemného respektu mezi těmi, kteří mají mandát konat (řídit stát), a těmi, kteří jsou adresáty a konzumenty všech rozhodnutí. Populismus je v této době nejen neúčinný, nýbrž doslova nebezpečný až životy ohrožující. Lídrem krize nemůže být populista ani všelijak motivovaný, úzce zaměřený jakože manažer (byznysmen).

Lídrem krize by měl být někdo s dlouhodobým morálním kreditem, který by se opíral o nezpochybnitelné odborné autority. Právě proto má sousední Německo výrazně lepší výsledky v boji s pandemií. V čele země je premiérka, která se těší vysoké míře důvěry svých spoluobčanů a vedle sebe má respektovaný Institut Roberta Kocha. A funguje to. A k tomu navíc jsou Němci většinově disciplinovaní a respektují argumenty podložené pokyny své administrativy zcela přirozeně.

Dalším příkladem hodným následování by mohl být Nový Zéland, ale i ty země, které první náraz loni na jaře zasáhl plnou silou, ale dokázaly se ze svých chyb poučit a na další vlny epidemie se dobře připravit. My jsme zvolili svéráznou českou cestu, kdy se pohybujeme v extrémních pozicích řízení metodou pokus-omyl, a to bez ohledu na mnohé varovné apely. Dobrá řešení se vzdalují a nyní se již jen hasí požáry. Je to logické, neboť každá akce vyvolává reakci.

Pýcha předchází pád. A platí to i dnes, kdy nás jájínek do toho svého zákonitého pádu stáhl všechny s sebou. Občané naší země nejsou většinově navyklí používat k posuzování situací kritické myšlení. V krizových situacích je to značný deficit. Jsou pak snadněji manipulovatelní, mají ve zvyku vše pozorovat z „bezpečného“ odstupu. S velkou nedůvěrou mnozí vnímají vnější náměty či záměry přicházející například z evropských struktur. Semknout se a jít za něčím společně nám není vlastní.

Lídr s vysokým morálním kreditem vyznává pevné hodnoty, a ty určují jeho kroky. Dělá jen to, co považuje za správné, a nejen to, co by mohlo být pro něj osobně momentálně výhodné. Tak jako to dokázal Masaryk, když se postavil proti podvrženým rukopisům či v tzv. hilsneriádě. Aktuální hlas lidu, či dnes spíše internetových diskusí, nemůže být jediným vodítkem pro státnická rozhodnutí. V dobách klidných a blahobytných to nemusí tolik bolet, ale když se země hroutí a umírají lidé, tak to není jen hazard, ale i zločin.

Chybí nám pocit společně sdílené identity. Češi jsou spíše souborem individualistů. Nemáme tady zažitou tradici společného boje za svobodu, a to i za cenu sebeobětování, tak jako ji mají třeba v Izraeli nebo i v sousedním Polsku. Naši hrdinové byli pak doma za své hrdinství trestáni a dehonestováni. Největším nepřítelem Čechů byli i v minulosti Češi. Bohužel. Dokázali jsme se ve dvacátém století zbavovat svých elit a jejich genetický kód tady dnes citelně schází. Receptem na řešení krizí není „kumšt“ nějak se prošvejkovat životem, ale není jím ani kafkovská trudnomyslnost.

Lídr země by měl již zmiňované kritické myšlení používat sám, zcela vědomě. Měl by toho být schopen. Jedině tak může přemýšlet v souvislostech a také o důsledcích svých činů. Marketing to všechno nepřelakuje. Každý by měl být ke všem včetně sebe sama laskavý, ohleduplný, odpouštějící, chápavý a soucitný. Víra v dobro by nás neměla opouštět, ale zároveň je třeba být zásadový vůči projevům zla a falše. Bude to zapotřebí v míře vrchovaté. Pro populistické manipulátory je ideální, když nikdo nevěří ničemu a nikomu, a ve finále ani sám sobě. Pak je možné doslova cokoliv, třeba i to, že se z nás stane ruská gubernie anebo čínská kolonie, případně obojí. V Lánech by se tetelili blahem.

Je zvláštní, že po tom všem, čím si tato země prošla, se ještě najdou tací, kteří věří ve spásu z východu… a nejen to, lid si je volí za své nejvyšší ústavní představitele. Česko na počátku třetí dekády nového milénia.