Historici někdy uvažují o tom, proč za druhé světové války nedošlo k žádnému použití chemických bojových látek. Formálně by se dalo říci, že se to nesmělo, ale vzhledem k tomu, co všechno se dělo, to nebude jediné vysvětlení.
Nasadit chemické zbraně je dost komplikovaná záležitost. Věděli to už za první světové války, kdy byly bojové plyny použity poprvé. Plyn byl značně vrtkavý. Stačilo, aby se třeba otočil vítr, a útočník pak dostal to, co zamýšlel uštědřit protivníkovi. Druhá světová válka byla také mnohem dynamičtější, neměla „zákopový“ charakter té první. Rovněž se traduje, že Adolf Hitler byl jako voják za první války sám zasažen plynem a po utrpěném traumatu měl k této zbrani odpor. Jistě to ale nebyl jediný důvod jeho zdráhání zbraň nasadit.
Pokud jde o Rudou armádu, ani ta chemické zbraně nepoužila. Zápletka je ovšem zřejmě i v tom, že Sovětský svaz prostě neměl dostatek potřebných látek.
Revoluční vojenský sovět ve 20. a 30. letech soudil, že nadcházející „imperialistická válka“ bude doprovázena plynovými útoky. Obyvatelstvo Sovětského svazu na to mělo být psychologicky a výstrojí připraveno. Ve školách a v podnicích probíhala výuka, jak používat plynové masky. Po Hitlerově útoku na SSSR se však ukázalo, že Rudá armáda neměla dost zdrojů na vedení chemické války.
V roce 1941 byla v souladu s nařízením Státního výboru obrany zahájena masová výroba chemických bojových látek. Jenže se ukázalo, že stávající výrobní kapacity na to prostě nestačí. Lev Fedorov ve své knize Od chloru a fosgenu k novičoku uvádí řadu problémů, na které se narazilo. V továrně číslo 100 ve Stalinogorsku se například neustále porouchávalo zařízení a výroba vůbec nezačala. Podobně tomu bylo i na jiných místech. V továrně číslo 96 v Dzeržinsku museli výrobu přestavět, protože dříve vyvinutá metoda se ukázala jako neúčinná. Jeden ze závodů na Ukrajině se dostal do rukou Němců a dva další byly u Moskvy a Stalingradu, tedy příliš blízko fronty. Nepřekvapí ani to, že úroveň bezpečnosti byla v těchto továrnách zoufale bídná a pravidelně docházelo k únikům chemikálií. Případů otravy mohlo být podle odhadů několik desítek až stovek měsíčně. Někteří pracovníci zemřeli, zatímco jiní se zbláznili a skončili v psychiatrických léčebnách.
Skutečná produkce bojových látek stále nedosahovala plánovaného množství. V únoru 1942 lidový komisař chemického průmyslu Michail Denisov napsal Stalinovi, že selhání při výrobě chemických bojových látek bylo způsobeno „neúspěšným výběrem vedoucích kádrů velitelství a jednotlivých závodů“. Všechno se řešilo a vysvětlovalo, ale nezměnilo se nic, až se tím začala zabývat prokuratura. Ta po prozkoumání dokumentů dospěla k závěru, že vedení komise „spáchalo řadu akcí hraničících se sabotáží“, a odhalila také zanedbávání bezpečnosti. (To by nejspíš nikomu nevadilo, kdyby se vyrábělo podle plánu.) Vedoucí pracovníci, kteří věděli o nedostatku surovin potřebných k produkci toxických plynů, to před vládou tajili. Hned se navrhovalo, koho zatknout. Lidový komisař Michail Denisov ovšem unikl, jen ho přeřadili na jinou funkci.
Když se nakonec v SSSR povedlo vyrobit plyn, který byl údajně mnohem účinnější, než by měli k dispozici Němci, byla válka už stejně rozhodnuta a jeho nasazení by bylo zbytečné.
(Zdroj: Russian7.ru)
