Donald Trump a Si Ťin-pching v roce 2018. FOTO: Dan Scavino / Wikimedia Commons
FOTO: Dan Scavino / Wikimedia Commons
KOMENTÁŘ / Je to vývoj, z něhož rozhodně nelze mít radost. Přes chování současného amerického prezidenta jsou Spojené státy americké pořád zemí, které bychom ve střetu s Pekingem měli přát. Bohužel to ale vypadá, že v současné celní válce tahá Washington za kratší konec. Protekcionistická maxima, že vyvážející stát potřebuje trh víc než stát dovážející zboží, se ukazuje jako katastrofálně mylná. Je navíc pravděpodobné, že Číňané budou ochotni snášet ekonomické následky daleko spíš než Američané.
Těžko lze najít lepší ilustraci toho, jak celní válka probíhá, než čínskou reakci na zvažovanou americkou celní sazbu ve výši 245 procent. Peking jen zopakoval to, co řekl už minulý týden. Vzhledem k výši již uvalených cel je jejich další zvyšování vlastně irelevantní a je jen nejapnou hrou pro neinformované publikum. Je pravda, že clo ve výši přes 100 procent se už de facto rovná embargu. Jestli tedy bude zvýšeno o polovinu, dvojnásobně, či klidně desetinásobně, je vlastně už jedno.
Trump už ucuknul
Donald Trump se může chlubit tím, jak se před ním plazí představitelé cizích zemí a žadoní o dohodu. Jenže tím těžko zastře to, že ten možná nejdůležitější stát mezi nimi chybí. To samozřejmě neznamená, že americká cla Čínu nepoškodí. Jen je docela možná, že čínský vůdce Si Ťin-pching je v pozici, kdy tyto ekonomické škody může snést a politicky přežít snáz než americký prezident.
Ten už koneckonců v souboji pohledů mrknul jako první. Jeho celní politika se mění ze dne na den a rozhodně to nevypadá na nějakou promyšlenou strategii, nicméně ohlášená výjimka pro spotřební elektroniku je de facto čínským vítězstvím. To, že administrativa říká, že to neznamená úplné vyjmutí z cel, ale jen jiný celní režim, který teprve bude ohlášen, je irelevantní. Znamená to, že u nejdůležitější kategorie dováženého zboží neplatí ona vysoká a dovoz fakticky znemožňující sazba.
Trump jako protekcionista věří, že v obchodní válce může víc ztratit země, která do té druhé více dováží, než obráceně. Je to mantra, kterou opakuje i jeho ministr financí Scott Bessent a mluvčí Bílého domu Karoline Leavittová. Jenže to prostě zjevně není pravda. Vyvážející země přijde o peníze, ale dovážející o zboží, které nemusí nutně rychle být schopná nahradit. Jenže Trump obchodní deficity vnímá právě jen jako účetní rozvahu, aniž by vnímal, že za ty peníze američtí spotřebitelé dostávají protihodnotu.
Historická paměť a století ponížení
Pekingu reálně hrozí ztráta vývozu ve výši tří procent čínského HDP. Má navíc prostředky, jak minimálně krátkodobě stimulovat domácí poptávku, aby alespoň část tohoto zboží našla kupce doma. Navíc může začít vyprodávat americké dluhopisy a vystřelit tím úroky z nich do nebe. Americká vláda přitom na obsluhu dluhu ročně vydává skoro bilion dolarů.
I kdyby ale Čína skutečně zchudla o celý vývoz do USA, je otázka, jestli je tato hrozba dostatečná, aby Peking přiměla se nechat od Trumpa ponižovat. Připomeňme Trumpův neomalený výrok o tom, že Čína o dohodu stojí, jen ještě neví, jak na to.
Určující součástí historické paměti Číny v posledních dvou stoletích je tzv. století ponížení. Od poloviny 19. století byla druhdy nejbohatší a nejmocnější země světa v podřízeném postavení vůči evropským a poevropštěným mocnostem. Vynucení otevření obchodu, opiové války, potlačení boxerského povstání, územní ztráty vůči Rusku, katastrofální válka s Japonskem. Konec přinesl z pohledu Číňanů až Mao.
Ten je v zemi dosud uctíván a velkou roli v tom hraje právě představa, že právě on ukončil historické ponížení Číny a udělal z ní opět velmoc. Je to trochu obdoba stalinského kultu v Rusku. Jistě to asi neznamená, že by Číňané byli i dnes ochotni přinášet milionové oběti za velmocenské postavení své země. Nicméně představa, že se nechají urážet od amerického prezidenta a viceprezidenta kvůli pár procentům HDP, je mírně řečeno naivní.
