Francouzský herec Gerard Depardieu pokračuje ve své sérii pozoruhodných výroků o Rusku. Na festivalu v Cannes 22. května prohlásil, že se mu ruský prezident Vladimir Putin „velmi líbí“. „Znám pana Putina dobře a dost se mi líbí. Často jezdím do Sovětského svazu, chci říci Ruska,“ řekl se smíchem na tiskové konferenci. Řekl také, že ukrajinský lid miluje, ale nemá rád konflikty.
Je úplně jedno, co si myslí nějaký francouzský herec, byť slavný. Zajímavé je to jen jako fenomén, totiž proč autoritářští vůdci přitahují tolik lidí včetně intelektuálů a jinak relativně rozumných jedinců.
Putin je jistě výrazná osobnost, člověk vůle a jasné představy, co chce. Inteligentní, dovede být okouzlující. Putin požívá všechny výhody, které má útočník. Moment překvapení je na jeho straně. Nemá pochybnosti o své ideji. Nemusí brát ohled na nikoho jiného, protože disponuje mocí. Proto je také působivější než demokratičtí politici, kteří se pořád musí ohlížet na to, co si myslí lidé. Lidé si myslí různé věci a ne všechny jsou rozumné a hezké, a tak v tom demokratický politik létá ze strany na stranu, místo aby vzal lid hezky pod krkem a přesvědčil ho, že si má myslet to, co si myslí vůdce. Je známo přinejmenším z předválečné doby, že Stalin a Hitler jsou charismatičtější než nějaký uhlazený demokrat v saku, který se dožaduje přízně voličů, a tak slibuje a podlézá, protože mu nic jiného nezbývá. Čas od času mají lidé štěstí a omylem zvolí osobnost, člověka, o kterém se říká, že je víc než politik, totiž státník. Takový se rodí jednou za století a ti drží lidstvo nad vodou v kritických chvílích. Mezitím ji drží nad vodou nudní pracovníci všedního dne, bez kterých by to ale nešlo.
Záhadná krize
Dnes je módní hovořit o krizi demokracie. Není přitom jasné, v čem by ta krize měla spočívat. Lidé si volí, kdo bude vládnout, tak je to pořád stejné. Protože je to pořád stejné, začne to čase nudit. Není náhoda, že ke studentským bouřím došlo na konci 60. let. Dorostla první poválečná generace, která se začala nudit. To samozřejmě není jediné vysvětlení, ve společnosti vzniklo dost problémů, které generace rodičů přehlížela, protože oni přece zajistili blahobyt a mír. Mladí se vzbouřili současně právem i neprávem.
Opakuje se to generaci po generaci a ten cyklus je asi dvacetiletý. Odpovídá to sociologické generaci a biologické obměně společnosti. Pak zase přijde zklidnění, a jak je známo, z revolucionářů se nakonec stanou dvorní radové. Kromě těch, ze kterých se stanou zastydlí celoživotní revolucionáři. Pokud lidé mezitím příliš neškodí, tak se to dá přežít. Obdiv k diktátorům je ale něco, co může mít osudové následky. Diktátora zvolíte jen jednou a pak už nikdy žádné volby nejsou a možnost napravit omyl neexistuje.
Žijeme v době, kdy se opět objevuje nuda z demokracie a hledají se charismatičtí vůdcové. Dopadne to jako vždycky. Je dobře, že jsou lidé jako Gerard Depardieu. Není nad odstrašující případy toho, jak daleko mohou věci dojít, když člověk pozbude rozumu.
