Včera jsem dostal mail od mého letitého přítele z Hamburku. Žije tam již od sedmdesátých let minulého století, s krátkým návratem domů po roce 1990. Snaží se pozorně sledovat dění u nás, i když v posledních několika letech tak činí s velkým sebezapřením.

Nevěřícně zírá zejména na produkci dua Babiš-Zeman. A právě včera v něm skutečně bouchly saze. „Jak je možné, že ti dva už dávno nesedí?“ Podle něj je přece nad slunce jasnější, že jeden má být ve vazbě kvůli podvodům a ten druhý pro velezradu. Je přece zjevné, že jeden vesele porušuje zákony (a pravidla hry) a ten druhý ústavu, a oba pak ústavní slib.

Vyčítavě mě osočil, že jsme divná země, když to dopustíme. Píšeme sice různé texty, ale podle něj prý krotce, skáčeme jim na epizodní jednotlivosti a podle něj nevnímáme ten celkový kontext právního nihilismu, další ruské okupace a celkového rozkladu našeho státu.

Snažil jsem se bránit. Argumentoval jsem, že děláme, co můžeme, ale on se nedal a bušil do mne dál a dál. Copak nevidíme tu žlutou zaneřáděnou krajinu? To jsou skoro všichni jen pasivními konzumenty těch blábolů na debilních sociálních sítích? Kam se poděl obyčejný selský rozum? Kde je ta elementární špetka hrdosti?

Oponoval jsem, ač nerad, že ta dělící linie není jen mezi Prahou a venkovem, mezi vzdělanými a nevzdělanými, mezi mladými a dříve narozenými, že ta epidemie hlouposti a pokrytectví působí plošně a kosí kdekoho. Připomněl jsem naši normalizaci a důslednou likvidaci elit po celé dvacáté století.

On sice souhlasil, ale zároveň namítal, že už je 30 let poté a měli bychom chápat, že ty důvody dnešní mizérie jsou hlavně současné. Každý by se měl ptát sám sebe, zda dostatečně vzdoruje tomu zmaru. Každá, byť drobná kolaborace vysílá do společnosti signál. Koalice s ANO ve vládě diskvalifikuje ČSSD, koalice s ANO na velkých radnicích i ty ostatní, a to nemluvě o Jágrovi v Číně a dalších případech, které dávají Česku hodně nelichotivou vizitku.

Prezident jmenuje předsedou vlády soudně uznaného estébáka, kterému reálně hrozí žaloba z dotačního podvodu, který navíc do svých lumpáren brutálně namočil i své děti. Tentýž prezident vyznamenává na hradě další estébáky a předlistopadové vládní soudruhy… Bože můj! Kde je to dno? Odepsal jsem mu, že pláče velmi přesvědčivě, ale na nesprávném hrobě.

Shodli jsme se, že je třeba je porazit ve volbách. Že je žádoucí spojit politickou opozici, najít shodu na jménech vyzyvatelů Babiše a Zemana. Na Babišovu a Zemanovu permanentní kontaktní i mediální kampaň je třeba nasadit stejně intenzivní kontaktní i mediální kontra kampaň. Na hrubý pytel hrubá záplata. Jen hlupáci to mohou nazývat Antibabišem a Antizemanem. Oni dva zosobňují destrukci liberální demokracie, otevřené férové soutěže, demontáže právního státu a nadbíhání Rusku a Číně.

Vymezování se vůči nim je obranou toho, co oni cíleně likvidují. Nálepky kritikům jsou jen rafinovanou formou jejich sebeobrany. Nic jiného v tom není. Pozitivní program pro budoucnost musí začít důkladným úklidem jejich nemravného dědictví. A klidně tomu může někdo říkat, že je někdo anti. Ano, je, a jinak to být nemůže. Konečně mě můj přítel z Hamburku pochválil, a žádal mě, ať o tom napíšu. Oponoval jsem, že o tom píšu již řadu let. No a? Tak to napiš ještě jednou a trochu jinak, a přidal k tomu pět vykřičníků.

Podle něj ti dva ďáblové zvolili zlo (co jiného se dá od nich čekat). Manipulují masami, pěstují své kulty osobnosti a spoluvytvářejí prostředí, které determinuje schopnost racionální uvědomělé volby. A právě proto proti nim může uspět jen alternativa srozumitelná, zásadová a viditelná.

A v tom je ta potíž. Dnešní potenciální opoziční alternativy jsou atomizovány do spousty skupinových či dokonce osobních zájmů, nejsou vždy pevné ve svých postojích a mnohdy jsou v otevřeném veřejném prostoru téměř neviditelné. Politickou bitvu musí vybojovat silná politická nabídka. Jinak to nepůjde. Jedině ta může pak uspět ve volbách. Podpora občanské společnosti je žádoucí i nutná, ale sama o sobě nestačí.

Na reakci společnosti musí navázat adekvátní akce politické dimenze. Pak se šance na výraznou změnu poměrů výrazně zvyšuje. Jestliže někdo lže o údajných masách migrantů, tak je to třeba nazvat lží. Jestliže někdo vědomě lže o EU a naší roli v ní, pak je to třeba nazvat lží. Jestliže někdo krade, tak je třeba ho nazvat zlodějem. Jestliže se někdo jezdí učit do Číny stabilizovat společnost, tak je třeba ho nazvat nesvéprávným špionem cizí mocnosti.

Není možné různě licitovat, aby se náhodou část voličstva nenahněvala. Ten volič XY pak raději zvolí své osvědčené lotry, kteří podle něj drží jakousi lajnu. Dá přednost obavě před změnou, před touhou po změně. Protože té údajné změně nerozumí, nezná ji a nevěří ji. Alternativa zlu musí říkat jasná a jednoznačná sdělení, a ne kecy o tom, jakože ano, ale… možná nebo snad. Znáte to, třeba: dejme šanci Marii Benešové, Babiš je kabrňák a kámoš Trumpa apod. Krmení pro méně chápavé…Propaganda bez mantinelů. To má být ta opoziční nabídka? To si někdo dělá srandu anebo hraje na obě strany.

Po půlnoci mi můj známý napsal – „No vida, že to začínáš chápat!“ Každá společnost má v sobě potenciál pozitivního růstu, ale také často skryté destruktivní síly. Opravdová síla se projeví schopností nenechat převahu na straně destrukce a zla. To je ta výzva dnešní doby. Už nám dávno svítí všechny výstražné kontrolky.

Na jeho první otázku (proč už dávno nesedí) se dá odpovědět lakonicky – no proto! Uchvácená moc naordinovala části svých spoluobčanů zvláštní terapii skupinové hlouposti. Je nejvyšší čas se tomu vzepřít. Snadné to nebude. Mnohé zašlo již hodně daleko, o slovo se opět hlásí strach z vlastního názoru. To bývá obvykle počátek trudných časů. Nezbývá než ten strach překonat, i kdyby to bylo momentálně riskantní či dokonce nevýhodné, neprofitabilní. Vždycky je něco za něco. Vlastní identita za to stojí, i ta naše společná…

S ďáblem (respektive s ďábly) se prostě nesmlouvá.

Revue Forum Banner