Poslední vydání Lidových novin před jejich zastavením FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Přesně před 70 lety vyšly Lidové noviny na dlouhou dobu naposledy. List, který byl v dobách první republiky zastáncem vládní politiky, přispívali do něj význační literáti i žurnalisté a v neposlední řadě zde své texty publikovali i oba první českoslovenští prezidenti, prošel za druhé světové války a v letech po ní prudkou proměnou. Na jejím konci byl nejen úpadek obsahový, ale také značné dluhy, které vedly až k definitivnímu zastavení novin 8. února 1952. Oživit se je podařilo až po dlouhých desetiletích.
Lidové noviny na konci války byly pouhým jedním listem zaplněným de facto informacemi o potížích, které prohrávající nacisté stále více pociťovali. Když se chtěl list vrátit ke svému původnímu poslání, zasáhla nová vláda. Z jejího rozhodnutí nesměly po květnu 1945 vycházet žádné noviny, které sloužily okupantům. Lidovky pod vedením Eduarda Basse tak byly přinuceny změnit zavedenou značku na Svobodné noviny. Již 23. května vyšlo první číslo a od samého počátku se redakce snažila dělat vše, aby čtenáři poznali, že jde opět o ony známé „prvorepublikové“ Lidové noviny, na které chtěli autoři navazovat.
V srpnu 1945 vystřídal Eduarda Basse v šéfredaktorském křesle Ferdinand Peroutka, kterého však stále sílící komunisté kvůli jeho jasným názorům nesnášeli. Zvláště je rozzuřil v roce 1947, kdy vydal polemiku o tom, kdo vlastně osvobodil Prahu. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Již 24. února 1948, tedy den před oficiálním převzetím moci komunisty, byl Ferdinand Peroutka rudými revolucionáři z akčního výboru sesazen z místa šéfredaktora, a dokonce vyloučen ze Syndikátu českých spisovatelů. Spolu s ním byl z redakce vyhozen i spisovatel Eduard Valenta. Na Peroutkovo místo pak byl dosazen spisovatel Jan Drda, pod jehož vedením se 9. května 1948 list vrátil k tradičnímu jménu Lidové noviny.
Obsah listu se v následujících měsících a letech radikálně proměnil. Tytam byly polemické články, či kritické zprávy. Nová redakce držela stranickou linii a opěvovala Sovětský svaz a Stalina. V době vykonstruovaných procesů pak noviny přinášely poplatné zpravodajství a také „reakce dělnictva“ žádajícího třeba v případě Milady Horákové trest smrti. Jan Drda navíc absolutně nezvládl hospodaření a nadělal desetimilionové dluhy, které nakonec vedly k definitivnímu zastavení Lidových novin.
„Jan Drda sice udělal za komunistů obrovskou kariéru, ale na druhou stranu se komunistů strašně bál,“ řekla o svém tehdejším šéfredaktorovi Věra Saudková, neteř Franze Kafky, která v té době v Lidových novinách působila jako redaktorka. „Jednou jsme mu řekli, že novým Lidovkám se v Praze říká Rudé prdy Jana Drdy, a on kvůli tomu plakal,“ charakterizovala Jana Drdu v pozdějších letech Saudková.
Jak a kde to začalo?
Všechno však začalo o více než půl století dříve v Brně. V roce 1893 noviny v moravské metropoli založil advokát a politik Adolf Stránský. Jeho původním cílem bylo založit lokální list zastupující zájmy Moravské lidové strany. Ovšem díky příchodu Arnošta Heinricha v roce 1904 začaly s Lidovými novinami spolupracovat i význační literáti, s nimiž se znal. Například Viktor Dyk, Antonín Sova, S. K. Neumann, Karel Toman či Rudolf Těsnohlídek, který s Lidovkami neodmyslitelně spojil zpravodajství ze soudních síní, tedy žánr tzv. soudniček. V roce 1909 pak přímo do redakce nastoupil uznávaný literát Jiří Mahen, který zde rozvinul především svoji fejetonistickou tvorbu, o niž byl mezi čtenáři značný zájem.
Velice výrazně do chodu Lidových novin zasáhla první světová válka. Část redaktorů musela narukovat a někteří v bojích padli. Redakce se po celou dobu však snažila mírnit „válečné nadšení“ a nepodléhala oficiální propagandě. Od roku 1917 dokonce Lidové noviny přebíraly informace i z anglických, francouzských či italských novin, pokud však jejich zprávy nebyly v rozporu s cenzurními pokyny. Kromě toho vsadily na posílení domácího zpravodajství a na sklonku války jim již právem patřila pověst nezávislého deníku, který se nebojí kritizovat i veřejné poměry. Krátce po válce vycházely jako jediný český deník dvakrát denně a jejich náklad dosahoval 54 000 výtisků ranního vydání a 34 000 výtisků vydání odpoledního. V roce 1920 pak byla ustanovena filiálka redakce v Praze. V jejím čele stál Karel Zdeněk Klíma.
Doba první republiky byla vrcholem v činnosti Lidových novin. Už byly vyprofilované jako celostátní deník, jehož součástí byly nejen domácí či ekonomické informace a kvalitní zahraniční zpravodajství, ale také silná kulturní orientace. Na vysoké úrovni redakční práce měl bezpochyby zásluhu přístup vedení, jež nechávalo redaktorům a spolupracovníkům redakce velice volnou ruku jak ve výběru témat, tak i v jejich zpracování. Oficiálně se sice deklarovaly jako nezávislé noviny, ale v rovině politické měly nejblíže k Hradu a k politice i osobě prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka.
V této době do Lidových novin psalo mnoho slavných spisovatelů či osob spojených s českým univerzitním prostředím. V pražské redakci byli zaměstnáni bratři Josef a Karel Čapkové, v Brně působil literární vědec Arne Novák. Své texty zde rádi publikovali třeba Fráňa Šrámek, Karel Poláček, František Langer, na výtvarné stránce se podíleli Josef Lada či Ondřej Sekora. V té době se objevovala i dobová reklama, která vystihovala charakter práce „Lidové noviny – nejspolehlivější, nejzajímavější, nejrychlejší. Neštvou a nelhou.“
Z Brna do Prahy
Zvyšující se věhlas a obliba novin vedly i k postupnému přesunu z Brna do Prahy. V pražské redakci, v jejímž čele stál spisovatel Eduard Bass, se začala prosazovat další známá a slavná jména – Ferdinand Peroutka, Hubert Ripka, Václav Černý, ale také později nechvalně proslulý Emanuel Moravec. Ten v té době ještě patřil mezi odmítače kapitulace před nacistickým Německem, stejně jako majitel novin Jaroslav Stránský.
Pak však přišel nejprve Mnichov v září 1938 a poté i březen 1939 a obsazení českých zemí Německem. Jaroslav Stránský s rodinou stihnul emigrovat a v roce 1941 se stal ministrem londýnské exilové vlády. To Lidovým novinám v pozdější době samozřejmě v očích komunistů nijak nepřidalo.
Karel Zdeněk Klíma, který v této pohnuté době redakci řídil, vydržel v jejím čele až do srpna 1942. Ovšem jeho snahy zachovat novinám alespoň nějaké zdání nezávislosti i jeho aktivní spolupráce s odbojem vedly k tomu, že byl na počátku srpna zatčen a již 23. srpna v Malé pevnosti Terezín utýrán k smrti záměrným podáváním přesoleného jídla.
V různou dobu během okupace byli zatčeni i další spolupracovníci Lidovek. Josef Čapek byl již od podzimu 1939 vězněn v koncentračních táborech a na následky tohoto týrání zemřel v dubnu 1945 krátce před osvobozením tábora Bergen-Belsen. Jeho bratr Karel zatčení unikl jen proto, že oslaben štvanicí proti své osobě onemocněl zápalem plic a zemřel již v prosinci 1938. Z koncentračního tábora se nevrátil ani humorista a spisovatel Karel Poláček.
Nic není úplně černobílé
Po Karlu Zdeňku Klímovi stanul v čele Lidových novin Leopold Zeman, jenž byl po skončení války odsouzen za kolaboraci, neboť publikoval prorežimní texty a Lidové noviny pod jeho vedením nijak nevybočovaly z linie spolupráce s nacisty. Ovšem nic není zcela černobílé.
Leopold Zeman sice psal aktivistické články, ale podle svědectví do této činnosti nenutil nikoho jiného, jak bylo zvykem v jiných redakcích. Navíc se během poválečného soudního přelíčení ukázalo, že v redakci zaměstnával Židy i bývalé legionáře, které tak uchránil od perzekuce, a zachránil i část knihovny Jaroslava Stránského, kterou by nacisté zničili. Byl sice uznán vinným, ale odsouzen byl jen k trestu 2,5 let vězení, což byl v porovnání s jinými aktivistickými novináři, z nichž někteří dostali trest smrti, velice mírný trest.
Pak již přišlo na řadu ono krátké poválečné období zakončené komunistickým vypořádáním se s redakcí, jež skončilo v úvodu zmiňovaným zastavením listu.
Znovuzrození bývalé legendy
První pokusy o obnovení Lidových novin se uskutečnily v době pražského jara v roce 1968. Měly začít vycházet v říjnu a v jejich čele měl usednout spisovatel Antonín J. Liehm. Jenže v srpnu přijely ruské tanky a bylo po jakékoliv naději.
Druhý, a tentokráte již úspěšný pokus, se uskutečnil dva roky před listopadem 1989. Tehdy okruh lidí, rekrutující se ze signatářů Charty 77, přemýšlel, jak dostávat informace mezi veřejnost. Jiří Ruml tehdy navrhl, že by bylo možné obnovit právě Lidové noviny. A tak v září 1987 vzniklo první samizdatové číslo a po nutných grafických i obsahových úpravách vyšlo v lednu 1988 již první „řádné číslo“ samizdatových Lidovek. Od počátku se jejich autoři snažili o oficiální registraci, ale naráželi na odpor v řadách komunistických úřadů.
Největší potíže pro samizdat představovala distribuce. Lidové noviny vycházely vždy okolo poloviny měsíce, což estébáci věděli, a tak po Lidových novinách pátrali, aby je zabavili. Nikdy se však nepodařilo zničit celý náklad. Redakce byla schopna připravit asi 350 kusů, ale mnoho dalších se mezi lidi dostávalo opisováním či kopírováním. Podle odhadů se některá vydání mohla vyšplhat až k 10 000 kusů.
Poté, co došlo k listopadovým událostem, mohly Lidové noviny opět vyjít regulérně. Prvně se tak stalo v prosinci 1989 a jejich náklad dosáhl půl milionu kusů. Od ledna 1990 pak vycházely dvakrát týdně a 2. dubna 1990 spatřilo světlo světa první vydání obnoveného deníku Lidové noviny. Ten během prvních desetiletí 21. století postupně měnil majitele, ale navázat na předválečnou všeobecnou popularitu se listu již nepodařilo.
V roce 2013 Lidové noviny odkoupil Andrej Babiš, který je tak zaparkoval do své agrostáje a začal je využívat k ničím neomezené osobní prezentaci.
