Že se v Sovětském svazu hodně popravovalo, není nic překvapivého. Zajímavé je, jak po celou dobu trvání režimu a to od Lenina až po pozdní léta měl režim neustále potřebu nějak formálně rušit trest smrti. Nikdy to nevydrželo dlouho. Zajímavé je, proč to vlastně dělali.
Ale nejdřív k té historii.
Po únorové revoluci v roce 1917 byl trest smrti zrušen, ale prozatímní vláda ho zase znovu zavedla za válečné zločiny, vlastizradu, vraždu a loupež. Klíčovou roli při obnovení výkonu trestu smrti hrál generál ve službě cara i Prozatímní vlády Lavr G. Kornilov. Ten chtěl obnovit kázeň v armádě a postupoval velmi tvrdě. Bolševici ho tak nenáviděli, že ho vytáhli z hrobu (zemřel náhodou při granátovém útoku za vojenské operace) a jeho tělo spálili na skládce.
Po zřízení sovětské moci byl 28. října 1917 trest smrti II. všeruským sjezdem sovětů zrušen. Jenže pak byl přijat dekret „O rudém teroru“ z 5. září 1918 a trest smrti byl zase obnoven: byl uplatňován na osoby, které byly spojeny s bělogvardějskými organizacemi, spiknutími a vzpourami. Byl vykonáván zastřelením a jména těch popravených a důvody pro uplatnění trestu smrti byly zveřejněny. Později byly tyto předpisy zahrnuty do hlavních zásad trestního práva RSFSR z roku 1919.
Poprvé byl trest smrti 21. června 1918 uplatněn revolučním tribunálem Všeruského ústředního výkonného výboru na bývalého admirála Alexeje Ščasného, bývalého náčelníka námořních sil Baltské flotily.
Trest smrti byl v tomto období často používán také jako mimosoudní trest. Tehdy i v následujících letech byly tresty smrti ukládány na základě vykonstruovaných obvinění. Případy vedoucí k rozsudkům smrti bývaly úměle vymyšleny: dobře známé příklady tohoto druhu jsou případy Vladimira Taganceva (v rámci vykonstruovaného procesu s údajnou monarchistickou skupinou bylo popraveno 61 osob, z toho 16 žen), básníka Nikolaje Gumiljova a dalších.
Když už se dost napopravovalo, byl dekretem Všeruského ústředního výkonného výboru a Rady lidových komisařů RSFSR ze dne 17. ledna 1920 trest smrti znovu zrušen. Ovšem již 4. května 1920 dostaly revoluční vojenské tribunály zase možnost popravovat.
Proč „nejvyšší trest“
Pojem „nejvyšší trest“ byl v SSSR eufemismem pro popravu. Většina lidí si to zřejmě, což je logické, vykládala jako nejvyšší míru trestu. Ve skutečnosti však měl tento pojem v ústavě zpočátku trochu jiný význam.
Trest smrti se jako nejvyšší trest nazýval v první ústavě a trestním zákoníku RSFSR z roku 1922. Nově vytvořený sovětský stát, který se zřejmě navenek chtěl distancovat od krutostí občanské války, vyloučil trest smrti ze systému trestů a považoval jej za výjimečné opatření. Navíc měl mít dočasný charakter, protože v komunistickém státě se nepředpokládaly zločiny, za které by se musely ukládat takové tresty. Nepřátelé měli být poraženi a nový sovětský člověk, osvobozený revolucí, už nebude mít k velkým zločinům důvod.
Je jasné, že to byl poněkud přehnaný optimismus a sovětští zákonodárci se podobali pštrosům, kteří ukrývají hlavu do písku. Formulace byla nicméně taková, že „nejvyšší míra sociální ochrany“ neznamenala trest pro zločince, ale ochranu společnosti proti nim.
Že není možné trest smrti úplně zrušit, napadlo představitele brzo. Bez něj se také diktaturám obtížně vládně. V roce 1926 byla zahájena rozsáhlá změna právních předpisů s cílem sjednotit zákony svazových republik. V nové úpravě byl trest smrti zahrnut do systému trestů jako trest nejvyšší.
Je pravda, že počet paragrafů, na které by se mohl vztahovat, byl ve srovnání s předchozí úpravou o polovinu nižší. Následně bylo ale udělování trestu smrti několikrát rozšířeno různými legislativními akty. V roce 1935 byl rozšířen na nezletilé teenagery a alespoň jednou, v roce 1940, byl uveden do praxe. Popraveným byl Vladimir Vinničevský, kterého zastřelili za spáchání únosu a zabíjení dětí v malém věku. Byl to zřejmě jeden z těch lidí, které v SSSR popravili, protože skutečně něco provedl.
Za Chruščova znovu
Další kolo boje proti trestu smrti spadlo do období Chruščovovy oblevy. Zase to dlouho nevydrželo. Vyhláškou prezidia Nejvyššího sovětu „O posílení trestní odpovědnosti za znásilnění“ ze dne 15. února 1962 byl obnoven trest smrti za znásilnění. K tomu se přidala vyhláška „O posílení trestní odpovědnosti za úplatkářství“ ze dne 20. února 1962, která umožňovala ten samý trest. Za Chruščova se znovu začalo popravovat za hospodářské trestné činy a v řadě případů zákon platil zpětně.
V roce 1962 bylo odsouzeno k smrti 2 159 osob, v roce 1983 pak 488 osob. Celkem za období 1962-1989 soudní orgány SSSR vynesly 24 422 rozsudků smrti, z nichž bylo 2 355 prominuto.
Téměř všechny osoby odsouzené k smrti v letech 1960 až 1991 jsou muži (nicméně sovětské trestní právo nevylučovalo možnost popravovat ženy. Do současnosti jsou spolehlivě známy jen asi tři případy, kdy byly v tomto období ženy odsouzeny k smrti a byl vykonán trest.
Mezi těmito popravenými ženami byla Antonina Makarová, která byla popravena za účast na hromadných popravách civilistů a partyzánů za války. Odhalili ji až na konci 70. let. Při zatýkání se chovala chladnokrevně a vydrželo jí to i potom. Ona se ovšem domnívala, že dostane tak tři roky, což se tedy opravdu spletla. Není znám osud čtyř žen, které byly v 60. letech odsouzeny k smrti za peněžní zločiny. S největší pravděpodobností byly nakonec popraveny.
Tím se dostáváme k úvodní otázce, proč to vlastně komunistický režim takto dělal? Proč prostě nezavedl trest smrti, když už stejně pozabíjel taková kvanta lidí? Odpověď bude zřejmě psychologická. Podle ideologické doktríny se předpokládalo, že značná část zločinů jde na vrub sociálním příčinám. Až ty zmizí a až budou lidé dostatečně uvědomělí, nebude přece žádný důvod, aby někdo páchal zločiny.
Jenže lidé páchají zločiny z mnoha důvodů a kromě toho má trest smrti jen jedinou funkci – odvetu. Náprava pachatele už nepřichází z podstaty věci v úvahu. Totalitní režimy mají rády strach a velebí odvetu, takže pokušení přecházet od hlásání mýtického nového člověka a nové humanity ke střílení a věšení bylo silné.
Po rozpadu SSSR byl trest smrti zrušen a země má zatím nejdelší období bez něj. Jak dlouho to vydrží, se uvidí. Tvrdě vládnout se ale dá i popraviště, žijeme v nové době a také diktatury se stále učí.
