Co doopravdy hýbe lidmi? Politolog Fareed Zakaria říká, otázka těchto voleb je následující: Kdo je Donald Trump a jeho stoupenci? Jeden způsob, jak odpovědět na tuto otázku, je podívat se i mimo území Spojených států. Trump je součástí široké populistické tendence, která běží po celém západním světě. V průběhu několika posledních desetiletí jsme byli svědky vzestupu populismu – na pravém i levém křídle – ze Švédska do Řecka, z Dánska do Maďarska.“ Děje se to v tolika zemích s odlišnou kulturou i historií, že musí existovat některé společné příčiny.
Zatímco populismus je rozšířen na Západě, do značné míry chybí v Asii, a to i ve vyspělých ekonomikách v Japonsku a Jižní Koreji. Je na ústupu v Latinské Americe, kde levicoví populisté ve Venezuele, Argentině a Bolívii ovládali své země v uplynulých desetiletích. „Ale v Evropě,“ píše Zakaria, „jsme byli svědky stabilního a silného vzestupu populismu téměř všude. V důležité výzkumné zprávě pro Harvard’s Kennedy School of Government se uvádí, že evropským populistickým stranám – napravo i nalevo spektra – vzrostla podpora z 6,7 procenta v 60. letech na 13,4 procenta v prvním desetiletí tohoto století.
Nejpřekvapivějším zjištěním toho výzkumu je, že základní příčinou tohoto nárůstu populismu, je ztráta významu, jaký měla ekonomika pro politiku. O politice stále uvažujeme tak, jak jsme si ve 20. století zvykli a to podle pravolevého dělení. Levicové strany prosazovaly navýšení vládních výdajů, silnější sociální stát a regulaci v oblasti podnikání. Pravicové strany chtěly omezenou vládu, méně záchranných sítí a dalších liberální opatření. Dělnická třída hlasovala pro levici a střední a vyšší třídy na pravé straně.
Jenže tyto staré vzory upadají. Volba podle tříd mizí od 80. let a to nejen ve Spojených státech, ale také v Británii, Francii, Švédsku a (tehdejším) západním Německu. Ve Spojených státech to kleslo tak nízko, že už to níže ani nejde. „V současné době je ekonomické postavení Američanů mnohem horší faktor předvídání volebních preferencí, než jsou názory lidí na manželství párů stejného pohlaví.“
Od 80. let jsou prostě ekonomické otázky méně důležité. Ještě v 60. letech byl rozdíl mezi oběma křídly ohromný. Levice chtěla znárodňovat celá odvětví ekonomiky, pravice chtěla privatizovat důchody a zdravotní péči. Dnes se ale obě strany k sobě dost přiblížily, levice se smířila s trhem, pravice hlásá zásadu laissez-faire spíše teoreticky.
Toto období trvá od 70. let dodnes a probíhá současně se zpomalením hospodářského růstu v celém západním světě. Zakaria píše: „V posledních dvou desetiletích rostl pocit, že hospodářská politika nemůže nijak zásadně tento proces zpomalení zvrátit. Voliči si všimli, že ať už jde o snížení daní, reformy či stimulační plány, veřejná politika zdá být méně silná tváří v tvář větším silám. Jak ekonomika klesala coby ústřední síla, která vymezuje politiku, její místo zaujal balík problémů, které by mohly být označeny jako ‚kultura‘.“ Počátek tohoto jevu můžeme vidět v 60. letech, kdy mládež zaujaly některé nemateriální hodnoty: sebevyjádření, pohlaví, rasa, environmentalismus. Tento trend pak vyvolal protireakci starších voličů, zejména mužů, kteří se snaží znovu potvrdit hodnoty, ve kterých vyrůstali. „Klíčem k úspěchu Trumpa v republikánských primárkách je si uvědomit, že zatímco konzervativní establishment kázal evangelium volného obchodu, nízké daně, deregulaci a reformy, konzervativními voliči hýbaly velmi odlišné apely – přistěhovalectví, bezpečnost a identita.“
To je pro politickou krajinu nová situace a vysvětluje to, čeho jsme svědky. Strany mohou hlasitě křičet své ideje, ale pokud jde o peníze, dají se konec konců vždycky nějak rozdělit. Je to záležitost kompromisu. Jak dojít ke kompromisu ohledně základních otázek týkajících se identity? Každá strana dnes hlásá svou vizi Ameriky a je přesvědčena, že to, co hlásají její oponenti, je nejen zavádějící, ale přímo devastující.
Tolik Fareed Zakariaa. To, co říká o spojených státech a západní Evropě, se týká docela dobře i nás. Když se podíváme na témata, která dominují volbám, vidíme, že se sice v obecných frázích mluví o ekonomice, penězích a blahobytu, ve skutečnosti ale politici na to všechno nemají takový vliv, jak se tváří a nakonec, zvláště při našem volebním systému, stejně nikdo žádné zásadní změny neprosadí. Proto je třeba přijít s nějakou „přidanou hodnotou“, jako je vlastenectví, stavění hrází proti uprchlickým hordám, hodnota rodiny, Havel a antihavlismus a dalšími „nadstavbovými“ tématy.
U nás, kde přece jen nežijeme v takovém blahobytu jako v zemích západně od nás, se bude o ekonomice zřejmě ještě dlouho mluvit, ale budou to spíše povinné rituály. Opravdu si někdo myslí, že je ekonomickým tématem zneužívání dávek nezaměstnanými, když je u nás nezaměstnanost něco přes pět procent? Kolik procent z nich asi dávky „zneužívá“ a jaký to má dopad na stát? Je tématem uprchlictví, když počet lidí čekajících na azyl v našich třech zařízeních není ani stovka lidí?
Na vlně „kulturních“ hodnot se u nás zatím nikdo moc silně nesvezl. Strana zelených nabrala nějaký význam jen v době Martina Bursíka, jinak se plíží pod hranicí vstupu do Sněmovny. Všechny další pokusy, snad kromě Pirátů, kteří se mohou možná nějakým způsobem prosadit, moc úspěšné nejsou. „Nadstavbovým“ jevem je ale třeba téma korupce, které vypadá dobře, lidé se o něj zajímají, ale ve skutečnosti nejde o nic, co by bylo pro společnost nějak zásadní. U nás tedy můžeme ještě nějakou dobu předpokládat spíše jakýsi hybrid ekonomického a hodnotového pojetí politiky. U nás je vůbec ledacos hybridní.
