Jako by to někdo odmávl, zaplavily celý izraelský a pak i světový tisk zprávy o tom, že hlava palestinské samosprávy Mahmúd Abbás, známý také pod konspirační přezdívkou Abú Mázin, pracoval léta jako placený agent KGB. Myšlenku o tom, že by izraelský Mossad připadl na tuto skutečnost až nyní, po třiceti letech, můžeme hned zkraje odmítnout. Nejspíš o tom po celou dobu věděl a až teď tuto nekalou stránku Abbásova životopisu uvolnil do tisku. Potřeboval z nějakých důvodů snížit důvěryhodnost palestinského „vůdce“, a tím i jeho schopnost uzavírat trvanlivé dohody.
Důvody náhlého a masivního úniku informací jsou nabíledni. Od poloviny léta v médiích kolují zprávy o tom, že Vladimír Putin hodlá na podzim uspořádat v Moskvě jednání mezi izraelským předsedou vlády Benjaminem Netanjahuem a již zmíněným Abbásem – za svého laskavého prostřednictví. Po schůzce G20 v čínském Čcheng-tu informace přestala být hypotézou a stala se součástí diplomatického kalendáře. Potvrdili ji jak izraelští a palestinští oficiálové, tak prezident Egypta Abdal Fattáh Sísí. Přímá jednání v Moskvě se očekávají už v nadcházejícím říjnu. K čemu ale Izrael potřebuje Putinovo zprostředkování? Odpověď na tuto otázku není zcela triviální.
Setkání Netanjahua s Abbásem sotva způsobí průlom ve vleklém sporu, na jehož okamžitém vyřešení nikdo, ale vůbec nikdo nemá zájem. Ze všeho nejméně potřebuje Abbás, aby Izrael stáhl svá vojska z Judeje a Samaří, neboť v tom případě budou muset následovat volby, jeho donekonečna prodlužované bezmandátní prezidentování rázem skončí a vítězný Hamás podrobí kádry jeho hnutí Fatah totálnímu vymýcení, jak se to stalo po volbách v Gaze.
V izraelské vládě se také sotva vyskytují lidé, kteří se vážně domnívají, že politické a územní ústupky by mohly přinést jejich vlasti kýženou bezpečnost. Nemůže to nechápat i Vladimir Putin, který podle tiskových zpráv nyní mluví s izraelským premiérem „horkou linkou“ nejméně jednou týdně. Navíc za poslední dva měsíce se oba lídři třikrát setkali osobně mezi čtyřma očima. Proč by se tedy Putin pouštěl do beznadějného podniku u vědomí toho, že nemá na Izrael žádné páky, na rozdíl třeba od Spojených států? S jistou dávkou opatrnosti lze vyslovit domněnku, že se jedná o velmi důmyslný politický manévr dohodnutý mezi Netanjahuem, Putinem a egyptským maršálem Sísím, v němž každá ze stran sleduje vlastní zájmy a hodlá vytěžit politické dividendy.
Nadchází totiž velmi choulostivá doba mezi listopadem a lednem příštího roku, kdy současný prezident Spojených států Barack Obama se stane „chromou kachnou“. Až doteď prováděl velmi neprůhlednou, složitě zakódovanou politiku, o níž se nedalo s jistotou říct, zda škodí zájmům Spojených států záměrně, coby součást strategie, anebo jako nezamýšlený důsledek jeho předstírané nerozhodnosti a dezorientovanosti. Je to dobře vidět na jeho postojích vůči syrskému konfliktu, kam svou trudnomyslnou rádoby liknavostí vtáhl Putinovo Rusko, aby mu nakonec přenechal veškerý mocenský instrumentář v regionu.
Ještě teď, i přes naléhání Turecka, se Obama brání vytvoření bezpečného a bezletového pásma na severu Sýrie, které, kdyby vzniklo včas, mohlo radikálně změnit situaci na bojišti v neprospěch diktátorského Assadova režimu a zároveň zabránit masovému exodu obyvatelstva ze země. Ve zbylých třech měsících mezi zvolením nového prezidenta a jeho nástupem k moci se z Obamy může vyklubat vskutku „neřízená střela“ a „utržené dělo“. Už nebude mít žádné zábrany ani ohledy na zájmy své strany či jejího prezidentského kandidáta. Zejména to platí pro jeho postoj vůči Izraeli, což nemůže neznepokojovat vládu v Jeruzalémě.
Až doteď se Netanjahuovi dařilo úspěšně neutralizovat dobrodružné Obamovy nápady – ať už se jednalo o pokus donutit Izrael v roce 2010 přenechat Asadovi Golanské výšiny (v praxi to mohlo znamenat, že by se bojůvky Al-Kájdy nebo Islámského státu uvelebily přímo na březích Genezaretského jezera, hlavní to zásobárny pitné vody v Izraeli), anebo o požadavek odejít z Jordánského údolí v roce 2013 (aby se tam mohla vytvořit další extremistická enkláva Hamásu nebo IS). Tentokrát bude mít Obama k dispozici dvě možnosti: vystoupit s novou pro Izrael smrtící iniciativou a prosadit ji celou vahou svého úřadu i přes protesty Senátu, anebo použít ještě elegantnější záludnost – vzdát se práva veta při projednávání francouzské iniciativy v RB OSN.
Již v červnu letošního roku uspořádala Francie v Paříži mezinárodní konferenci o Blízkém východě. Beznadějný podnik byl demonstrativně bojkotován diplomatickými rezorty všech zúčastněných zemí. Nicméně Francouzi pokračují v prosazování svého návrhu v OSN. Smysl návrhu spočívá v tom, aby jménem mezinárodního společenství všechny židovské osady, města a obce na území Judeje, Samaří a na Golanských výšinách byly prohlášeny za nezákonné. Rezoluce by se vztahovala také na rozsáhlé čtvrti Jeruzaléma, které neexistovaly před Šestidenní válkou a jejichž obyvatelstvo přesahuje nyní půl milionu lidí. To by pak umožnilo následně schválit i další rezoluci vyhlašující mezinárodní sankce proti židovskému státu. Jen zacílením na tuto perspektivu se dá vysvětlit výpad emisara OSN na Blízkém východě Nikolaje Mladenova, který ve své zprávě tvrdil, že „veškeré židovské osídlení území obsazených Izraelem po roce 1967 je z hlediska mezinárodního práva nezákonné.“ Byl by to první případ v dějinách, kdy by právo platilo půlstoletí retrospektivně.
Izrael od prvopočátku odmítal brát francouzskou iniciativu na vědomí, neboť by to bylo zneuznáním platného principu přímých jednání. Palestinská strana by v případě přijetí takové rezoluce OSN byla zbavena jakýchkoli reálných závazků a mohla by v klidu pracovat na své vizi zničení Izraele.
Podzimní setkání v Moskvě je schopno neutralizovat francouzské návrhy a spolu s nimi i možný úskok Baracka Obamy. Vždyť setkají-li se zástupci Izraele a palestinské samosprávy na přímých jednáních, jakákoli mezinárodní konference na stejné téma ztrácí smysl. Zdá se, že právě tak vidí svůj úkol Benjamin Netanjahu. V zájmu věci je ochoten poprvé se setkat s arabským protějškem v přítomnosti ruského, nikoli amerického zprostředkovatele.
Putinův zájem také není žádná vysoká matematika. Ať již schůzka dopadne jakkoli, samotný fakt, že se konala v Moskvě, upevňuje pozici Ruska coby rozhodující politické síly na Blízkém východě a deklasuje Západ v jeho roli vlivného mezinárodního hráče. To je to, o co dlouhodobě Putin usiluje a zdá se, že v dosažení tohoto cíle hrají s Obamou na jednu branku, spíš spolu, než proti sobě.
Schůzku v Moskvě jednoznačně podporuje také egyptský prezident Sísí. Ten od svého zvolení sleduje kurz na sblížení s Izraelem, už nyní na Sinaji a v Pásmu Gazy se v boji s extremisty opírá o všestrannou spolupráci s vojensko-bezpečnostními složkami židovského státu. Dialog Izraelců s palestinskými Araby za aktivní účasti Egypta mu může pomoci zklidnit egyptskou veřejnost poněkud konsternovanou nenadálou družbou jejich státu s včerejším protivníkem. Mahmúd Abbás jako sůl potřebuje zdání politické činorodosti, která by aspoň trochu ospravedlňovala jeho marnou existenci. Proto i jeho administrativa nadšeně uvítala účast v moskevské frašce.
Největší újmu si odnáší z nečekané zápletky vlády Baracka Obamy a Francoise Hollanda. Ježto za nejslabší článek konspirace pokládají Egypt, dělají všechno, aby jej v jeho odhodlání zviklaly. Minulý týden se ministr zahraničí John Kerry o to pokusil během krátké schůzky s egyptským prezidentem v indickém Dillí, jeho francouzský kolega Jean-Marc Ayrault marně lámal svůj egyptský protějšek Sameha Shoukriho. Za stejným účelem Elysejský palác nyní vypravil do Káhiry zvláštního emisara Pierra Vimonta. Marná snaha! Maršál Sísí zřejmě nezapomněl, s jakou nevraživostí se vůči němu choval Barack Obama před třemi lety po vojenském převratu, když od moci v Egyptě bylo odstaveno Muslimské bratrstvo. Nezapomněl asi ani na to, že to byl právě Izrael, kdo nakonec zajistil novému egyptskému vedení podporu a uznání v Americe, ovšem zcela mimo Obamovu administrativu.
Izrael nepochybně zná pravou cenu celého moskevského divadélka. Nikdo v Jeruzalémě není tak pošetilý, aby náhle uvěřil v to, že se z Vladimira Putina nebo maršála Sísího stali horliví sionisté nebo zásadní stoupenci židovského státu. Každý Izraelec dobře ví, že budou sledovat vlastní prospěch a hrát především malou domů. Jenže je snadné spočítat si, že nečekaný tah moskevským koněm je pro Jeruzalém méně nebezpečným podnikem než chystané spříseženství mezi Paříží a Washingtonem.
