Kdyby nebyl Sadiq Khan levičák, vítězství nad Zakem Goldsmithem by se mu dalo upřímně přát. Goldsmith si prohrát zasloužil.

A nezasloužil si prohrát proto, že za sebou coby bohatý dědic nemá srdcervoucí příběh jako synek chudých migrantů. Ale protože nedal voličům žádný pozitivní důvod, proč jej volit. Člověk, jehož sestra Jemima v mladém věku konvertovala k islámu a provdala se za pákistánského muslima Imrana, shodou okolností také Khana, vedl antikampaň proti pákistánskému muslimovi, protože je pákistánský muslim, shodou okolností také Khan.

Khan se naopak v kampani zaměřil na praktické problémy Londýňanů, sice to z mediální odezvy vypadá, že jeho program nikoho nezajímal, ale na některé nejdůležitější body se stojí za to podívat. Stěžuje si na nedostupnost vlastního bydlení pro lidi s průměrnými příjmy a mladé rodiny, a také na to, jak je drahé jízdné a jak rostou sociální rozdíly, slibuje lepší policii, pro-business postoje a ekologii, což bylo stěžejní téma Goldsmitha.

Poukazování na Khanovu náboženskou „cizorodost“ bylo v multináboženském a multietnickém Londýně velmi nešikovným krokem. Morální posouzení takové kampaně je na každém, ale z pragmatického hlediska se nejednalo o chytrý postup. Respektive by fungoval jinde, jen ne v Londýně. Například v jižní Anglii a velké části centrální Anglie, s výjimkou Bristolu, se konzervativcům daří a Goldsmith by tam měl dobrou šanci se svou rétorikou uspět.

V Londýně, kde žije více než 40% obyvatel jiné rasy, je takový postup zkrátka kontraproduktivní. Je třeba si ujasnit, že všichni tito lidé zdaleka nejsou muslimové. Eric Kaufmann ve své knize Zdědí náboženství svět? píše, že 97% růstu světové populace se odehrává v rozvojovém světě, kde je víra tak samozřejmá jako dýchání. A tito lidé si přinášejí do Evropy i svá náboženství, nejen islám. V londýnských čtvrtích Hackney a Newham, známých vysokým počtem migrantů a jejich potomků, žije zároveň i nadprůměrný počet křesťanů.

I na tyto lidi, kteří nezřídka nežijí v právě dobrých sociálních podmínkách, působil „milionář z chatrče“ Khan jistě sympatičtěji než „arogantní dědic“ Goldsmith. Náboženský a etnický aspekt nelze podceňovat, jenže tím, kdo jej uchopil, byl Goldsmith. A udělal to tak hloupě, že nakonec Khanovi spíše pomohl. Protože Khan rozhodně nevyniká muslimskou ortodoxií a přesto to schytal. Je totiž tmavý a má hloupé příjmení.

Tím se konečně dostáváme k tomu, jaký je vlastně Sadiq Khan muslim. Za islám se nestydí, ale zdá se, že k islámskému pravověří má poněkud daleko. Khan je sociální liberál a má na krku fatvu za podporu homosexuálních svazků. Kvůli témuž si užil i několik měsíců s policejní ochranou, protože mu vyhrožovali smrtí. Khan přiznal, že někteří lidé s ním v jeho rodné čtvrti Tooting nemluví od doby, co zákon podpořil.

Starost mu dělá také to, zda nejsou mladé dívky a ženy nuceny do nošení hidžábů. V rozhovoru pro London Evening Standard zmínil neveselý trend radikalizace islámských komunit, které jsou stále uzavřenější a ortodoxnější. Když prý v osmdesátých letech v Londýně vyrůstal, muslimské ženy se oblékaly evropsky, a dokonce ani při návštěvách rodiny v Pákistánu neviděl tolik hidžábů a nikábů jako v současném Londýně.

„Měli bychom si položit otázku, co se děje v těchto domácnostech. Dělá mi starost, že rodiče nutí své děti přijmout tento životní styl,“ řekl tehdy. Jeho žena a dcery hidžáb nenosí, i když se hned po jeho zvolení objevil na sociálních sítích hoax, jak se Khanova manželka vyfintila „po islámsku“ na choťovu přísahu katedrále. Ve skutečnosti se nejednalo o paní Khanovou, ale o jakousi Sarah Josephovou, která kdysi konvertovala k islámu.

Sekulární muslimové, mezi něž Khan zřejmě patří, mívají často rozumnější a uměřenější postoje než levicoví evropští politici kontinentálního původu. Příkladem může být Brit Syed Kamall, konzervativec těšící se nebývalé oblibě u katolíků v Polsku, které v Evropském parlamentu vytrvale hájí proti zásahům EU, nebo Ahmed Aboutaleb, muslimský starosta Rotterdamu, který radikálním muslimům vzkázal, ať se „sbalí a jdou do prdele“, pokud se jim nelíbí například svoboda projevu.