Ve fašistickém Rusku kvete Putinův kult - matrjošky na moskevském Arbatu. FOTO: ČTK / Ruml Miloš
FOTO: ČTK / Ruml Miloš
ESEJ (seriál) / Komplex ruské velikosti, o němž pojednáváme, není jen spiknutím mocných a diplomatů. Jak jsme již naznačili, „měkká síla“, kterou si Petrohrad a později Moskva zjednávaly respekt, vždy spočívala ve schopnosti uhranout západní vkus – a současně mu vsugerovat, že jiná kultura než ta „veliká“, ruská, nestojí za pozornost. Ve zlatém věku evropského románu si Rusko získávalo cestu k srdcím publika tvorbou svých literátů. Ta, ačkoli k domácí situaci zhusta kritická, přispívala k přežívajícímu pocitu, že se v ruské mizérii skrývá specifický druh krásy, kterou „nelze pochopit rozumem“.
Ukrajinský socialista Mychajlo Drahomanov na sklonku života geniálně vystihl podstatu této přitažlivosti: Tím, že Rusy jako národ nikdo neohrožoval, se ruské myšlení a umělecký projev mohly soustředit na všelidská a nikoli úzce národní témata; jejich tvůrci se mohli nořit do hloubek lidské psychiky a tím oslovovat čtenáře v Německu, ve Francii a Anglii, kteří jim dobře rozuměli. Polští romantici nebo Ševčenko takový dosah neměli.
Ozubený humanismus
Západ už je povznesen nad takové maličkosti, jako že talenty typu Gogola Rusové „zabavili“ jiným národům – v tomto případě Ukrajincům. Zapomíná i na to, jaké šovinistické pohledy choval Puškin, Dostojevskij nebo třeba Bulgakov. Jejich obrana říše před národními revoltami byla stejného druhu jako to, co pozorujeme u tehdejších ruských revolucionářů, kteří kuli pikle proti carství, ale odhodili demokratickou masku pokaždé, kdy byli konfrontováni s požadavky „Nerusů“.
Tak se slavní ruští děkabristé dívali nelibě na Poláky a ruští socialisté neměli porozumění pro federalismus socialisty Drahomanova, motivovaný ukrajinským vlastenectvím. Pro naprostou většinu ruských pokrokářů platí, že když na to došlo, nepřestávali být více Rusy než humanisty.
Není překvapivé, že se všechny popsané jevy a tendence projevily s osudovou intenzitou poté, co moc v Rusku uchopili bolševici. Účinky Leninova puče byly srovnatelné s výbuchem supernovy. Sovětský stát totiž bleskurychle nahradil předešlou říši, která se rozpadla v sutiny. Nyní Rusko, znovu sílící a časem dokonce světovládné, vše ostatní přehlušilo pro změnu mocným poselstvím komunismu.
Rusové neradi slyší, když někdo říká, že sedmdesát let komunismu bylo logickým vyvrcholením jejich historického vývoje, ač před komunismem jako „ruskou autokracií naruby“ varoval v předminulém století mezi mnohými už Gercen. Avšak na složitou otázku, zda je bolševismus popřením či naopak naplněním ruských dějin je – řečeno s Kunderovým slavným esejem Únos Západu aneb tragédie střední Evropy – odpověď jasná, díváme-li se na věc z pohledu zotročených národů: naplněním.
Tragédie ukrajinských republikánů
Ukrajinští demokraté neuhájili po roce 1918 svou státnost proti vnějším silám, z nichž většinu zastupovali bílí – a rudí – Rusové. Přitom jednou ze základních idejí vyhlášené republiky byla vstřícnost vůči všem jejím menšinám a sociální spravedlnost. Pokud by Ukrajina proti rudým obstála, dějiny by vypadaly nejspíš jinak. Sovětská moc by později neměla volnou cestu do středu Evropy a postrádala by ekonomickou základnu pro svůj rychlý rozvoj.
Mimo veškeré polemiky pak stojí skutečnost, že ukrajinští republikáni zastupovali přesně ty hodnoty, jaké bolševici utápěli v krvi. Ač k obraně těchto hodnot (před carskou autokracií) už v roce 1871 burcoval význačný francouzský slavista Jules Michelet, v ruské historii tyto hodnoty nikdy neobstály a nikdo je na Rusku ani nežádal. Nyní se k nim hlásila mladá země, která by podporu západní diplomacie velmi ocenila. To se nestalo a nám do dnešního dne uniká, že na Ukrajině let 1918 až 1921 prohrávala Evropa válku s utopií mající výrazně ruské rysy.
Pro mnohé pokrokáře byla ta utopie cennější. Leninovi kritici zazlívali „vůdci světového proletariátu“ dva údajné prohřešky. Jedním byla jeho násilnost, druhým jeho (pragmatické) ústupky nacionalismu „Nerusů“, které údajně hrozily připravit světovou revoluci o její všeobsáhlý, nadnárodní rámec. Slavná komunistka Rosa Luxemburgová, po níž je v Německu pojmenováno mnoho ulic, označila ukrajinské hnutí za frašku, jelikož něco jako ukrajinský národ nemá žádné opodstatnění v realitě.
Fascinace náboženstvím komunismu
V tomto duchu pak k neruským etnikům přistupovali prakticky všichni volnomyšlenkáři, marxisté a pokrokoví liberálové meziválečné i poválečné éry, kterým imponovala kosmopolitnost komunismu, jež podle jejich očekávání měla vyřešit staleté národnostní křivdy. Ukrajina se svým nacionalismem byla postradatelná, „veliká věc“ překračující úzké národní zájmy nikoli.
Nešlo jen o sympatizanty s revolucí. Také taktici na straně Dohody na sklonku první světové války si přáli Rusko navrácené své dávné mohutnosti. T. G. Masaryk zarputile odmítal eventualitu Ukrajiny oddělené od Ruska a shodně se sovětofily viděl smysl její existence v sepětí s vyšším ruským celkem, který pro ni pokládal za přirozenější a výhodnější. Netřeba dodávat, že „výhody“, které v tom pro Ukrajinu spatřoval, nahrávaly jeho vlastní mezinárodněpolitické koncepci.
Rusko mohlo existovat bez Sovětského svazu, naopak to ale neplatilo. Jak víme, na spor o kontinuitu ruských dějin mají podmanění „Nerusové“ jasný pohled. „Kontinuální“ byl nicméně západní komplex velikosti, který se dosud upínal k Rusku romanovskému. Vznikem prvního komunistického státu světa se mu dostalo doposud největší vzpruhy. Bolševici sice deklarativně chtěli pohřbít staré Rusko s jeho šovinismem, ovšem toto Rusko zvedli z kolen a přisoudili mu světové poslání.
Ačkoli komunismus mluvil jménem utlačovaných a stát měl už podle Marxe odumřít, zrodila se světová supervelmoc. To, co mnohým imponovalo na Rusku původním, začalo zákonitě imponovat také stoupencům Ruska nového: síla a velikost státu. Nově se však jejich obdiv násobil o fascinaci náboženstvím komunismu, který měl tento stát ve štítě, protože komunismus byl vnímán jako idea navazující na humanitní tradice Západu. Nic nevadilo, že protizápadní fobie, v Rusku zdomácnělá, se na křídlech komunismu ještě znásobila, že „kapitalismu“ (rozuměj demokracii) se v něm zuřivě spílalo a chystalo se mu vyhlazení.
Uhrančivý sovětský model
Nikde se proto pokrytectví spojené s komplexem velikosti neukazuje tak jasně jako právě v souvislosti s uhrančivou přitažlivostí sovětského modelu. Všichni, kdo mu v Evropě, USA a Kanadě podlehli, doufali v obrození světa a rozhořčeně by popřeli, že to má cokoli společného s dřívějším rusofilstvím. Ale jakmile se na obzoru zjevil nacismus, například i ti nejbystřejší skeptici české žurnalistiky (čest výjimkám, jako byl třeba Záviš Kalandra) přehlíželi Stalinovo vražedné běsnění a začali na totalitním SSSR oceňovat právě staré, „zpátečnické“ rysy ruské moci: Stalin podle nich konečně přešel od utopie k realismu a budoval mocný stát, schopný odolat útoku.
Na SSSR jim začala imponovat nezdolná energie a síla. Univerzalismus a kosmopolitismus jako apolitické složky komplexu velikosti náhle uvolnily cestu složce pudové – obdivu k moci státu. Tehdy levicová inteligence věřila, že v sovětské síle nalezla demokracie pevného spojence. Ještě nedávno kdekdo na pravici oceňoval sílu na Putinově režimu.
Ukrajinci a jiné malé národy? Koketovat se separatismem v SSSR se v těchto zlých časech u světových demokratů rovnalo zradě lidstva. Tragédie ukrajinského hladomoru zůstala jejich vůdčími kruhy prakticky nepovšimnuta. Není divu, že si opuštění Ukrajinci vsadili na spojenectví s Německem, byť tím nacistickým, právě jako se to stalo v závěru předešlé světové války. „Osvícenější“ část nacistů prosazovala spojenectví s nezávislou Ukrajinou jako zapřisáhlým odpůrcem Sovětů.
Tento směr byl ovšem prapůvodně inspirován názory baltských Němců, kteří tvořili část již zmiňovaných elit, jež našly v Rusku domov v 18. století, a tak jako Poláci a Ukrajinci znali poměry zblízka. Tím, že demokraté Ukrajinu opustili, začali nacionalisté dávat svému separatismu obsah demokracii nepřátelský, dokud za jejich nadějemi neudělal tečku Hitler. (pokračování příště)
David Svoboda je historik a ukrajinista, působí v Ústavu pro studium totalitních režimů a Muzeu paměti XX. století.
