Ilustrační foto FOTO: ČTK/AP/Didor Sadulloev
FOTO: ČTK/AP/Didor Sadulloev
Miloš Zeman a jeho poradní tým nedávno „řešili“ situaci v Afghánistánu. To má asi takovou relevanci pro svět, jako když Afghánistán „řeší“ poradní tým prezidenta Mikronésie. Nicméně z vnitropolitického hlediska se Zemanovi a jeho „poradcům“ hodí řešit zatím hypotetickou eventualitu – migrační krizi. Je tu ale ještě jeden důvod, proč inženýr Zeman tvrdošíjně označuje stažení z Afghánistánu za „prohru Západu“ či „selhání NATO“ a jeho čeští nohsledové po něm oba tyto nesmysly tvrdošíjně opakují. Stažení z Afghánistánu totiž znamená obrovský problém pro jeho oblíbené Rusko.
Na první pohled může stažení USA a NATO z Afghánistánu vypadat jako příležitost pro Rusko. Spíše to však přináší závažná rizika, kterým se Ruská federace již nyní musí věnovat. Jde o čtyři okruhy problémů:
Za prvé: zajištění neklidné jižní hranice Ruské federace. Za druhé: vnitřní (ne)stabilita státu s ohledem na početně významnou muslimskou populaci Ruska. Za třetí: případný úspěch Tálibánu ve vedení země jako „model“ pro další státy Střední Asie. Za čtvrté: změna geopolitických poměrů v oblasti.
Neklidná jižní hranice
Jako problém se ukazuje, že Rusko si po rozpadu Sovětského svazu zavázalo sousední státy na jižní hranici spojenecko-vazalskými svazky, přičemž akceptovalo své sousedy bez ohledu na režimy, jaké u nich fungovaly. To je diametrální rozdíl oproti Evropské unii, která v zemích svého jižního i východního sousedství investuje nemalé úsilí do prosazení určitých standardů politického, bezpečnostního a ekonomického zřízení.
To, že ve státech mezi Ruskem a Afghánistánem vládne buď gerontoidní postsovětská nebo málo funkční a zkorumpovaná garnitura s neexistencí klasického systému střídání administrativ, Rusku doposud příliš nevadilo.
Avšak v případě regionálního napětí to problém je. Rusové to vědí velmi dobře. Proto nyní posílají do těchto států vojáky, poradce, peníze a ve zvýšené míře s nimi pořádají vojenská cvičení. Ruskou federaci to stojí hodně peněz i vojenského a zpravodajského úsilí.
Kazachstán a Tádžikistán jsou členy Ruskem vedené Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (OSKB). V Kyrgyzstánu, další členské zemi OSKB, má Rusko leteckou základnu. Pozemní základnu – až do velikosti divize – má v Tádžikistánu. Uzbekistán své členství v organizaci zmrazil. Turkmenistán, jehož hranice s Afghánistánem je mimořádně zranitelná, zastává neutrální politiku a členem OSKB nikdy nebyl.
Kromě organizace politických summitů OSKB vykazuje Rusko od konce jara zvýšenou aktivitu vojenských cvičení v této oblasti, a to jak na regionální, tak na bilaterální úrovni. V létě ruské vojsko cvičilo v Uzbekistánu a následně i Tádžikistánu (za účasti uzbecké armády). Jde vždy o cvičení o rozsahu 1500 až 2000 vojáků.
Kromě toho dodává Rusko těmto zemím vojenské vybavení. Nově se přitom zaměřuje specificky na techniku umožňující pozorování hranic, včetně bezpilotních prostředků. Pohraničním jednotkám Tádžikistánu poskytuje Rusko finance a pomáhá s monitorování hranice s Afghánistánem.
Ruská vojenská cvičení v oblasti jsou v letních měsících běžná, tentokrát ale probíhala se zvýšenou intenzitou. Týká se to i Číny. Na severozápadě Číny, nedaleko provincie Sin-ťiang, kde jsou drženy statisíce Ujgurů v koncentračních táborech, proběhlo v srpnu doposud patrně největší rusko-čínské vojenské cvičení. Účastnily se ho jak ruská pozemní vojska, tak letectvo.
Zvýšenou pohotovost v souvislosti s Afghánistánem lze pozorovat i uvnitř samotného Ruska, a to zejména v centrálním vojenském okruhu. Právě do jeho gesce spadají i základny v Kyrgyzstánu a Tádžikistánu. Ruské jednotky kolem Kazachstánu jsou ve zvýšené pohotovosti, ruská armáda posiluje základny ve středním vojenském okruhu o letecké pluky disponující nejmodernějšími stíhačkami.
Vnitřní stabilita státu
Rusko tradičně přistupuje ke své muslimské populaci jako k potenciálním teroristům, což mu vždy umožňovalo zavádění drakonických vojensko-policejních opatření. Jenže zároveň si tak Rusové sami zadělali na dlouhodobé problémy. Nárůst počtu sympatizantů odboje islamistických organizací proti impériím, včetně Ruska, bude nyní zcela pochopitelný.
Radikalizace ještě neznamená automatickou hrozbu terorismu. Především je ale pro Putina velmi nebezpečné, když vnímání této hrozby rozšíří mezi ruským obyvatelstvem. Vladimir Vladimirovič právě na pocitu ohrožení vnitřní teroristickou hrozbou započal svůj výstup k moci. Nakolik měl tento pocit ve druhé polovině devadesátých reálný základ, nebo byl ruskými orgány fabrikovaný, to je téma pro jinou analýzu.
Každopádně platí, že Putin na své image tvrdého chlapíka schopného vyděšené obyvatele ochránit postavil značnou část své politické kariéry. Zvýšená nejistota už tak dost otrávených občanů by mu rozhodně nepřišla vhod.
I z tohoto důvodu například ruská média v posledních týdnech poměrně často pouštějí videa, na kterých agenti FSB provádějí zatýkání nebezpečných jedinců, potenciálních příslušníků ISIS. Některá z nich jsou reálná, některá působí dost vyumělkovaně.
Nepříjemný „model“
Václav Havel kdysi prohlásil, že problém Ruska spočívá v tom, že nemá jasné hranice. Vede jej to k imperiální politice. Specifikum ruských hranic spočívá v tom, že aby byly stabilní a bezpečné, musí být Rusko silné i mimo ně. Právě proto, že krize na periferii impéria často vedla ke krizi v jeho středu. Politický dopad první čečenské války je součástí formotvorné zkušenosti mnoha současných vysokých ruských představitelů.
Opět je otázkou, nakolik jde více o percepci v hlavách ruských elit, nebo o reálnou variantu. Autor tohoto článku se například domnívá, že demokratická Ukrajina s perspektivou členství v Evropské unii by žádným reálným nebezpečím pro Rusko a jeho zájmy nebyla. Přesto se toho Kreml v posledních patnácti letech obává jako čert kříže.
Vývoj v Afghánistánu k rozkolísání ruské periferie může vést také. Všechny výše jmenované státy jsou dnes sekulárními režimy naroubovanými na tradiční kmenové a religiózní společnosti. Takové sekulární, do velké míry uměle implantované režimy, spatřují ohrožení své existence ve dvou rovinách: První je funkční demokracie, druhou pak stabilní a na islámu postavené zřízení.
Zatím je to sice opravdu hypotetická, spekulativní teze, jenže pokud by Tálibán, hnutí mající primárně vnitřní, nikoli zahraničněpolitické ambice, doma při vedení státu uspěl, bude to pro opoziční hnutí v uvedených „-stánech“ významným povzbuzením.
Mozaika nejistoty na „měkkém podbřišku“ Ruska se skládá i z dalších rizik. Obavy jsou z pašování zbraní i drog, šíření radikalismu a případně i infiltrace teroristů mezi migranty.
Vrásky na čele musel přidělat i útok ISIS-K na letiště v Kábulu. Bude Tálibán schopen kontrolovat buňky ISIS-K, které minimálně od ruské intervence v Sýrii rozhodně netrpí velkými sympatiemi vůči Rusku? Bude Tálibán schopen zajistit bezpečnost ruské ambasády v Kábulu, která jako jedna z mála na místě zůstává? Kolik tréninkových základen pro teroristy v Afghánistánu zůstane? To vše nemůže stát stranou úvah ruských stratégů a vojenských plánovačů.
Změna šachovnice
Stažení USA a NATO z Afghánistánu bude znamenat i posuny mocenských poměrů a vazeb v regionu. Rusko chce, aby Pákistán, Indie i Čína nadále zůstaly dobrými zákazníky pro jeho zbraňové systémy. Je to jedna z mála technologických oblastí, kde má Rusko stále ještě co nabídnout.
Vývoz do Pákistánu je ale citlivý vzhledem k Indii, a to se ještě posílí. Spojené státy se naopak ukončením afghánské mise uvolňují z nutnosti chodit kolem Pákistánu po špičkách. Jejich obchodně-ekonomickým vazbám s Indií, včetně zbrojní spolupráce, to naopak prospěje. Rusko může o jednoho ze svých významných zákazníků postupně přijít.
S Čínou bude spolupráce ve vojensko-bezpečnostní oblasti jistě pokračovat, protože Rusko je zde nejsilnější. Avšak v obchodně-ekonomickém soupeření v nově vytvořeném prostoru si Říše středu vůči ruskému medvědovi žádné servítky brát nebude.
Chybná taktika, ale vítězná strategie
Byť to v projevu prezident Biden formuloval spíše nepřímo, došlo ke stažení spojenců z Afghánistánu i proto, že se Spojené státy potřebují věnovat zásadnějším hrozbám, totiž Rusku a Číně.
Takticky bylo stažení doprovázeno řadou chyb, stejně jako celá dvacetiletá válka. Ze strategického a dlouhodobého hlediska bylo ovšem americkou výhrou, a to zejména pokud jde o racionální zacházení se zdroji.
U Ruska je tomu naopak. Po letošním úspěšném nácviku přesunu vojsk na hranice Ukrajiny vyvstaly reálné obavy z dalších provokací v souvislosti s nedávno probíhajícím cvičením „Zapad 2021“. Jestliže k nim nedojde, možná k tomu svým dílem přispělo i to, že Rusko má zamotanou hlavu jinde.
Miloši Zemanovi se změněná situace nemůže líbit. Byl by rád, aby se „bratříčkování“ Spojených států s Ruskem kolem společného boje proti terorismu vrátilo. Ale doba po 11. září se už nevrátí, pane prezidente.
Martin Svárovský je vedoucí Programu bezpečnostních strategií v Bezpečnostním centru Evropské hodnoty. Působil v Kanceláři prezidenta republiky (za Václava Havla), poté v diplomatických službách jako zástupce velvyslance v Budapešti (2002–2006) a Varšavě (2010–2014), zástupce ředitele Odboru střední Evropy a posléze Odboru analyticko-plánovacího MZV ČR. Je autorem koncepce Česko-polského fóra a poradcem předsedy Výboru pro evropské záležitosti Poslanecké sněmovny PČR.
