Poslanecká sněmovna schválila novelu zákona o odpadech, která ukládá prodejcům zpoplatnit plastové tašky, do nichž si zákazníci ukládají své nákupy. Cílem opatření je snížit jejich spotřebu. „Je to ukázkou líbivého boje se symboly, který ale nemá s ochranou životního prostředí nic společného a naopak povede k jeho zhoršení,“ píše ve své analýze pro HlídacíPes.org Aleš Rozehnal.
Igelitová taška se stala symbolem znečišťování životního prostředí a nadměrné, nerozumné spotřeby, a to přes to, že objem těchto tašek činí pouze 0,1–1 % z odpadu produkovaného člověkem. Jak to tomu často bývá, pokud se bojuje proti symbolům, jdou věcné argumenty stranou.
Taška jako pytel
Je pravdou, že výroba plastových tašek je založena na zpracování ropných produktů, plynu a uhlí, čímž dochází k emisi skleníkových plynů a znečišťovaní životního prostředí polutanty, jako je například síra. Jsou také problémem v odpadovém hospodářství, protože zamořují jezera, řeky a oceány. Ze zahraničních zkušeností je rovněž zřejmé, že zpoplatnění plastových tašek sníží dramaticky jejich spotřebu.
Je však nutno mít na vědomí, že plastové tašky jsou z velké části používány nejen pro odnesení nákupu, ale sekundárně též slouží jako pytle na odpadky. Pokles spotřeby plastových tašek je tak do určité míry kompenzován zvýšenou spotřebou pytlů na odpadky, které jsou ale rovněž z igelitu.
Další skutečností je, že zákazníci sice budou méně používat pro odnos svých nákupů plastové tašky, ale v kapse si nákup rovněž neodnesou. Budou tedy muset použít nějakou z alternativ igelitových tašek. Takovými alternativami jsou buď papírové, polyetylenové nebo polypropylenové tašky na vícero použití nebo tašky látkové, respektive bavlněné.
Je tedy zapotřebí srovnat míru znečistění životního prostředí při výrobě igelitových a alternativních tašek.
Třikrát a dost?
Pro tuto komparaci je nutno vzít v potaz míru, kterou výroba přispěje ke globálnímu oteplování, eutrofizaci vodních zdrojů, míru toxicity pro člověka, míru znečištění vodních zdrojů, množství skleníkových plynů, jakož i další faktory, jako je například okyselování půdy.
Pokud zohledníme všechny tyto faktory, zjistíme, že výroba klasickým plastových tašek je jednoznačně nejšetrnější k životnímu prostředí. Aby byla míra škodlivosti výroby papírové tašky menší než míra škodlivosti výroby igelitové, musela by být papírová taška použita více než třikrát.
Polyetylenové nebo polypropylenové tašky na vícero použití by musely být použity jedenáctkrát a bavlněná taška alespoň stotřicetkrát.
Pokud bychom vzali v úvahu to, že konvenční igelitová taška bude použita i jako pytel na odpadky, dojdeme k číslům ještě překvapivějším.
Aby byla v takovém případě míra škodlivosti výroby papírové tašky menší než míra škodlivosti výroby igelitové tašky, musela by být papírová taška použita více než sedmkrát, polyetylenová nebo polypropylenová taška více než dvacetšestkrát a bavlněná taška více než třistakrát.
Taková míra používání alternativních tašek je však zcela nereálná.
Je nutno zohlednit i fakt, že pokud se taška použije vícekrát, množí se v ní nebezpečné patogenní bakterie, které jsou pro člověka toxické. Jedinou cestou, jak tomu zabránit, je tašku umýt.
To však představuje další ekologickou zátěž, protože to zvyšuje spotřebu teplé vody. Látkové tašky je pak zapotřebí vyprat, a to v teplé mýdlové vodě. O škodlivosti takového kroku pro životní prostředí nemůže být pochyb.
Pigoviánská daň
Uložení povinnosti zpoplatnit igelitové tašky je příkladem tzv. pigoviánské daně pojmenované podle anglického ekonoma Arthura Pigou.
Jedná se o daň, která je uvalena na činnosti, které generují negativní externality. Jde tedy o náklady, které nejsou zohledněny v tržní ceně produktu, a proto vedou k jeho nadspotřebě. Tato daň má napravit neefektivitu tržních výstupů a měla by vyvážit společenské náklady zmíněných negativních externalit.
V daném případě je však tato daň uložena někomu jinému, než kdo negativní externality produkuje. Povede také ke zvýšení příjmů prodejců, což rovněž negativní externality nevyváží.
Přijatá novela zákona, která je přísnější než samotná evropská legislativa, ze které vychází, je tak ukázkou líbivého boje se symboly, který však nemá s ochranou životního prostředí nic společného a naopak povede k jeho zhoršení.
