ROZHOVOR / Francouzský profesor Gilles Kepel navštívil Prahu, kde představil svoji novou knihu Holokausty. V rozhovoru pro deník FORUM 24 hodnotí situaci na Blízkém východě, samozřejmě v souvislosti v Izraelem. „Netanjahu věří, že pokud se mu podaří zničit vojenské kapacity Hizballáhu, bude moci přivést obyvatele vyhnané ze severního Izraele zpátky domů. A zároveň doufá, že díky porážce Hizballáhu drasticky oslabí Íránce, kteří budou přinuceni zasednout u jednacího stolu z pozice slabosti. To se však dosud zcela nepovedlo,“ říká.

Sešli jsme se za situace, kdy Hizballáh útočí hluboko v srdci Izraele, zatímco izraelští vojáci poprvé po téměř dvou desetiletích operují přímo v jižním Libanonu. Můžete stručně nastínit, co vedlo k této masivní eskalaci blízkovýchodního konfliktu?

Domnívám se, že izraelský premiér Benjamin Netanjahu potřebuje vojenské vítězství, protože byl 7. října zaskočen krvavým masakrem Hamásu. Jedná se o katastrofu, která se odehrála pod jeho dohledem, protože si myslel, že Hamás sice bude štěkat, ale nedokáže kousat. Dokonce se postaral o to, aby Katar každý měsíc financoval Hamás letadlem naloženým hotovostí ve výši přibližně 40 milionů dolarů. 

Zároveň vznikly velmi lukrativní pašerácké trasy z egyptského Sinaje do Gazy a Netanjahu předpokládal, že když špičky Hamásu bohatnou, nebudou mít důvod zásadně měnit status quo. 7. říjen pro něj byl proto velkým překvapením a do té doby nevídaný rozsah masakru zároveň vytvořil jakýsi bod, z něhož není návratu.

To samé platí i pro druhou stranu. Podle toho, co víme, vůdce Hamásu Jahjá Sinvár pro svůj útok nedostal zelenou od Hizballáhu ani od Íránu, ale svým činem je přinutil, aby ho následovali a rovněž napadli Izrael. Tímto způsobem se všichni aktéři dostali do neočekávané eskalace, se kterou si nevěděli rady a která vedla k neočekávaným důsledkům. 

Írán kupříkladu vedle Hizballáhu zapojil do konfliktu jemenské Hútíje, aby zaútočili na lodě směřující do izraelských přístavů. Ti ovšem ve skutečnosti začali ostřelovat všechna plavidla proplouvající do Rudého moře a narušili tak světový obchod jako takový, čímž poškodili mimo jiné i zájmy svých čínských podporovatelů.

Na izraelské straně pak vedl masakr ze 7. října přirozeně k pozemní intervenci v Pásmu Gazy.

Přesně tak, Netanjahu se zpočátku zaměřil na operace v Gaze. A to s velmi bolestivými následky, protože se jedná o hustě obydlenou oblast. Jeho způsob vedení války, který měl do jisté míry charakter pomsty, přivodil smrt více než 40 tisíc Palestinců, zmrzačení zhruba stovky tisíc lidí a vysídlení dvou milionů, což vyvolalo pobouření prakticky po celém světě.

Izrael se stal cílem vyšetřování Mezinárodního soudního dvora a jeho kritici začali zpochybňovat samotnou legitimitu existence židovského státu, který vznikl v roce 1948 jako útočiště pro oběti a pozůstalé po obětech nacistické genocidy – a nyní se měl podle nich genocidy sám dopouštět na palestinském obyvatelstvu.

Jak se válka v Gaze přenesla do Libanonu?

Netanjahuovi se v Gaze postupně podařilo dosáhnout několika významných vojenských úspěchů: například zabití vůdce ozbrojeného křídla Hamásu Mohameda Daifa nebo politického šéfa tohoto hnutí, Ismaila Haníji. Ten byl zabit přímo v Teheránu, což bylo mimochodem velmi podivné, a nedivil bych se, kdyby mu v tom pomohl někdo zevnitř íránského režimu.

Izraelský premiér tímto způsobem omezil schopnost Hamásu ohrožovat Izrael, a zatímco pokračoval v omezené míře v operacích v Gaze, rozhodl se využít příležitosti a zaútočit také na Hizballáh. Toto libanonské hnutí totiž nepředstavuje jen hrozbu samo o sobě – jde zároveň o jakýsi hrot íránského kopí, který může vyvíjet na Izrael tlak a kdykoli ho v případě potřeby napadnout. Netanjahuovi se následně podařilo velmi rychle prakticky zničit vojenské vedení Hizballáhu a zbavit ho jeho vlastního dlouholetého lídra, Hasana Nasralláha.

Na mezinárodní scéně ovšem rozšíření války do Libanonu přivodilo ještě větší izolaci Izraele.

Ano, Izrael kvůli tomu bezpochyby přišel o další přátele, protože Libanon není Hamás nebo Gaza – je to suverénní stát. Zejména pro Francouze je to země, která byla zakladatelem Mezinárodní organizace frankofonie, a ve Francii zároveň žijí stovky tisíc lidí libanonského původu. Izrael si tím dále znepřátelil i další komunity uvnitř samotného Libanonu – křesťany, sunnity a drúzy – mezi kterými nebyl Hizballáh ani trochu populární.

Jak rozumíte izraelskému tlaku vyvíjenému na mírové síly OSN přítomné v Libanonu, který v Evropě vyvolal obrovský rozruch? 

Netanjahu je podle mě přesvědčen, že Hizballáh zneužívá přítomnosti Prozatímních jednotek OSN v Libanonu (UNIFIL). A domnívá se, že pobouření způsobené na mezinárodní scéně a zejména v Evropě je přijatelná cena ve srovnání s tím, co by mohli Izraelci utrpět kvůli množství raket, bezpilotních letounů a dalších prostředků, které jsou ukryty na jihu Libanonu. Hizballáh přitom k tomuto účelu podle Netanjahua využívá i stanoviště UNIFIL.

Zmínil jste, že Libanon je velmi nábožensky a etnicky rozmanité místo – a Hizballáh u těchto komunit s výjimkou šíitů není příliš oblíbený. Jak tedy konflikt mezi Izraelem a Hizballáhem vnímají sunnité, křesťané nebo drúzové?

Mnozí z nich opravdu neměli k Hizballáhu blízko, protože tato organizace díky íránským penězům, výcviku a výzbroji vydírala celou zemi a částečně ji i ovládala. Jakmile ale krize zasáhne celou zemi včetně komunit, které nemají rádi Hizballáh, ale zároveň na svém území musí přijmout šíitské rodiny prchající z jihu, vzniká obrovské napětí a drtivá většina lidí z toho viní právě Izrael.

Od invaze do Libanonu už bylo podle místních úřadů zabito více než dva tisíce lidí. Souhlasíte s izraelskou argumentací, že jejich síly provádějí velmi přesné údery, které zasahují pouze vojenské cíle Hizballáhu a vyhýbají se civilní infrastruktuře?

Je to samozřejmě rozdíl oproti Gaze, kde se cílem bombardování stala veškerá infrastruktura. Ztráty přitom byly obrovské, protože obyvatelé Pásma Gazy neměli kam utéct. Nálety se opravdu zaměřují primárně na členy Hizballáhu, ovšem když v Bejrútu srovnáte se zemí obrovskou desetipatrovou budovu, nezabijete jen ozbrojené bojovníky, ale také civilisty, kteří žijí kolem nich.

Myslíte si, že by kterýkoli jiný izraelský premiér po masakru ze 7. října v Gaze a potažmo v Libanonu postupoval jinak než právě Netanjahu?

Netanjahu je ve zvláštní pozici z toho důvodu, že se potřeboval očistit od své spoluodpovědnosti za události ze 7. října. A proto mu zvláště záleželo na tom, aby se veřejnosti ukázal jako lídr, který navždy zničí nejhorší nepřátele Izraele. Při snaze o dosažení tohoto cíle přitom neváhal ani porušit dlouholeté tabu, když odsunul do pozadí otázku rukojmích, a místo toho se zaměřil na vojenské vítězství. Je zřejmé, že ho část izraelských voličů kvůli tomu vnímá jako někoho, kdo rukojmí obětoval.

Na druhou stranu ale po dlouhé době opět vítězí v průzkumech veřejného mínění a jeho popularita je na vzestupu.

Nejsem si jistý, že to vydrží. Libanon se zpočátku jevil jako velký úspěch, protože byl zabit Nasralláh a další vysoce postavení představitelé Hizballáhu. Jak jsme ale zmínili na začátku, skutečnost, že si Hizballáh na jihu zachovává schopnost odvety, může pro Netanjahua představovat velký problém.

Čeho se vlastně snaží Netanjahu v konfliktu s Hizballáhem dosáhnout?

Netanjahu věří, že pokud se mu podaří zničit vojenské kapacity Hizballáhu, bude moci přivést obyvatele vyhnané ze severního Izraele zpátky domů. A zároveň doufá, že díky porážce Hizballáhu drasticky oslabí Íránce, kteří budou přinuceni zasednout u jednacího stolu z pozice slabosti. To se však dosud zcela nepovedlo, protože Hizballáh nemá jen silné vedení, které Izrael ochromil, ale zároveň i schopnost útočit na mnohem méně centralizované bázi. Jeho organizace připomíná spíš síť než pyramidu a na jihu Libanonu Hizballáh stále disponuje důležitými údernými kapacitami. Věřím, že Izraelci byli intenzitou úderu překvapeni, a vzkazem tohoto útoku bylo, že pokud udeří na Írán, je ohrožena i jejich vlastní země.

Netanjahu může vyhrávat bitvy, ale zároveň prohrávat válku – skutečným vítězstvím by totiž bylo zajistit, aby Izrael mohl v nadcházejících letech žít v míru se svými sousedy. A to je další věc, která ho zdržuje od úderu na Írán, protože se arabské státy perského státu velmi zdráhají dát k tomuto útoku svolení v obavách, že by íránská odveta zasáhla jejich ropná zařízení. Izraeli chybí rovněž klíčová podpora amerického prezidenta Bidena, který se před volbami bojí právě zvýšení cen ropy, což by ohrozilo šance demokratů na vítězství. Aby se Netanjahu opravdu vypořádal s Íránem, nutně potřebuje americkou podporu v mnoha oblastech a Biden mu dal jasně najevo, že mu ji neposkytne, protože je to pro něj příliš politicky riskantní.

Pokud by ovšem zvítězil Trump, dá se předpokládat, že by Netanjahu dostal volnou ruku nejen v pokračování ofenzívy proti Hizballáhu, ale právě i v útoku na Írán.

To je otázka. My totiž nevíme, co se Trumpovi opravdu honí hlavou – jisté je jen to, že bude neustále měnit své názory a dělat to, co považuje za nejlepší pro svoje vlastní zájmy a zájmy Spojených států. Může nás překvapit a například v zájmu silného spojenectví se Saúdskou Arábii zatlačit na Izrael a přinutit ho k ústupkům.

Dosud jsme se bavili o cílech izraelského premiéra Netanjahua. Jaké jsou ale cíle íránského režimu ve vztahu k Izraeli? Proč je právě Izrael takovým středobodem íránských vztahů se zbytkem světa?

Íránský režim se domníval, že hrozba útoku na Izrael v podobě vyzbrojování, výcviku a financování Hizballáhu představuje prostředek k ochraně jejich vlastní bezpečnosti. Kdyby se Američané rozhodli zaútočit na jedno z jaderných zařízení v Íránu, jak se o tom ve Spojených státech dlouho uvažovalo, Hizballáh by na Izrael vyslal takové množství raket, že by se to rovnalo jeho zničení. Íránci proto vybudovali Hizballáh ze šíitů z jižního Libanonu, což byla chudá komunita se spoustou dětí, která žila v naprosté bídě. Tím si Írán vytvořil jakousi ochrannou bariéru. Nyní ovšem Hizballáh není schopen zasáhnout Izrael tak, jako tomu bylo v minulosti, což v Íránu vyvolává značnou nervozitu.

A věříte, že Írán usiluje o jadernou bombu? Právě to je přece důvodem oněch dlouholetých diskusí o možném americkém nebo izraelském zásahu a tajné služby před tím opakovaně varovaly…

Pravděpodobně ano, ale zatím se jim to ještě technologicky nepodařilo, takže úder na Írán by nyní znamenal úder na zemi, která ještě nedosáhla jaderného statusu. Což je samozřejmě pro Izraelce velká příležitost.