Profesora Aleše Gerlocha napadlo, že by do naší Ústavy mohla být vložena zmínka o českém národě. Je to nápad prapodivný a není celkem jasné, k čemu by to bylo dobré. Zato víme, k čemu by to určitě dobré nebylo.
„Ústava nezná český národ jako státotvorný prvek. A to nejen já považuji za nedostatek, protože Česká republika by nemohla existovat bez českého národa. To neznamená vyloučení občanského principu, ale sepětí všech těchto principů,“ řekl v pátek profesor Gerloch ve Vlasteneckém sále Karolina Univerzity Karlovy. Bylo to na konferenci o reformě ústavy v rámci diskusní platformy Pražský právnický podzim.
Gerloch pokračoval: „Dnes ústava začíná slovy, že Česká republika je svrchovaný stát. Mohl by zde být vložen článek: ČR je vlastí příslušníků českého národa a příslušníků národnostních menšin a entit, které jsou s ním spjaty.“
Jsme prý v období zásadních změn světa a i „státy s dlouhou tradicí ústavy s tím budou konfrontovány, nevystačí s dosavadními tradicemi“.
Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský s takovým názorem nesouhlasí: „Považuji národní prvek ve státotvornosti za prvek naprosto překonaný. Nejen konzervativní, ale dokonce možná i škodlivý.“
Laikovi není celkem jasné, proč zmiňovat, že náš stát je vlastí Čechů a menšin, když to tak samozřejmě je, nikdy to nebylo jinak a nikdy to ani jinak nebude. Spíše můžeme očekávat, že ty menšiny budou stále větší. Také bychom do Ústavy mohli dát, že se náš stát rozprostírá kolem Řípu, nebo že v zimě je zima. Zmínka o českém národě je tak nejen nadbytečná, ale vnucuje se otázka, proč to explicitně vykládat. Je to jako se snaživým prohlášením o tom, že respektujeme územní celistvost Číny, když jsme přece nic jiného nikdy netvrdili. Jsou to slova, která říkají to, co je sice pravda, ale zároveň tím naznačují něco v druhém plánu. V tomto případě asi tak, že jsme si tu všichni – protože máme stát založený na občanském principu – rovni, ale někteří jsou si rovnější. Aspoň tak nějak emočně. Zatím.
Právníci mají jistě rádi, když jsou věci jasné. Věci jako národ ale jasné nejsou. Národ je myšlenkový konstrukt a dost dobře je to vidět právě u nás. Máme Čechy, pak Čechy, co tvrdí, že jsou Moravané, máme Romy, co si píší při sčítání českou národnost, Čechoslováky narozené českému a slovenskému rodiči. Tradice jsou hezká věc, ale v Česku (ani na tom jednoslovném názvu se všichni neshodneme, někomu se líbí, někomu připadá odporný) takovou jednotící tradici nemáme, protože katolictví a husitství a prvorepublikové volnomyšlenkářství a komunismus a spiritismus tu mají stejné domovské právo. (Teď bez hodnocení všech těch názorů a postojů.)
Národ v Ústavě je stará veteš, která se může stát jen katalyzátorem nějaké pohromy. Jediné štěstí je, že Češi neberou to své národovectví moc vážně, takže si do Ústavy můžeme napsat, co chceme a on si toho stejně nikdo nevšimne. Pak je ale zbytečné tam takové proklamace psát. Příště by tam mohlo být, že Česká republika je tvořena občany, kteří jsou muži a ženy a případně dalších pohlaví, pokud si někdo nějaká vymyslí. Jestli to tu pak pod Řípem všechno rozkvete tisíci květů, není jisté.
