Profesorka Helena Válková byla jednou z výrazných akvizic Andreje Babiše při jeho dobyvatelském tažení českou politikou. Na podzim roku 2013 se stala poslankyní parlamentu ČR na kandidátce jeho hnutí. Od 29. ledna 2014 do 1. března 2016 vykonávala funkci ministryně spravedlnosti ve vládě Bohuslava Sobotky. Od roku 2015 je přímo členkou hnutí ANO. Od 6. května minulého roku vykonává funkci zmocněnkyně Babišovy vlády pro lidská práva. A 14. prosince ji prezident Zeman nominoval na funkci veřejné ochránkyně lidských práv.
Prezidentův návrh vzbudil jisté pochybnosti. Jak je s „ochranou osob před jednáním úřadů“ slučitelná její úzká vazba na jednu ze stran Nových pořádků, spojených se jmény Babiš, Zeman, Okamura a Filip, které u nás nyní krok za krokem střídají polistopadovou demokracii? A jak je její členství v normalizační KSČ v souladu s tím, jak byla tato funkce doposud obsazována?
Přesto se zdálo, že nadcházející volba v Poslanecké sněmovně proběhne hladce už vzhledem k velké většině, jakou tam Nové pořádky s podporou ČSSD mají. Situaci však změnilo čtyřdenní mediální a politické tornádo, rozpoutané ve čtvrtek 9. ledna článkem v info.cz. Článek upozornil na publikace prof. Válkové z doby normalizace. Týkaly se zákona o „ochranném dohledu“ a pod jedním z nich je podepsána spolu s někdejším stalinistickým prokurátorem Josefem Urválkem.
Pád paní Válkové je velký. Od její kandidatury se bleskově distancovali jak její partajní šéf Babiš, tak její navrhovatel Zeman. O funkci si zjevně už může jen nechat zdát. Vypadá to, že zase jednou zvítězila pravda a láska nad lží a nenávistí a zčeřené moře nechumelismu se zklidňuje. Pořád ještě je u nás demokracie. Rád bych tento idylický obraz trochu zproblematizoval.
Tak především: dojem, že se podařilo setnout hlavu hydře, ohrožující výkon spravedlnosti v ČR, nedopovídá skutečnosti. Jediné, co se stalo, je to, že se pánové Babiš a Zeman bleskově zbavili jedné své loajální a ochotné služebnice v okamžiku, kdy se zdálo, že je může kompromitovat a tak či onak ohrozit jejich politickou dráhu.
Dále: nechci spoluautorství s Urválkem bagatelizovat a nějak se mi nezdá, že by prof. Válková vůbec nevěděla, o koho jde. Jistě, spolupracovala s ním v době, kdy byl dávno uklizen na bezvýznamný post. Ale kompromitace je přesto mohutná. O hodně podstatnější je ovšem téma článků: zákon o tzv. ochranném dohledu. Vůbec není pravda, že je to běžná věc, jen „zneužitá“ vůči disidentům. Nýbrž že je to zcela všeobecně ohavný represivní zákon, využitý také vůči disidentům. Jakoukoli jeho „normalizaci“ ve výkladu lze jen velmi obtížně považovat za kvalifikaci pro výkon funkce ombudsmana.
To všechno jsou však jen věci dokreslující to základní: Totiž skutečnost, že paní profesorka byla až doposud loajální dělnicí Nových pořádků, které dominují v exekutivě a hrají podstatnou roli v legislativě. To, že odejde, je výsledek velmi dílčí: prezident Zeman už v rozhovoru pro Blesk.cz zaúkoloval místopředsedu vlády Hamáčka, aby mu navrhl do funkce, na niž prof. Válková může zapomenout, poslankyni Valachovou, kterou prý je ochoten nominovat bez váhání. Případ s paní prof. Válkovou byl tak pro něj zjevně jen zádrhel. (Pan Hamáček vzápětí úkol iniciativně přijal).
Tak jako vždycky nejde v první řadě o účtování s minulostí, ale o účtování s přítomností. Důležité a perspektivní by bylo, kdyby tu proti Novým pořádkům stála nějaká organizovaná politická síla, ti, kteří se hlásí k demokracii, již jsme kdysi, v roce 1989 a v dalších letech, spíš získali, než si ji vybojovali. K tomu máme ještě hodně daleko.
Obrazně řečeno: paní profesorka Válková dopadla tak, jak končívají ti, kdo činí dobře čertu. Na jednu stranu je hezké, že je to tak pěkně vidět. Na druhou stranu je však stejně pěkně vidět, jak ti, kteří činí dobře čertu ještě daleko energičtěji a šikovněji než prof. Válková, si lehce pomohli tím, když ji bez zábran odhodili jako zbytečnou, teď už nepotřebnou a nefunkční přítěž. Je mi z toho nanic a musím se přiznat, že v tomto smyslu je mi jí tak trochu líto.
