Miloš Zeman a Andrej Babiš se potkali v Lánech. Babiš sdělil, že mu prezident v současném „složitém období“ vyjádřil podporu. To složité období znamená demonstrace pořádané Milionem chvilek a středeční hlasování o nedůvěře vládě. To vyvolala opozice kvůli evropským auditním zprávám ohledně Babišova střetu zájmů.

Nepřekvapuje, že ti dva drží pospolu. Velké přátelství to jistě není a jeden druhého by se během vteřiny zbavil, kdyby to pro něj bylo výhodné, ale vzájemně se teď různým způsobem potřebují. Zeman ostatně ukazuje, jak dovede věci brzdit, když si postaví hlavu. Na schůzce byla řeč také o stále neprovedené výměně ministra kultury Antonína Staňka, který odstoupil a Zeman jeho odstoupení nepřijal. Je to zjevně běžná Zemanova hra, jejímž cílem je ponížit sociální demokracii, a to je třeba si náležitě užít. Hra skončí, až skončí buď sociální demokracie, nebo odejde Zeman.

To všechno je ale pěna dní. Nad tím vším ční obraz dvou pánů, kteří zastávají nejvyšší funkce v zemi a mohou se odvolat na to, že tam byli zvoleni lidem. Zvoleni skutečně byli, ovšem férovost té volby je u obou dosti pochybná. Zeman využil ve své ofenzivě demagogii a podivné peníze a Babiš svou ekonomickou sílu. I kdyby byl zvolen desetkrát, nic to nemění na tom, že trestně stíhaný premiér je skutečně unikát.

Jednou se snad bude na toto období temna vzpomínat jako na záležitost ukazující, jak daleko to může dojít.

Zeman neustále vykládá, jak mají věci řídit lidé, kteří něco dokázali. Sám zatím předvedl především schopnost dostat se do funkce, a to lze ještě pochybovat o tom, zda by se mu to povedlo, kdyby za ním nestály geniální organizátorské šedé myši typu Miroslava Šloufa. (Babiš měl štěstí na alchymistu veškeré demagogie Prchala.) V personální politice byl Zeman poměrně packal a jeho halasně vyhlašovaná akce „čisté ruce“ skončila tím, že mu zavřeli jeho vlastního ministra financí Svobodu za tunelování a místo čistých rukou tu byla akce „ruka ruku myje“ známá také jako opoziční smlouva. Profesí je údajně prognostik, ale není jasné, co kdy vyprognózoval, protože žádné velké prognostické dílo není k nalezení. Možná by se hledání měl ujmout Ovčáček, pokud už ho nebaví pročítat Peroutkovy spisy. Jaké trénink zasvěceného mluvení o věcech, které neexistují, je ovšem prognostika jistě vynikající.

Babiš, agent a obchodník s hnojivy a mistr nepřátelských převzetí cizích firem, je taky hezký příklad toho, kam to dojde, když se lidé nechají ukolébat představou, že „to se u nás přece nemůže stát“. To bylo legrace kolem Mečiara na Slovensku, až jsme se sami dočkali.

Když se podíváme na vlády první republiky, našli bychom tam různé původní profese a kvalifikace premiérů. Vyskytli se tam postupně: právník, obchodní příručí, právník, právník a sociolog, pekař a zemědělec, ještě jeden zemědělec, právník, generál a nakonec taky zemědělec. Pak republika skončila.

Ti zemědělci byli vesměs lidé, kteří zamlada na nějakém tom rodičovském statku skutečně pracovali. Prodejce socialistických hnojiv je ale novinka. I to by se dalo skousnout, kdyby se dotyčný ve funkci nechoval tak, jako kdyby lidé byli hnojivo a stát obchodování s hnojivem. Tím je pak daná funkčnost a estetika celé věci. Stát jako státní velkostatek. Premiér jako předseda velkostatku.

Můžeme být aspoň rádi, že ti stokrát poražení intelektuálové aspoň kdysi sepsali ústavu, která těm dvěma figurám stvořeným normalizací trochu svazuje ruce. Ten soustavný a brutální nápor deformátorů demokracie ale systém vydrží jen tehdy, když jim nebudou mlčky procházet jejich postupné malé krůčky. Části občanů už došlo, že postupné odkrajování částí organismu má nakonec za následek zhroucení a smrt. Vztek a křik prognostika a prodejce hnojiv naznačují, že své suverénní rozpoložení už ztrácejí.