Vladimir Putin FOTO: ČTK/ABACA/AA/ABACA
FOTO: ČTK/ABACA/AA/ABACA
ANALÝZA / Na otázku, jestli byl Putin pořád stejný a bylo někdy období, že by se mu dalo věřit, nedostaneme jednoznačnou odpověď. Názory kolísají někde mezi póly „jednou příslušník KGB a komunista, vždycky příslušník KGB a komunista“ a „Putin se měnil a dílo zkázy dokonala jeho izolace za covidu“. Jak to je?
Nemusíme nutně rezignovaně prohlásit, že se to nikdy nedozvíme, protože do člověka nikdo nevidí. Třeba nám něco prozradí lidé z jeho blízkého okolí, pokud přežijí nebo budou chtít. Jestli si vůdce a nejvyšší velitel vede deník, netušíme. Spíš to od důstojníka KGB nemůžeme čekat. Pokud napíše v cele v Haagu paměti, budou tam věrohodné asi jen spojky a přeložky.
Otázka, co se stalo s Putinem, se objevila hned poté, co ruská invaze na Ukrajinu začala. „Ruský prezident Vladimir Putin chce, abyste věřili, že za to může NATO. Často prohlašoval (včetně opětovného projevu k národu v době zahájení této invaze), že hlavním důvodem této krize je expanze NATO, nikoli 190 000 ruských vojáků a námořníků mobilizovaných na hranicích Ukrajiny,“ psali už 22. února 2022 Robert Person a Michael McFaul na Journal of Democracy.
Byl to den, kdy ruský parlament schválil uznání nezávislosti obou separatistických „republik“ na Donbasu i dohody o vzájemné pomoci s nimi. Dopoledne toho dne ale ještě nebylo jasné, co se přesně bude dít dál. Autoři citovaného už ale usoudili, že se právě dovršil proces stupňujícího se nepřátelství vůči Západu a NATO.
Po první postkomunistické „barevné revoluci“, která vedla k odstranění Slobodana Miloševiče (v červnu 2001 byl zatčen a předán do Haagu), tehdejší nový ruský prezident Putin čin sice odsoudil, ale své odsouzení zase tolik nepřeháněl. Následná kola demokratické expanze v postsovětském světě pak ale výrazně stupňovala napětí mezi Spojenými státy a Ruskem.
Pak přišly další události. Gruzie v roce 2003, Ukrajina v roce 2004 a „arabské jaro“ v roce 2011. V Rusku byly v letech 2011–12 potlačeny protesty proti Putinovu návratu do úřadu prezidenta. Poté přišlo dění na Ukrajině (první Majdan) v letech 2013–14. Putin pokaždé zaujal vůči Spojeným státům ještě nepřátelštější postoj. Autoři píší, že Putin chce svět přesvědčit, že za konflikt je zodpovědné NATO, ale význam tohoto problému v průběhu posledních třiceti let kolísal a nebylo to prvotně kvůli vlnám rozšiřování NATO.
Náhlý obrat prezidenta Viktora Juščenka a jeho spojenců směrem na Západ zanechal v Putinovi dojem, že „ztratil“ zemi, které přikládal obrovský symbolický a strategický význam. Tento postoj se od Putinova smířlivého postoje z roku 2002 výrazně přitvrdil, protože vliv Ruska na Ukrajině slábl. Spojené státy a další spojenci v NATO se snažili ambice těchto nově svobodných společností nepopírat. Po 11. září 2001 ještě navázali prezidenti Bush a Putin úzkou spolupráci v boji proti společnému nepříteli, terorismu.
Putin věří ve sféry vlivu a že Rusko jako velmoc má právo vetovat suverénní politická rozhodnutí svých sousedů. To v jeho očích podkopává stabilitu vlastního režimu a Kremlem chváleného autokratického vedení státu. Putin by tedy nepřestal usilovat o podkopání demokracie a suverenity na Ukrajině, v Gruzii ani v celém regionu, ani kdyby se NATO přestalo rozšiřovat. Problémem byla demokracie a „špatný příklad“, nikoli NATO.
V květnu 2002 Putin ještě řekl: „Jsem naprosto přesvědčen, že Ukrajina se nebude vyhýbat procesům rozšiřování interakce s NATO a západními spojenci jako celkem.“ Tehdy dokonce nadhodil možnost spolupráce Ruska a NATO v oblasti protiraketové obrany. Po oranžové revoluci v roce 2004 Putin na Ukrajinu nevtrhl, ale využil jiné nástroje vlivu, aby pomohl svému chráněnci Viktoru Janukovyčovi.
Po této demokratické revoluci Putin usoudil, že spolupráci prostřednictvím voleb a dalších nevojenských prostředků je třeba doplnit větším nátlakem. Hlavní hrozbou pro Putina a jeho autokratický režim je demokracie, nikoliv NATO. Putin se domnívá, že ruské národní zájmy byly ohroženy tím, co líčí jako puče podporované Spojenými státy. (O pučích také do omrzení mluví i prokremelská propaganda, jak ji známe u nás. Jako by se lidé v nějaké zemi nebyli schopni pro něco rozhodnout sami bez „našeptávání“ amerických agentů.)
Pro Putina oranžová revoluce podkopala hlavní cíl jeho velké strategie: vytvořit privilegovanou a výlučnou sféru vlivu na území, které kdysi tvořil Sovětský svaz. NATO a jeho rozšiřování byly nepochybně vždy v americko-sovětských a americko-ruských vztazích zdrojem napětí. Po rozpadu SSSR v roce 1991 nikoho nepřekvapilo, že země, které byly dříve anektovány, podrobeny a napadeny Sovětským svazem, chtějí usilovat o užší bezpečnostní vazby na Západ. Rusko v roce 2022 už všechno vidělo jinak a domnívalo se, že má dost silnou armádu na prosazení svých zájmů.
Předtím byla situace jiná a v Moskvě také mluvili jinak. Na summitu NATO v Lisabonu v roce 2010 Dmitrij Medveděv prohlásil: „Období odstupu v našich vztazích a vzájemných nároků je nyní u konce.“ Z této doby také pochází představa, že Medveděv je ten „liberálnější“ a „západnější“. Jeho současné nepříčetné výlevy na sociální síti telegram už z tohoto omylu vyvedly snad skoro každého.
Ruská propaganda dospěla dnes do stadia, že z někdejších ostražitých „líbánek“ mezi Ruskem a Západem nezůstaly jen trosky, ale ani zbytky trosek. Všechno je pryč. Západ je podle Kremlu zdrojem „nacismu“, „satanismu“, sexuální zvrácenosti a vedou ho, jak to líčí třeba Medveděv, duševně nemocní a senilní vůdci a skončí zhroucením. Je třeba se od Západu izolovat a budovat novou eurasijskou civilizaci, založenou údajně na autentických ruských a východních hodnotách. V čem to spočívá, není jasné, pokud nechceme rozmotávat to divné klubko pravoslaví, fašismu, imperialismu a přebírání symbolů z doby SSSR.
Někteří měli dojem, že Putin chce budovat cosi nového, poměrně brzo. Andrej Kortunov, prezident ISE Center (Information. Scholarship. Education.), Moskva, a prezident New Eurasia Foundation, Moskva, na přednášce v Kennan Institute 7. listopadu 2005 říkal, že Putin chce vybudovat systém, který není nový, ale je velmi podobný režimům v Latinské Americe a některých částech Asie v polovině 20. století. Rusko má instituce připomínající vyspělé demokracie, ale vedení země je rozděleno mezi technokraty a vojenské a bezpečnostní důstojníky a zahraniční politika je matoucí směsicí prointegrační rétoriky a izolacionistické praxe.
Kovtunov tehdy soudil, že tento typ režimu v minulosti přinesl leckde ekonomickou prosperitu a nakonec i demokratizaci. Dělo se tak ale většinou v malých zemích, které přecházely od zemědělské společnosti do průmyslové. „Se systémem, který vybudoval Putin,“ tvrdil Kortunov, „bude snadné vytvořit další Uralmaš, ale je mnohem obtížnější založit další Microsoft.“ Putin tedy neměl být úspěšný, ale nakonec se zdálo, že je.
Jenže příčiny Putinova „úspěchu“ (v ruských měřítkách) pominuly. Těžil z vysokých světových cen ropy, nízkých nákladů na domácí zboží a pracovní sílu, dobrých vztahů se Západem a diskreditace liberálních politických stran za Jelcinovy éry.
To všechno se změnilo. Změnil se i Putin? Ambice měl nejspíš vždycky stejné, napravit „chybu“ rozpadu SSSR a obnovit imperiální sílu Ruska. Náznaky jeho temné osobnostní stránky jsme přehlíželi, a přitom k masakru civilistů v Čečensku došlo hned na začátku jeho vládnutí. Pohrdání životy vlastních lidí také nezačalo až s válkou na Ukrajině. On chtěl pořád totéž, ale měnil se svět a také situace u sousedů. Ekonomický zázrak se ve zkorumpovaném Rusku nedostavil. Zřejmě si uvědomil v době covidu vůdce svou smrtelnost a soudil, že je správný okamžik dovršit životní dílo. Všechny důsledky neodhadl a vlastní síly taky ne.
Pro Ukrajince je důležité, kolik území se podaří dostat z ruské moci. Rusko jako takové už ale svoje místo ve světě prohrálo. To Putin nejspíš nepřežije, ať už v jakémkoli smyslu slova. Místo debat o proměnách Putina se objeví nové, totiž jestli v Rusku přežije putinismus.
