V rámci Koncertu pro budoucnost vystoupil na Václavském náměstí také známý cestovatel Dan Přibáň. Přinášíme celé znění jeho projevu, který k zúčastněným pronesl.

Pořád se mě někdo ptá, proč jsme vlastně vyrazili do tak divných zemí tak divným autem. Proč jsme prostě nevzali nějaký pořádný auto a hrkali se trabantem. Není za tím nic složitého. Chtěli jsme jen ukázat, že to jde, že i když vám nic nepřeje a všechno vypadá bledě a nejrozumnější by to bylo se na to vykašlat, je to o důvod víc zkusit jít dál. Že dokud to člověk nezkusí, nemůže říct, že to nejde. Zkusili jsme a šlo to. A teď mi to připomíná současné dění.

Spousta lidí si myslí, že se nedá nic měnit. Že je stejně zbytečné snažit se změnit věci kolem nás, jako se pokusit přejet trabantem Afriku. Že je prostě všechno kolem na houby a už to tak zůstane. Že s politiky nikdo nehne, že s oligarchy nikdo nehne, že to prostě nejde. Jenže dokud to nezkusíme, nezjistíme to. A zkusit bysme to měli, ne proto, že to bude snadné, ale právě proto, že to bude složité.

Na cestách jsem se naučil jednu věc: vždycky to musí být těžké, aby to pak bylo krásné. Jedno bez druhého není možné. A nikdy se člověk nevybičuje tolik, jako když musí, když cítí, že není jiná možnost. A právě to, že je to těžké, dělá divy, to donutí člověka se zvednout a jít. A právě proto jsme tady, protože je to těžké, a my chceme, aby to bylo zase krásné.

Často člověk řeší, co je nejdůležitější věcí v jeho životě. Nebude to znít moc vzletně, ale myslím si, že je to nutnost. Ten moment kdy už není možné jednat jinak. Chvíle kdy člověk může ztratit něco opravdu důležitého. A já, jehož celý život stojí na svobodném cestování, se bojím o naši svobodu. Myslím, že jsme v situaci, kdy je nutné za ni bojovat a dát hlasitě najevo, že ona je základem všeho, že na ní stojí všechno, co děláme.

A pak je tu ještě jedna zkušenost. Vždy a všude se nám povedlo najít společnou řeč s lidmi, se kterými jsme si vůbec nerozuměli. Částečně proto, že jsme museli, částečně proto, že jsme chtěli. Dneska máme u nás doma spoustu lidí, kterým nerozumíme, ale měli bysme se snažit najít společnou řeč. Částečně proto, že musíme, částečně proto, že bychom měli chtít. Je to hloupé žít v zemi s počtem obyvatel jednoho většího asijského města a tolik si nerozumět mezi sebou.

Václav Havel jednou řekl: Až to bude nejblbější, tak se to najednou začne obracet k lepšímu. Myslím si, že ta chvíle nastala právě teď, právě teď máme před sebou už tak velkou překážku, že ji prostě musíme překonat. A JÁ VĚŘÍM, ŽE BUDE LÍP. Máme to vyzkoušený!

Projev uveřejňujeme bez redakčních úprav.