Andrej Babiš (ANO) a Robert Fico FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
KOMENTÁŘ / Mám ten obrázek stále před očima. Poslanec slovenského parlamentu a vystudovaný politolog a dokonce „filozof“ Ľuboš Blaha křičí na prvomájovém mítinku strany Směr v Nitře, že prezidentka Čaputová je „americká… americká… americká…“ Dav se bujaře směje a huláká: „Ku*va! Ku*va! Ku*va!“ Vedle stojící lídr strany Robert Fico si pak vezme slovo a hovoří vážně v souvislosti s prezidentkou Slovenské republiky o prostituci.
O rok později na oslavách Slovenského národního povstání ve Zvoleně Ľuboš Blaha volal: „Válka a fašismus vždy přicházely ze západu a svoboda a mír z východu.“ Objasnil lidem, že za svobodu Slovenska nejvíce bojovali za války komunisté, a pak děkoval Rudé armádě a Rusku. A vyzval, aby se Slováci statečně postavili americkému imperialismu. A vedle stál opět Robert Fico, který se o pár týdnů později stal slovenským premiérem.
Doba se mění. Nebo ne?
Dříve jsme si mysleli, že po takových výrocích by měla přijet pro dotyčného politika záchranka a měla by ho urychleně zavřít do bláznice. Dnes jde ale o součást hlavního proudu slovenské politiky. A je velkou otázkou, zda je dominantní role Směru spolu s jeho nacionalistickými spojenci nějakým přechodným excesem, či zda to není spíše návrat k tamnímu „normálu“. Třeba se voliči volbou prezidenta Andreje Kisky a jeho nástupkyně Zuzany Čaputové jen na čas spletli. Víme vůbec, zda v případě Čaputové skutečně většina jejích voličů volila její názory? Řekněme, její duši? Co když část z nich volila spíše její fyzickou krásu?
Pak tu ale máme i jiný obrázek. Jde o mapu volebních výsledků ve Spolkové republice Německo. Zatímco na pár výjimek zvítězila v západních zemích Křesťanskodemokratická unie (CDU) spolu s bavorskou Křesťanskosociální unií (CSU), tak ve východních zemích, tam, kde 40 let panoval totalitní stát sovětského typu, zvítězila u voličů proruská Alternativa pro Německo. Jako by železná opona pořád visela na hranici někdejšího sovětského bloku. A navíc i v samotném Berlíně lidé ve čtvrtích, kde dříve byla sovětská zóna, volili masově krajní pravici, zatímco voliči v někdejším Západním Berlíně volili nejčastěji stranu Zelených. Jako by v německém hlavním městě pořád ještě stála berlínská zeď.
Dodejme, že AfD převzala nejen jisté narativy východoněmeckého komunismu, ale i leccos z předchozí totality Třetí říše. V kostce jde o sociální jistoty a vyhraněný nacionalismus, který dokáže omluvit i nacistickou minulost. Obdobně proruskou stranu Svobodných v sousedním Rakousku volí tamní venkovani, kteří jsou v současné době války na Ukrajině věrní tradiční rakouské „neutralitě“, čímž samozřejmě umí Vladimiru Putinovi také moc hezky posloužit.
Náš problém
Případ Maďarska, kde tamní premiér líčí liberální Západ skoro jako výtvor židovského spiknutí, je již chronicky známý. O to méně se ale v Evropě ví, že na této šikmé ploše se nachází také naše česká společnost. Evropské volby sice opticky zachovaly převahu křesťanskodemokratických a středopravicových stran, ale k citelnému posunu na šikmé ploše došlo v řadě členských zemí Evropské unie, a to včetně i tak významné demokracie, jakou je Francie. Tamní liberální profil státu tam proti krajním nacionalistům bude bránit nesourodé spektrum stran včetně krajní levice, která má rovněž naprosto ohavný ráz.
Věnujme se ale raději našemu vlastnímu problému. Slovensko nám může připadat jako bizarní výspa východního primitivismu a barbarství, ale náš český primitivismus a naše české barbarství nejsou o moc slabší a o moc mírnější. Některé slovenské výstřelky by u nás jistě nezabraly. U nás by asi nemohl voliče dojmout Blahův pozdrav „soudružky a soudruzi, čest práci!“. To je ale jen emocionální kolorit slovenské politické kultury. Ve skutečnosti to polovina českých voličů cítí podobně.
Nesmíme nikdy zapomenout na to, že současná česká vláda a současný jasně prozápadní kurz České republiky nevznikl jako reálný odraz vůle zdejších voličů, ale jako mimovolný výsledek roztříštěnosti antiliberálních stran. A volby do Evropského parlamentu mnohem přesněji vyjádřily politický habitus české společnosti. Stručně řečeno, v konfrontaci proruského barbarství s moderní civilizací je v Česku stabilní poměr 60:40. A nevíme, jak to změnit. I v hlavách většiny českých voličů stále visí železná opona a stále v nich stojí berlínská zeď.
V dřívějších letech polistopadové demokracie se dala část této východní inklinace opticky schovat pod značku sociální demokracie, která měla opravdu jen málo co společného se západními středolevicovými stranami. Zemanovo a Paroubkovo vedení této strany jasně navazovalo na komunistickou mentalitu. Ale barbarská politika se dala aspoň trochu překrýt demokratickými kulisami této kdysi dělnické strany.
Putinův spojenec Babiš
Od vpádu oligarchy Andreje Babiše do politiky se však příklon voličů k antiliberálnímu barbarství stal otevřenou a jakoby legitimní variantou. S totalitním ovzduším je také Babišova strana ANO úzce provázaná. Jeho byznys stál už od komunistických časů na klientelistickém vysávání státu a požírání veřejné sféry soukromým holdingem připadalo české společnosti jako přijatelná forma chování. Žádné české médium kromě deníku FORUM 24 také neukáže ANO v jeho pravém světle, totiž jako nebezpečnou autoritářskou stranu vůdcovského typu a faktického spojence Putinova Ruska, což se bezvadně projevilo nelíčenou radostí kremelských médií nad prohrou českých vládních stran v eurovolbách.
Pádný důkaz o asociálním charakteru Babišovy strany o sobě přineslo samo „hnutí“ ANO, když vylepilo plakáty, jež měly evokovat protilidový a protičeský charakter Evropské unie. Na plakátu, který jistě velmi ochotně vyrobila firma Production Team, se skví charakteristiky bruselského diktátu, jak je známe z dezinformačních médií typu Parlamentní listy nebo Echo (což je jedna firma): „Zákaz spalovacích motorů“, „Zákaz plynových kotlů“, „Zákaz našich krav“, „Omezení svobody slova“. A pak ta vůbec nejgeniálnější ze všech dezolátských lží: „Brouci místo masa“. A tomu všemu můžou voliči zabránit, když budou volit hnutí ANO. Dokud nebude pozdě a všechny tyto morové rány nedopadnou na české hlavy.
Civilizovaná demokratická společnost nestojí na svobodě plácat jakékoli nesmysly, nýbrž na tom, že větší část společnosti je schopná rozpoznat pravdu. Pravda je pro demokracii zcela klíčovou hodnotou a lež vždycky souvisí s destrukcí demokracie i práva. Babišova ochota lhát o čemkoli a jakkoli souvisí úzce s jeho komunistickou a estébáckou minulostí. A jeho lhaní se propsalo do profilu a politické praxe hnutí ANO.
Souvislost s lhaním proruských médií není čistě náhodná. Je to technika, která ANO spojuje s dezinfoscénou a s ruskou hybridní válkou. I proto Babišovo ANO tolik horuje pro mír, který logicky znamená kapitulaci Ukrajiny, její okradení a ponížení a vítězství hrubé síly, triumf agresora z Kremlu. Pravděpodobné vyřazení spalovacích motorů za dlouhých deset let nemá žádnou souvislost s lživou tezí, že chce EU zakázat plynové kotle. To, co se reálně chystá, je pouze vyřazení prasáckých kotlů, které zamořují ovzduší. A ne zákaz kotlů plynových.
O dost hnusnější je ovšem lež, že chce někdo zakázat naše české krávy. Je to nadbíhání nejprimitivnějšímu náckovství. A naprostým vrcholem je slogan „brouci místo masa“. EU totiž opravdu nenutí Čechy, aby jedli brouky. Paní europoslankyně Klára Dostálová v rozhovoru pro server Aktuálně asi pětkrát zopakovala, že to je všechno jenom nadsázka, která je prý nutná v masové komunikaci. Takže se při dalších volbách můžeme těšit na další „nadsázky“. Neboli lži, které záměrně nabourávají důvěru v instituce. Tedy přesně to, co chce Kreml. A to je ještě třeba správně přeložit slogan o omezování slova. Ve skutečnosti jde o obranu svobody lhát, na čemž logicky záleží proruským dezinformátorům. Jinak samotný Babiš omezil svobodu slova nákupem médií a jejich faktickým zničením. To ale hnutí ANO ani agentuře Production Team nijak nevadí.
„Nevíme, co s tím“
Nízká komunikační schopnost současných českých vládních stran může sloužit jako falešné vysvětlení naší situace. Ale řekněme si popravdě, že žádný marketingový superman nemůže pomoci našim demokratickým stranám proti mystické síle komunistické minulosti, jejíž stereotypy a zločinné narativy neumírají s bývalými komunisty, ale dědí se v rodinách z rodičů na děti. Vždyť slavná komunistka Kateřina Konečná se narodila v roce 1981 a krásy bolševického režimu si nemohla dostatečně vychutnat. Rodí se nám tu nové generace lidí, pro něž je Kreml majákem odporu vůči progresivistickému Západu. Stačí jim třeba slíbit záchranu spalovacích motorů, což je pro ně velká hodnota „tradiční kultury“.
Když si upřímně přiznáme, že „nevíme, co s tím“, tak nás to ani trochu nezbavuje zodpovědnosti a nemáme se ani vzdát naděje. Ta tkví v tom, že demokratický svět kolem nás je stále dostatečně silný a současné despocie nesou rysy příliš viditelné ubohosti. Pobyt v profízlované komunistické Číně je pro většinu lidí citelně nepříjemný oproti pobytu na Tchaj-wanu. Problém ale tkví v tom, že autoritáři v současných demokratických zemích nehlásají uškrcení demokracie, nýbrž zdánlivě demokratičtější, tedy lidovější vládu, která bude více odrážet názory jakéhosi pseudolidu. Tato politika je postavena na vypjatém populismu, na frustraci a na legitimizaci temných inklinací včetně šíření nenávisti.
Situace je špatná
Andrej Babiš se svým voličům nejeví jako cynický populista, nýbrž jako šikula, který to umí. Umí jim zařídit peníze, umí to nandat svým soupeřům. Na jeho porážku v parlamentních volbách i v prezidentské volbě se už zapomnělo a nyní se zdá, že neomylně kráčí znovu k moci. Není přitom příliš těžké si představit, co v této zemi nastane, když začne vládnout. A není těžké si představit jeho koaliční partnery. S největší pravděpodobností by šlo o extremisty, kteří ho budou jenom posilovat v jeho snaze zlikvidovat protivníky, svobodná média a znovu a ještě více než dosud ovládnout státní správu.
Abychom měli aspoň nějakou naději, že by mohlo podařit tento černý scénář odvrátit, tak si nesmíme nic namlouvat a nic barvit na růžovo. Situace české demokracie je mimořádně špatná proto, že nemáme demokratickou opozici. Média či dokonce i politici, kteří šíří mýtus silné demokracie, již žádný Babiš zničit nemůže, přispívají k naší nemohoucnosti.
Je skutečně čas zahájit důkladnou veřejnou debatu o záchraně svobodné společnosti. Slovenský a maďarský scénář je v naší společnosti zcela reálný vzhledem k povaze sil, jež u nás chtějí převzít moc. Druhou dávku babišistánu už nemusí česká demokracie přežít. Ona totiž ve zdraví nepřežila ani tu první dávku. A bohužel nedošlo k žádnému vědomému úsilí o nápravu a o poučení. A když se z naší nedávné historie nedokážeme poučit, pak nám hrozí, že si ji budeme muset zopakovat. A to už bude na přemítání o obraně svobody pozdě.
