V neklidné atmosféře proběhla 8. listopadu 2020 v poněkud opomíjené, ale krásné a důležité jihoamerické Bolívii inaugurace nového prezidenta, kterým byl v říjnu zvolen Luis Arce. Nyní nastává napjaté očekávání, jakým směrem se země po mocenském návratu levicového hnutí, které vládlo zemi 14 let, v příštích měsících vydá.

V neděli 18. října proběhly v Bolívii volby prezidenta a obou komor parlamentu.  Pro každého, kdo sleduje politický vývoj v Latinské Americe, šlo o volby prvořadého významu. Konaly se totiž ve zcela mimořádné situaci, rok poté, kdy byl výsledek minulých prezidentských voleb zrušen, tehdejší prezident Evo Morales byl po týdnech protestů nucen uprchnout ze země, v níž převzala moc prozatímní vláda.

Kdo je Evo Morales?

Bolívie patřila během prezidentského mandátu Evo Moralese do bloku zemí, kde vládly více či méně radikální levicové režimy, a byla zahraničněpolitickým stoupencem těchto proudů do té míry, že celou dobu podporovala i autoritářské režimy na Kubě a ve Venezuele, úzce s nimi spolupracovala a zejména od Venezuely dostávala určitou dobu i ekonomickou podporu. Patřila také do uskupení zemí ALBA, ve které vedle Kuby a Venezuely hrály významnou roli ještě Ekvádor v době vlády Rafaela Correy a Nikaragua v čele s Danielem Ortegou.

Samotný Morales – stejně jako jeho ekvádorský kolega Rafael Correa – přitom patřili k umírněnějším vládcům v rámci tohoto spojenectví. Evo, jak ho oslovují i jeho stoupenci, byl původně předákem pěstitelů koky z oblasti Chapare poblíž města Cochabamba ve střední části země. Ve státě s velkým významem regionální, kmenové a sociální sounáležitosti měl řadu výhod – národností je Aymara, což je druhá nejpočetnější indiánská skupina v Bolívii, kde původní obyvatelé tvoří přes polovinu obyvatelstva. Dále byl mluvčím sdružení venkovského obyvatelstva závislého na pěstování koky a navíc pochází z oblasti, která nepatří vyhraněně do západní nebo východní části země, které se v Bolívii charakterem i politickou orientací výrazně odlišují.

Hlavou státu se poprvé stal v roce 2006, v době, kdy uběhlo už více než 20 let od pádu poslední vojenské diktatury García Mezy (1982), ale země za sebou měla léta sociálních a politických nepokojů. Po nástupu do vlády získal poměrně širokou popularitu, přes dílčí chyby se nepouštěl do zásadních experimentů a díky konjunktuře cen nerostných surovin, kterých má Bolívie velké množství – zejména plynu – dosahovala země růstu a srovnávaly se i výrazné sociální nespravedlnosti. Ekonomický systém zůstával tržní, boj za socialismus se omezoval na rétorická cvičení a přes občasné zásahy proti některým představitelům opozice v zemi existoval relativně demokratický systém. Morales dlouho ani nepotřeboval falšovat volby – v těch posledních, v nichž kandidoval legálně (2014), získal 61 % hlasů a bezpečně zvítězil.

Zásadní zlom v legitimitě jeho vlády nastal v době, kdy se blížil konec jeho druhého mandátu – podle platné bolívijské ústavy je totiž možné být znovu zvolen prezidentem jen jednou. Morales se přesto rozhodl kandidovat a aby takovou možnost legalizoval, uspořádal 21. února 2016 referendum. Společnost však začínala být jeho vládou unavená a po napjaté kampani občané možnost jeho další kandidatury poměrem hlasů 51:49 zamítli.

Kombinace reflexů jihoamerických caudillos a inspirace Chávezem a podobnými „šampióny demokracie“ vedla k tomu, že Morales se obrátil na bolivijskou obdobu ústavního soudu – v té době už obsazenou loajálními stoupenci jeho hnutí – a ten vydal absurdní rozhodnutí, že další kandidatura je možná, neboť jinak jde o omezení základních lidských práv kandidáta. V tu chvíli začalo být jasné, že Morales je připraven udělat vše pro udržení moci. Tlak na opozici sílil, docházelo k útokům na svobodu médií a napětí v zemi dále rostlo. Rozhodující střet se chystal na říjen 2019, kdy se konaly řádné prezidentské a parlamentní volby.

Volba prezidenta je v Bolívii (stejně jako v několika dalších zemích regionu) silně ovlivněna volebním systémem – ten totiž umožňuje, aby ke zvolení v prvním kole stačilo 40 % hlasů, pokud je zároveň odstup nejméně 10 % před druhým z kandidátů. Takový systém velmi zvýhodňuje kandidáty jednotných hnutí, a to zejména ve chvíli, kdy proti stojí rozdělená opozice. Ta se v roce 2019 na jednom kandidátovi neshodla, a tak proti Moralesovi stálo několik protikandidátů.  Z nich měl největší šanci uspět Carlos Mesa, exprezident země z let 2003–2005 a představitel nově vzniklého uskupení Comunidad Ciudadana (Občanské společenství).

Předvolební průzkumy odhadovaly vítězství Moralese, ale s počtem hlasů menším než 40 %. Výsledky, které zpočátku přicházely z volebních místností, takový výsledek potvrzovaly. V následujících hodinách ale došlo k záhadnému výpadku systému sčítání hlasů a po jeho obnovení se Morales stal vítězem v prvním kole.

Občané Bolívie, z velké části znechucení samotnou Moralesovou kandidaturou, která byla popřením ústavních principů, vyšli do ulic. Síla protestů vládu zjevně zaskočila a mocenské složky zůstávaly vesměs nestranné a nestavěly se na podporu stoupenců režimu, jak by tomu bylo v jiných zemích s obdobnou stranou u moci. Protesty probíhaly po celé zemi, někde došlo k útokům na budovy volebního tribunálu, zodpovědného za sčítání hlasů, a pokračovaly po několik týdnů. Na stranu protestujících postupně přešla část příslušníků policie a poslední ranou pro Moralese byla výzva velení armády, aby se vzdal moci. A tak 10. listopadu 2019 opustil Morales hlavní město a po krátké zastávce v Mexiku uprchl do Argentiny, kde se usídlil pod politickou záštitou spřízněného režimu prezidenta Alberta Fernándeze.

Cesta k volbě nového prezidenta

V zemi se zatím po vážné ústavní krizi (stoupenci prezidenta Moralese, strana MAS, kontrolovali obě komory parlamentu) ujala vlády prozatímní prezidentka Jeanine Áñez z opoziční strany Unidad Demócrata (později vystupovala za uskupení s názvem Juntos / Společně). Ta jmenovala vládu složenou z členů opozice a dalších osobností, které vystupovaly proti předchozímu systému vlády. Jejím hlavním úkolem měla být rychlá organizace transparentních voleb a příprava na transformaci země.

Nástup této vlády byl doprovázen řadou kontroverzí, způsobených jednak dílčími chybami jejích členů a také silnou propagandou Moralesových stoupenců, často z řad mezinárodní krajní levice, kteří se nedokázali smířit s pádem jednoho ze svých idolů a zásobovali svět historkami o údajném vojenském puči v Bolívii. Skutečnost, že pokusem o puč byla samotná protiústavní Moralesova kandidatura a že výsledky voleb byly zfalšovány i podle pozorovatelů z Organizace amerických států a EU, nechávali tito propagandisté zcela stranou.

Další ranou pro prozatímní vládu byl nástup pandemie Covid-19. Volby bylo nutné odložit a řada obyvatel se dostala do vážných ekonomických potíží, protože začala platit silná omezení a hospodářský propad jen stěží vyrovnávaly programy na podporu postiženým skupinám. Vláda byla navíc zasažena korupcí a další ránu její pověsti zasadila sama prezidentka, když ohlásila kandidaturu v nových volbách, ačkoliv původně deklarovala, že její jedinou úlohou je provést zemi přechodným obdobím.

Kandidatura Jeanine Áñez nejen oslabila vládu, ale také dále rozdělila bývalou opozici, která se ani předtím nedokázala shodnout na jednotném kandidátovi pro prezidentskou volbu. Přirozeným vůdcem se zdál být Carlos Mesa, který také kandidaturu oznámil a věřil, že získá většinovou podporu pro střet s kandidátem Moralesova MAS (Movimiento al Socialismo / Hnutí za socialismus). Do hry však vstoupila jednak rivalita politických sil a jednak také historické rozdělení Bolívie, která je tvořena na západě horskými oblastmi And a Altiplana, kde leží hlavní město La Paz, a nížinatými oblastmi na východě s největším centrem Santa Cruz de la Sierra, oblast tzv. Půlměsíce, kterou tvoří čtyři z celkem devíti provincií země. Tato oblast je ekonomicky dynamičtější, má menší procento indiánského obyvatelstva a celou dobu Moralesovy vlády byla hlavním centrem odporu k ní.

Pro tuto oblast byl Carlos Mesa příliš centristický – a příliš z La Pazu… Do prezidentských voleb proto opozice vyslala jednoho z hlavních představitelů protestů z října 2019, podnikatele Luise Fernanda Camacha, který s nově vytvořeným hnutím Creemos (Věříme) reprezentoval jednak oblast Půlměsíce a jednak výrazněji pravicové křídlo protimoralesovských sil. Do podobného tábora patřila rovněž prozatímní prezidentka Áñez, ale ta se po několika měsících kandidatury rozhodla z klání odstoupit a rozdělení opozice se tím zúžilo na dva relevantní kandidáty – Carlose Mesu a Luise Fernanda Camacha.

Hnutí za socialismus proti nim nepostavilo Evo Moralese, který byl v nepřítomnosti obžalován z několika trestných činů a nadto nemohl kandidovat kvůli jednomu ze zákonů, které v rámci dílčího potlačování opozice jeho vláda sama schválila (zákaz kandidatury osobám, které určitou dobu nežijí na území Bolívie). Kandidátem se místo něj stal jeho bývalý ministr financí a blízký spolupracovník Luis Arce.

Dlouhé čekání na volby směřovalo k 18. říjnu, na který byly po několika odkladech vyhlášeny. Volební kampaň byla poznamenána složitou situací v důsledku pandemie a také rozdělením bývalé opozice, díky níž se část kampaně místo na polemiku s někdejším Moralesovým režimem a jeho stoupenci změnila v souboj mezi stoupenci dalších kandidátů. Fakt, že mezi nimi nedošlo k dohodě, zvyšoval nebezpečí, že Arce bude zvolen v prvním kole, ačkoli by téměř 60 % voličů hlasovalo proti němu. Ani tato hrozba ale k dohodě na straně opozice nevedla.

Průzkumy přitom potvrzovaly, že kandidát MAS není bez šance na vítězství, a navíc stále vykazovaly poměrně velkou skupinu nerozhodnutých voličů. Opozice se uklidňovala tím, že jde o váhající mezi dvěma opozičními kandidáty, ale nakonec se ukázalo, že šlo zejména o lidi volící MAS, kteří se v průzkumu odmítli přihlásit ke svým preferencím. Prodlužující se mimořádný pandemický stav a rozpolcená kampaň také sehrály svou roli.

Do samotného volebního dne přesto vstupovali stoupenci Carla Mesy i L. F. Camacha s optimismem, že jejich kandidát postoupí do druhého kola a tam kandidáta MAS snadno porazí. Nereálný optimismus panoval zejména na straně Creemos, jehož kandidáti v západních částech země jako La Paz nebo Potosí získávali v průzkumech kolem 2 % hlasů, a přesto věřili v celostátní vítězství. Místo něj ovšem přišla tvrdá porážka.

Volební účast je v Bolívii povinná, takže ze samotné volební účasti nebylo možné dělat žádné závěry. Pozoruhodné ale bylo, že pozorovatel za stranu MAS byl přítomen prakticky v každé volební místnosti, zatímco zejména v oblastech s vysokou podporou Evo Moralese – například v El Alto, velkém městě těsně sousedícím s La Pazem – pozorovatelé opozice zastoupeni téměř nebyli. První zveřejňované výsledky také potvrzovaly, že všichni kandidáti si drží silnou pozici v sobě nakloněných regionech, ale výrazný vzestup hlasů proti MAS se neobjevoval.

Volební tribunál (specifická instituce v řadě zemí Latinské Ameriky, která organizuje volby) se snažil umožnit co nejširší kontrolu voleb a přes všechny zveřejněné pochyby a možné nedostatky je možné říci, že volby proběhly v zásadě korektně a výsledky odrážejí náladu voličů. Ta nakonec rozhodla tak, že kandidát MAS Luis Arce nejen překročil 40 % a měl odstup od silnějšího z protikandidátů o více než 10 %, ale získal dokonce 55 % hlasů a jeho strana ovládla obě komory parlamentu. Na druhém místě skončil exprezident Carlos Mesa, který uspěl zejména v západních částech země, ale na východě byl většinou s odstupem třetí, neboť tuto oblast ovládl místní kandidát L. F. Camacho. O regionálním rozpolcení země svědčí i to, že zatímco v provincii Santa Cruz získal Camacho až 45 % hlasů, v La Pazu, Oruru a dalších provinciích na západě nezískalo jeho hnutí ani 1,5 % nutných pro vstup do parlamentu.

Vedle objektivních problémů spojených s pandemií a rozdělení opozice je však také dalším důvodem porážky skutečnost, že voliči sice byli unaveni dlouhou vládou Evo Moralese, ale jeho odpůrci nepředložili přesvědčivý program včetně zachování výhod, které řada obyvatel získala, a zároveň dodají zemi novou dynamiku. Bolívie totiž – na rozdíl zejména od Venezuely, ale také třeba Nikaraguy – prošla řadou let ekonomického vzestupu a relativního růstu sociálního standardu. Ten byl sice dán zejména cenami nerostných surovin, na nichž bolivijská ekonomika stojí, a zároveň nijak nepřekračoval úspěchy jiných zemí regionu, ale pro řadu občanů byl spojen s érou hnutí MAS. Jak bylo již řečeno, radikální socialismus zůstával zejména v rétorické rovině a tržní mechanismy v zemi po celou dobu v zásadě fungovaly.

Budoucnost Bolívie a Latinské Ameriky?

Tato rétorika však přinesla Moralesovi a jeho stoupencům jiný druh výhody – a to je silná spolupráce podobně zaměřených hnutí v regionu i mimo něj. Pro nemalou část levice se Latinská Amerika – po totální diskreditaci sovětského modelu socialismu a stěží hájitelnému modelu Číny – stala oblastí, kde bylo možné ještě vidět rozhodné revolucionáře u moci nebo s reálnou šancí ji získat a kde experimenty ve jménu nové a spravedlivější společnosti jsou stále přítomny a v některých zemích (například v Argentině) se periodicky vracejí na scénu. Tyto síly a režimy se v rámci Latinské Ameriky navzájem aktivně podporují a vytvářejí nadnárodní hnutí na podporu socialistických revolucí, ať už je to Fórum Sao Paolo nebo nověji Skupina Puebla – obě nazvané podle míst, kde došlo k prvním schůzkám představitelů těchto hnutí.

Je nutné zdůraznit, že slovo „socialismus“ zde nepoužívám ve smyslu evropského modelu sociální demokracie, která respektuje demokratické řízení státu a tržní mechanismy se snaží doprovodit větší sociální spravedlností. Takováto hnutí totiž, bohužel, jsou v této části světa velmi výjimečná (mimochodem – je paradoxní, že v samotné Bolívii k nim má nejblíže hnutí Comunidad Ciudadana vedené Carlosem Mesou). Mnohem častěji se slovy „socialismus“ a „spravedlnost“ ohánějí politici, kteří ve svých zemích potlačují lidská práva, falšují volby, vězní příslušníky opozice, a pokud se dostanou k moci, velmi často také způsobují ekonomický rozvrat svých zemí. Nejviditelnějším příkladem posledních let je zejména režim ve Venezuele, který vedl k naprostému krachu země, ale jehož představitelé přitom místo zajištění obživy a léků pro vlastní obyvatele podporují spřátelené režimy v regionu a tím si – kromě jiného – kupují jejich podporu na mezinárodní scéně.

Smutné na této situaci je zejména to, že na tuto zavádějící rétoriku naskakují mnozí politici a aktivisté ze zemí, kde je demokracie a zajištění lidských práv standardem, a kteří nejsou schopni vidět za nabubřelou rétorikou autoritářství, spolupráci s nedemokratickými režimy ve zbytku světa, extrémní korupci a často i podporu terorismu a mezinárodního obchodu s drogami. Zájmem demokratických představitelů dalších zemí, ale hlavně obyvatel regionu, by přitom měla být existence skutečně demokratických levicových stran a politiků, kteří slovy o sociální spravedlnosti pouze nemaskují touhu po moci a jejím udržení. Takové strany, bohužel, v řadě zemí Latinské Ameriky chybějí a místo nich se na levici hlásí populistická hnutí s vůdci ve stylu jihoamerických caudillos, jako byli Castro, Chávez, Ortega a do jisté míry i Evo Morales.

Bolívii proto čeká složité období a bude velmi důležité, jaký proud uvnitř vládní strany MAS převládne. Je velmi pravděpodobné, že Morales a jeho tvrdé jádro budou usilovat o odvetu a za jedinou svou chybu budou považovat to, že na rozdíl od svých spojenců na Kubě, ve Venezuele či Nikaragui neovládli pevně ozbrojené složky a nevytvořili paramilitární jednotky na obranu své moci. Je ale také možné, že převládne umírněnější křídlo, ke kterému patří například viceprezident David Choquehuanca, který vyzývá k národnímu usmíření a hledání spolupráce v zájmu rozvoje země.

Vývoj v Bolívii bude o to důležitější, že volby čekají další země regionu, kde hrozí setrvání (Venezuela a Nikaragua), návrat (Ekvádor) nebo nástup (Chile) radikálně levicových sil k moci. Je velkým selháním bolivijské opozice, že nedokázala udržet šanci z roku 2019 a neukázala cestu ke změně.

Ing. Ivan Pilip je ekonom, bývalý ministr školství, mládeže a tělovýchovy, ministr financí a viceprezident Evropské investiční banky, působí v nadaci CASLA, o.p.s., která se věnuje politickému vývoji v zemích Latinské Ameriky