Ve své vzpomínce na Václava Havla jsem napsala věty, které vzbudily pohoršení: „Za jeho života jsem s ním mnohokrát nesouhlasila, nikdy jsem nevolila stejné strany jako on a byla jsem si stoprocentně jistá, že pokud doporučí nějakého mladého politika, bude to vždy polibek smrti. Ale v dnešní době, kdy už není moc čeho se chytit, kdy osa zla prochází z Hradu přes Arcibiskupský palác a Sněmovnu až do Strakovy akademie, je Václav Havel někým, kdo spojuje. V jakékoliv diskusi se stačí zeptat „Jaký je váš názor na Havla?“ a člověk má okamžitě jasno.

Obratem jsem dostala reakci, že přicházím o jedno přátelství, protože jsem se připojila k „útokům na kardinála“, a měla bych se otci Dominikovi omluvit.

Dokud jsem byla katolička, která žije v řádném křesťanském manželství a chodí pravidelně se svými malými chlapečky na setkání maminek do kostela, bylo všechno v naprostém pořádku. Každý mě rád viděl, měla jsem kolem sebe několik kněží i řádových sester. Všude jsme byli vítáni a v ničem nebyl problém.

Od doby, kdy jsem se na útěku z tradiční rodiny rozhodla stát se matkou romské dcery, se všechno jako mávnutím proutku změnilo.

Definitivní zlom nastal, když jsem slyšela komentovat kardinála útok na romské, arabské a vietnamské prvňáčky v Teplicích slovy „Mám na starosti důležitější věci.“

Znamená to, že kardinál se mé dcery nezastane, protože je romská? Zastal by se alespoň mých stoprocentně bílých dětí? Nebo ho verbální útoky a výhrůžky granátem vůbec nezajímají?

Útoky na naše dítě zažíváme neustále. Od loňska do naší rodiny přibyla také dívka, která má předky mimo jiné z Filipín, Číny a Španělska. O tom, jaké to je žít v rasistické zemi, by mohla vyprávět. Kdo jiný by se měl zastat dětí než hlava církve?

Něco se ve mně tehdy zlomilo a od té doby beru katolickou církev asi jako naši vládu – připadám si v permanentním vnitřním exilu.

Naše malá dcera do náboženství nechodí. Neúčastní se ani žádných dalších akcí pro děti. Nedovedu si představit, že bych ji svěřila nějakým cizím lidem v době, kdy církví cloumají skandály kolem sexuálního zneužívání věřících, které jsou řešeny trestními oznámeními na oběti.

Kdo z vedení církve se skutečně obětí zastal? Stále slyšíme jen o zastrašování, jež se dokonce týká rodinných příslušníků těch, kteří sebrali odvahu a ozvali se. „Přece nepřijdeme o pana faráře kvůli nějaké bláznivé ženské (bláznivým ženským).“

Církev prostě není bezpečné prostředí pro děti.

Kardinála Duku jsem vždy považovala za moudrého člověka, disidenta, vězně komunismu, který byl zavřený s Václavem Havlem. Natočila jsem o tom film. Když jsem točila dokument o odchodu Václava Havla, v den úmrtí jsme šli na Hrad položit svíčky. Mojí malí synové zaregistrovali kardinála v tmavém kabátě, když se objevil za námi. Nebýt toho, nedostali bychom se do katedrály ve chvíli, kdy se rozezněly zvony po celé zemi. Stáli jsme v úplně prázdné katedrále, kardinál se modlil u hrobu svatého Václava. Ještě dnes mám husí kůži, když o tom píšu.

Co se stalo, že člověk, který patřil k přátelům Václava Havla, přeběhl na druhou stranu a dnes slouží mše za Miloše Zemana a pije pivo společně s hradními proruskými slouhy?

Zastal by se mě kardinál, kdybych kritizovala Zemana?

S téměř stoprocentní jistotou můžu říct, že nikoliv.

Řekl kdy něco na obranu lidí a dětí na útěku?

Zastal se muslimů, kteří byli napadeni? Znám dost muslimů z celého světa, kteří jsou mi mnohem bližší než Miloš Zeman či Andrej Babiš. Jeden četl Dostojevského v originále, druhý Kunderu francouzsky. Utrousil by za ně slovo, kdyby je někdo napadl jen kvůli jejich barvě pleti?

Myslí si, že uprchlíkům se nemá pomáhat?

Je mu blízký politický styl Tomia Okamury, který by v normální zemi byl ze slušné společnosti vyloučený a u nás mu kardinál posílá blahopřejné dopisy?

Můj kamarád Pavel, který mě něžně označil za svou nejoblíbenější intelektuální džihádistku, mi často připomíná, že jsem vůči církvi příliš smířlivá. Pro něj jako pro člověka, který spolu se svým partnerem vychovává dceru lesbických matek, jsou vyjádření Petra Piťhy a spol. o tom, že nás gayové budou posílat do koncentračních táborů, naprosto nepřijatelná, zlá a bolestná.

Dřív mi přišlo nesmyslné tříštit síly na kritiku církve, v zemi, kde vládnou Babiš se Zemanem a ve vedení Sněmovny zasedá Filip. Říkala jsem si, že žádný normálně myslící člověk nemůže Piťhova slova brát vážně. Jenže to šílenství neustále pokračuje, a to zejména z arcibiskupství, kde je podle zlých jazyků čtyřprocentních bratrů více než dost. Jedním z nejbližších spolupracovníků kardinála byl Norbert Badal, člověk, který udal sochaře Otmara Olivu. Po jeho smrti Badala nahradil arogantní Romuald Štěpán Rob, který všechny lidi s jiným názorem blokuje nejen na svém facebookovém profilu, ale také na profilu Dominika Duky. Copak církev nemá k dispozici lidi, kteří nejsou nenávistní, nedonášeli na StB nebo nebrojí proti LGBT, ač jsou sami gayové?

Jako už jen takový vtip mi přijde povolání Cyrila Höschla do služeb arcibiskupství. Má mít na starosti oběti zneužívání. Člověk, který donášel na StB, zradil své přátele i klienty, tvrdil, že únos Andreje Babiše juniora na Krym je v pořádku, a navíc nemá ani odborné znalosti (není psycholog ani psychoterapeut), bude diagnostikovat oběti jako psychiatrické pacienty?

Úplně poslední kapkou byla nominace České biskupské konference Hany Lipovské do Rady ČT. Ani po reakci, která přišla od devatenácti senátorů, se nic nestalo. Nominace ženy do rady televize, kterou by nejraději zrušila, platí. Osoby, která přirovnala vstup do EU k srpnové invazi.

Její postup do dalšího kola nyní kromě Institutu Václava Klause a České biskupské konference uvítal také ruský Sputnik.

Kam kráčíš, česká církvi?

Ne, nehodlám demonstrativně vystupovat. Církev mi vždycky přišla spíš jako tajná služba, odkud se člověk může vyvázat pouze smrtí. Navíc církev, to jsme my všichni, to jsou moje děti, ať bílé nebo tmavé, přijaté či biologické, ale také to jsou lidé s odlišnou sexuální orientací, lidé pochybující o své sexualitě, rozvedení muži a ženy, feministky, hříšníci, zloději, vrahové i heretici, ať už se to někomu líbí, či nikoliv.

Církev to jsou i služebníci, kteří dnes a denně slouží a dodávají víru a lásku potřebným.

Je to František Lízna, který ubytovává na své faře ve Vyšehorkách lidí, kteří ho opakovaně okrádají. Který vodil s sebou do kostela na mši nalezenou fenku, pojmenovanou podle něj Lízinka, i se štěňátky. A který se zastal romské dívky, jež se po operaci pohlaví přejmenovala na jeho počest.

Církev je i Láďa Heryán, který káže víru v prostředí undergroundu, kam běžně kněží nechodí, a pořádá mše na louce či ve stodole.

Do církve patří i Josef Suchár, který neúnavně buduje desítky let v opuštěném kraji monumentální dílo, přičemž dává domov desítkám postižených lidí, které nikde nechtějí.

Církev byl také člověk, po němž nesu křestní jméno, benediktinský mnich, básník a opat Anastáz Opasek. To on mě do církve vlákal přes můj počáteční odpor. Nikdy jsem od něj neslyšela nic proti LGBT či ženám. Jeden z jeho nejbližších celoživotních přátel žil ve svazku s mužem. Ženy miloval a obdivoval. Miloše Zemana upřímně nesnášel.

Když mi opat Anastáz umřel v náručí v bavorském Rohru, kde jsme ho byli jako rodina doprovodit, myslela jsem pak, že pohřeb nepřežiju. Stála jsem tenkrát vzadu v kostele s obrovským břichem, pár měsíců před porodem, s rok a půl starým synem po boku, v ruce květináč s růžičkami. V předních lavicích se usadil Miloš Zeman a přeříkával Otčenáš. Vedle něj seděli církevní tajemníci, kteří Opaskovi za jeho života škodili, jak mohli. Nejspíš to byla předzvěst toho, kam se bude církev ubírat v dalších letech.

Na přání Anastáze Opaska jsem napsala knihu Opat chuligán, kde jsem svou nedůvěru vůči katolické církvi, špatné zkušenosti, předsudky i zážitky z pohřbu popsala. Tehdy ji mně neznámý dominikán Dominik Duka nominoval v anketě Katolického týdeníku na knihu roku.

O mnoho let později jsem ho potkávala na návštěvě arcibiskupství, kde jsem v kuchyni pomáhala mazat chlebíčky, a on si právě přišel pro kafe. Normální, lidský, přátelský a usměvavý.

Co se stalo, že od Havla a Opaska přeběhl k Zemanovi a Okamurovi?

Je smutné to sledovat, být u toho a nemoci s tím nic dělat.

Zdroj: Monika Le Fay. Přinášíme s laskavým svolením autorky.