V České republice se stále objevují snahy vyzdvihovat a zdůrazňovat držení zbraní. Často jsou spojené s kritikou Evropské unie, která nám chce údajně vzít možnost, abychom se v případě ohrožení mohli se zbraní v ruce bránit. Všechny tyto tendence, které najdeme u řady politiků, ačkoli jsou někdy vyjadřované trochu kultivovanějším a umírněnějším způsobem, pracují s temnějšímí náladami vyskytujícími se v naší společnosti a chtějí se jim zalíbit. Zbraně ale nemají být něčím běžným, co patří k výbavě každého občana, a stejně tak není důvod, aby existovalo ústavní právo zbraně držet.
Horní komora Parlamentu v červnu schválila návrh skupiny celkem 35 senátorů, který rozšiřuje Listinu základních práv a svobod. Přidává k ní ustanovení tohoto znění: „právo bránit život svůj či život jiného člověka i se zbraní je zaručeno za podmínek, které stanoví zákon“.
Novelu ústavního zákona předložila skupina senátorů napříč několik senátními kluby. Jde například o Martina Červíčka, Miroslava Antla, Tomáše Goláně, Jiřího Oberfalzera, Jaroslava Doubravu, Jitku Chalánkovou nebo Ivo Valentu. Návrh byl zaslán vládě k vyjádření a následně by ho měla projednat Poslanecká sněmovna.
Jde o nejviditelnější projev směru, který se stále v různých podobách vrací a jehož účelem je zavděčit se části společnosti. Totiž té, které se nelíbí snahy pomocí evropské zbraňové směrnice držení některých druhů zbraní omezovat a která vlastnění zbraní a možnost se bránit chápe jako součást svých vlasteneckých postojů.
Nelibě proto nese, když jí v tom chce někdo klást jakékoli překážky. Tito lidé dokonce v minulosti zbraně pojímali jako součást obrany proti „hordám uprchlíků“. I proto je velmi nebezpečné a problematické kartu zbraní zvedat, jak to učinili senátoři.
V důvodové zprávě k návrhu se uvádí: „Jde i o reakci na současné obavy o oblast bezpečnosti. Návrh dává ústavní rozměr právu každého bojovat o svůj život i za užití zbraně proti útoku. Území Čech, Moravy a Slezska lze z dlouhodobého hlediska považovat za relativně bezpečné, přesto však dochází k individuálnímu násilí. Návrh ústavního zákona symbolicky do ústavního pořádku převádí morální zásadu, že zlu, což je i útok na život a zdraví člověka, se nemá ustupovat, ale naopak se vůči němu aktivně bránit.“
Symbolický význam
Už jen z toho je patrné, že návrh reaguje na různé strachy a obavy, které se ve společnosti sem tam objevují a které například v době uprchlické krize měli někteří politici tendenci účelově přiživovat. To ale není důvod měnit Listinu základních práv a svobod a přidávat tam právo i se zbraní bránit život svůj či jiného člověka. A to zvlášť, pokud už dnes je něco takového možné, jen to nemá charakter ústavního zákona.
Celá věc má nakonec především symbolický význam, jak zmiňuje i citovaná důvodová zpráva. Ten je však velmi škodlivý a nebezpečný a ve výsledku to vše hraje do karet různým pseudokonzervativním kruhům a uskupením, které za držení zbraní vedou div ne svatou válku.
Není žádné překvapení, že snad nejsilněji si dnes toto téma bere za své uskupení Václava Klause mladšího. V jeho programových pilířích tak najdeme například větu: „Zamezíme pokusům o znemožnění držení zbraní občany.“ Na jiném místě se zde zase zdůrazňuje: „Budeme vždy hájit právo všech slušných bezúhonných občanů vlastnit a nosit zbraň. Omezování práva slušných bezúhonných občanů na vlastnictví a nošení zbraně vnímáme jako aktivitu ohrožující svobodu a demokracii ve společnosti.“
Kandidát Klausova hnutí na hejtmana Zlínského kraje Jaromír Bernátek dokonce před několika málo dny umístil na svou facebookovou stránku fotografii s trezorem plným zbrojního arzenálu, s nímž by se dalo vybavit středně velké přepadové komando, a přidal k ní text, ve kterém popisuje svůj vztah ke zbraním.
Masa řidičů za volantem
Hned na úvod Bernátek píše: „Nebudu se tím tajit – už dlouho mám zbrojní průkaz a mám zbraně. Chodím střílet na střelnici a doufám, že tyto svoje zkušenosti nikdy nebudu nucen použít proti lidskému cíli. Mám to jako s hasicím přístrojem, vozím ho v autě a pokud bych měl problém s ohněm já nebo někdo v mém okolí, tak budu připraven pomoci.“
Až na to, že mezi zbraněmi, které najdeme v Bernátkově trezoru, a hasicím přístrojem je určitý rozdíl. A kdyby měly být stejně dostupné jako hasicí přístroje, moc dobře by to s námi nedopadlo. Bernátek ovšem pokračuje: „Vyostřená bezpečnostní situace ve světě mě nutí se zamyslet, proč se nám EU snaží vnutit nová a nová nesmyslná omezení legálně držených zbraní. Vždyť žádné oficiální průzkumy ani zdaleka nenaznačují, že v zemích, kde jsou za jistých pravidel střelné zbraně mezi lidmi povoleny, dochází k většímu množství trestných činů způsobených právě legálně drženými zbraněmi – ba právě naopak.“
Klausův kandidát na hejtmana si na tuhle otázku neodpoví. V každém případě však platí, že tématem by neměly být zbraně, a to ani kdybychom přistoupili na to, že bezpečnostní situce ve světě se vyostřuje, nýbrž to, aby policie, armáda a další složky státu plnily dobře svoji funkci a nebylo nutné žádné větší obzbrojování obyvatelstva. Čím více zbraní ve společnosti je, tím větší existuje riziko s nimi spojené a tím citelnější škody mohou i napáchat.
Proto i jakákoli propagace zbraní je riziková a spolu s vyvoláváním strachu a obav může směřovat až k tomu, že občané budou vnímat větší potřebu nespoléhat se na složky k tomu určené, ale budou se snažit ubránit se sami a pořídí si proto vlastní zbraň.
A souběžně s tím bude narůstat i poptávka, aby to bylo jednodušší než dnes. A pokud vyjdeme z toho, jak se masa řidičů chová za volantem a jak nebezpečně ke svému okolí si počínají, jde docela dobře odhadnout, jaké důsledky by mělo, kdyby stejné množství lidí mělo být držitelem zbraní. Otevřít tuhle Pandořinu skříňku by vůbec nebylo moudré.
