HISTORIE / Je to jeden z nejpodivnějších příběhů, jaké se kdy na Urale odehrály. Skupina mladých, fyzicky zdatných lidí vyrazila v únoru roku 1959 na výpravu mrazivou a odlehlou divočinou v tehdejší Sverdlovské oblasti Sovětského svazu. Vše šlo podle plánu – až do osudné noci.

Něco se během ní stalo. Něco tak děsivého a nepředvídatelného, že to vylekalo i ostřílené dobrodruhy, připravené poprat se s čímkoliv, co na ně v drsných podmínkách málo probádaných hor čeká. V rychlosti rozpárali stan, nechali v něm všechny své věci včetně bot a v ponožkách či jen bosí se dali na úprk do hlubin mrazivé noci. 

Po zhruba kilometru a půl se zastavili, vzpamatovali se a hledali způsob, jak se zachránit. V mrazivé noci, bez teplého oblečení, bez svítilen, někteří navíc se zraněními. Marně. Rána se nedožil jediný z nich. Sníh milosrdně přikryl těla lidí snažících se doplazit zpátky do bezpečí stanu. Někteří byli téměř nazí, jiným chyběly boty, někdo měl vytržený jazyk, chyběly oční bulvy, oblečení některých vykazovalo známky radiace.

Proč zemřeli mí druzi?

Přežil jen jeden člen expedice, šťastlivec, který se výpravy musel pro zdravotní problémy vzdát. Až do své smrti v roce 2013 říkával: „Kdybych mohl položit Bohu jedinou otázku, zněla by: proč zemřeli mí druzi?“ Nikdy se mu však nepodařilo vnést do záhady jasno.

Jedinými svědky jejich tragické záhuby se staly mlčenlivé hory v blízkosti průsmyku, na počest vedoucího výpravy později nazvaného Ďatlovův. Po celá desetiletí tajemná záhada zaměstnávala a stále zaměstnává mysl nespočtu odborníků i laiků, snažících se potvrdit, či vyvrátit jednu z nesčetných teorií, které se během té doby zrodily – od střízlivějších, vinících zejména přírodní síly, až po ty zcela bizarní, jako je útok sněžného muže, masakr z řad tajných služeb nebo zásah mimozemských civilizací.

Nejnovější vědecké výzkumy však ukazují, že skutečnost zřejmě byla, jak už to tak bývá, mnohem prozaičtější, i když o nic méně smutnější.

Nadějný inženýr

Třiadvacetiletý Igor Ďatlov, vůdce skupiny, v té době pátým rokem studoval fakultu radiotechniky na Uralském polytechnickém institutu ve Sverdlovsku, dnešním Jekatěrinburgu. Od malička miloval přírodu i techniku, rád kempoval, vyrážel na túry a konstruoval nejrůznější přístroje a technologické vychytávky. V roce 1957 například vyrobil dalekohled, aby se svými přáteli mohl pozorovat vypuštění Sputniku, o dva roky později vyrazil do hor i s malými přenosnými kamny.

V horách se cítil nejvíce svobodný. Podle webových stránek Dyatlovpass.com, jejichž autoři se záhadné výpravě detailně věnují, pro něj příroda znamenala únik od sešněrovaného komunistického režimu v Sovětském svazu, kdy nemusel respektovat žádná jiná pravidla než ta, která stanovuje sama příroda. Dobrodružných výprav do divočiny organizoval už celou řadu. Plán té poslední mu začal zrát v hlavě na konci roku 1958. Cílem šestnáctidenní náročné trasy na běžkách se měl stát vrchol hory Otorten ve Sverdlovské oblasti na Uralu, hory, jejíž jméno v jazyce Mansijců znamená: „Nechoď tam.“

Pro svůj dobrodružný plán nadchl Ďatlov i své kamarády a budoucí členy výpravy, nejmladší účastnici bylo dvacet, nejstaršímu osmatřicet. Pomyslného varování domorodého kmene se nebáli – všichni měli bohaté zkušenosti s lyžováním v horách i s výpravami do divočiny, těšili se dobré fyzické kondici, byli odhodláni dorazit do cíle a zároveň nepodcenit nevyzpytatelnou sílu uralských hor.

Všichni se dobře znali, až na desátého, posledního a zároveň nejstaršího člena výpravy, Semjona Alexandroviče Zolotarjova, veterána z druhé světové války. „Toho Zolotarjova zpočátku nikdo nechtěl, protože je to cizí člověk, ale pak jsme všichni souhlasili, ostatně nám nic jiného nezbývalo,“ zapsala si 23. ledna 1959 do deníku teprve dvacetiletá Ludmila Alexandrovna Dubininová.

Začátky plné nadšení a vtipů

Co se obtížnosti týká, plánovaná trasa byla zařazena do nejnáročnější, třetí kategorie, a čítala okruh o více než 300 kilometrech. Dubininová vzpomínala, jak po dvoudenní cestě vlakem ze Sverdlovsku do města Ivděl ve Sverdlovské oblasti panovala mezi všemi účastníky dobrá nálada – všichni zpívali, smáli se. A její slova potvrzuje i zápis druhé z dámských příslušnic expedice, Zoji Kolmogorovové: „Chlapci slavnostně odpřisáhli, že po celou cestu nebudou kouřit. Pochybuji ale o jejich silné vůli, zda to bez cigaret zvládnou.“ O čtyři dny později Jurij Dorošenko píše, že je vše v pořádku: „Povídali jsme si a říkali vtipy do tří v noci.“

Ostatně zpočátku šlo vše podle plánu. Dne 25. ledna výprava nastoupila do nákladního vozu, který ji odvezl do osady Vižaj, posledního nejbližšího obydleného místa od hory Otorten. Dále pokračovali už na lyžích, a to do geologického kempu, několik let opuštěného. Zde přišel první zádrhel. „Jurij Judin nás dnes opouští. Znovu se mu zanítil sedací nerv a odchází. Taková škoda,“ svěřuje se Dubininová deníku. Co se ovšem Judinovi jevilo jako neuvěřitelná smůla, se nakonec ukázalo být štěstím. 

Zbylých devět lyžařů pokračovalo směrem k hoře Otorten. Prodírali se skrze lesnaté území uralského národa Mansijců. V oblasti si také pečlivě ukryli přebytečné jídlo a další vybavení, které si chtěli vyzvednout při zpáteční cestě. Plánovali, že zpátky do osady Vižaj dorazí okolo 12. února a o úspěšném absolvování expedice telegramem informují univerzitní sportovní klub, jehož byl Ďatlov členem. Ten ale nikdy nepřišel.

Zpočátku si z toho nikdo příliš těžkou hlavu nedělal, všem bylo jasné, že horská expedice se může z mnoha důvodů protáhnout. Pátrání po nezvěstných mladých horalech tak začalo teprve 20. února. Hledala je nejen policie a armáda za použití vrtulníků a letadel, ale i dobrovolníci z řad univerzitních studentů či příslušníků kmene Mansijců.

Tajemství Mrtvé hory

Trvalo ještě dalších šest dnů, než jeden ze studentů odhalil poslední příbytek expedice, stan částečně zborcený pod tíhou sněhu, rozříznutý (později se ukázalo, že zevnitř) a v něm – liduprázdno. Boty, oblečení, potraviny, deníky, fotoaparáty, všechny věci jako by stále marně čekaly na příchod svých majitelů. Stan byl postavený na východním úbočí hory Cholat sjachyl, což v mansijštině znamená Mrtvá hora.

K prvním členům výpravy je zavedly stopy vedoucí z kopce směrem k okraji lesa, který se nacházel na opačné straně průsmyku severovýchodním směrem. Zde čekal první hrůzný nález, pohřbívající všechny naděje – u dávno vyhaslého ohniště pod velkou borovicí spočívala těla dvou členů výpravy, Georgije Krivoniščenka a Jurije Dorošenka, oblečená pouze do spodního prádla a bez bot. Strom měl polámané větve do pětimetrové výše a visely na něm cáry lidské kůže, zřejmě jak se na něj studenti překotně snažili vyšplhat, možná pro lepší výhled.

V dalších dnech objevili ve vzdálenostech několika set metrů od borovice další těla, Ziny Kolmogorovové, Rustema Slobodina a neobutého Ďatlova. Smrt z podchlazení si je postupně našla v době, kdy si zřejmě skrz sníh snažili prorazit cestu zpět do bezpečí stanu. Trvalo další více než dva měsíce, než krajina vydala i zbylé členy výpravy, ukryté pod vysokou vrstvou sněhu, nedaleko narychlo zbudovaného přístřešku z větví a chvojí.

Mrtvoly byly hrůzně znetvořeny. Nejstrašlivější pohled byl na tělo Dubininové, která napůl ležela hlavou dolů v potoce, chyběly jí oční bulvy, neměla jazyk a pozdější pitva ukázala rozdrcený hrudník a masivní vnitřní krvácení. Oči chyběly také Zolotarjovi, i on měl přeražená žebra. Lékař Boris Vozrožděnij po jejich pitvě prohlásil, že vnitřní zranění způsobila taková síla, již by člověk sám nevyvinul, a přirovnal ji k nárazu auta. Nicolas Thibeaux-Brignollel utrpěl frakturu lebky. Jako poslední, zhruba osm hodin po opuštění stanu, podlehl třeskutým mrazům Alexandr Sergejevič Kolevatov.

Spontánní síla, která byla nad jejich síly

Rozsáhlé vyšetřování a zkoumání těl obětí ukázalo, že šesti členům výpravy se stalo osudným podchlazení, dalším třem pak smrtelná zranění, která utrpěli. Někteří mrtví byli téměř nazí, další měli na sobě oblečení jiných. Forenzní radiační testy prokázaly zvýšenou přítomnost radiace na některých oděvech. Nebyly nalezeny stopy jiných lidí, nebyl prokázán žádný trestný čin.

Zpráva byla zakončena tvrzením, že oběti zemřely „vlivem spontánní přírodní síly, kterou nebyli schopni překonat“. Závěr vyšetřování neuspokojil ani rodiny zahynulých nešťastníků, ani veřejnost. Mezi lidmi se pak začala šířit jedna konspirační teorie za druhou – že šlo o vražedný útok yettiho, uprchlíků z gulagu či místního kmene, o únos mimozemšťany nebo test sovětských raket.

Oficiálně se už o tragédii mluvit nesmělo. Několik úředníků bylo potrestáno, nebo dokonce vyhozeno, včetně ředitele Uralského polytechnického institutu, univerzity, kde většina členů výpravy studovala, o práci přišel i místní tajemník komunistické strany pro danou oblast, kde k tragédii došlo. Vyšetřovací materiály, fotografie a další dokumenty byly zrakům veřejnosti skryty a oblast okolo Mrtvé hory uzavřena pro všechny turisty i lyžaře. 

Teprve v roce 2015 se archivy otevřely. Nejnovější závěry vyšetřování ruské prokuratury z roku 2019 zní: tragédii způsobila nečekaná lavina, respektive uvolněná sněhová deska, kterou výprava narušila při hloubení úkrytu před větrem pro svůj stan. Ta následně zavalila vstup do stanu a oběti se snažily rychle uniknout, proto si někteří ani nestačili nazout boty nebo se pořádně obléci.

U borovice rozdělali provizorní oheň, na ohřátí před mrazem až minus 40 stupňů však nestačil. Ďatlov, Slobodin, Kolmogorovová se snažili najít cestu zpátky ke stanu a vyzvednout v něm spacáky a další výbavu, avšak ve špatné viditelnosti zuřící sněhové bouře a v mrazu se jim to nepodařilo. Zbytek výpravy pak hledal místo pro provizorní úkryt, jenže se s nimi propadla sněhová vrstva narušená proudem potoka a všichni utrpěli smrtelná zranění. Za následné rozdrcení hrudníků prý může tlak několikametrové vrstvy sněhu na mrtvá těla. 

Další otázky vyvstaly

Ani takový závěr ale spoustu lidí neuspokojil, a už vůbec ne příbuzné obětí. Jak by na takovém místě mohlo dojít k lavině? Proč by se narušená sněhová deska nesesunula hned? A jak by se při tak malém sklonu svahu mohla sesunout tak rychle, aby výpravu zaskočila a přinutila ji ke zběsilému útěku do mrazu bez bot a oblečení?

Na alespoň některé z otázek dokázali ve své studii z roku 2021 odpovědět švýcarští vědci Johan Gaume a Alexander M. Puzrin z univerzit v Lausanne a Curychu. „Místní topografie nad výpravou vyzrála,“ podotkl k výsledkům nejnovějšího výzkumu Puzrin pro National Geographic.

Za pomoci moderní technologie zrekonstruovali případný pád laviny a odhalili, že svah měl možná o několik stupňů větší sklon, než udával původní odhad. Extrémně silný vítr pak nahromadil sníh v takovém množství, že se neudržel na místě a zřítil se přímo na stan, který byl v tu chvíli domovem pro devět spících lidí. Stalo se tak zhruba po deseti hodinách od chvíle, kdy skupina stavbou tábora narušila sněhový podklad. 

Kouzelná inspirace

Inspirací vědcům byl americký animovaný film Ledové království z roku 2013. Ten je zaujal realistickým a kvalitním zobrazením pohybu sněhu. Johan Gaume se dokonce sám vydal do hollywoodských filmových studií, aby zjistil, jakým způsobem jej tvůrci slavné pohádky simulovali. A stejný způsob simulace následně posloužil i pro zkoumání pohybu laviny a vlivu masy sněhu na lidské tělo.

„Dokázali jsme pouze to, že je hypotéza o lavině vysoce pravděpodobná,“ zdůrazňuje Gaume. Navíc podle něj stále mnoho lidí teorii o lavině odmítá. „Lidé nechtějí, aby to byla lavina. To je pro ně příliš normální.“

Tajemství zřejmě zůstane tajemstvím

Jeho slova pro National Geographic doplnil i profesionální horolezec Freddie Wilkinson: „Lidé si rádi vymýšlejí nepravděpodobné scénáře o smrti v divočině, protože nikdy nebudeme vědět na sto procent, co přesně se stalo.“