Klíčový hradní poradce Martin Nejedlý a prezident Miloš Zeman FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Když se podíváme na současnou spontánní silnou vlnu solidarity s ukrajinskými válečnými uprchlíky, tak nás může těšit, že se probouzí to naše lepší já. Jsme hrdi na cestu našeho premiéra do Kyjeva. Dojímají nás příběhy ukrajinských obětí. Není však možné předpokládat, že toto vzedmutí bude mít u nás dlouhodobou, všeobecnou a konstantní podobu. V podpalubí vyčkávají na svůj čas proruští služebníčci. A to nejen ti, kteří mají na Rusy přímé vazby, jsou mezi nimi i užiteční idioti s hluboce zakořeněnými schématy z normalizačních let. Jejich shovívavý postoj k Rusku je součástí jejich identity, patří k ní i averze vůči EU a USA.
Včera jsem v jedné pražské restauraci vyslechl rozhovor dvou stárnoucích seladonů, takových těch šviháků lázeňských. Dlouhý oběd končili několika panáky vodky. Jeden z nich se pak rozohnil a tvrdil, že na Ukrajině o žádnou pořádnou válku prý nejde, vždyť je tam dohromady jen dvacet tisíc obětí! Vinu podle jeho kolegy nese ukrajinský prezident, kterého označil za placeného agenta Západu. Západ údajně válku eskaluje tím, že posílá Ukrajincům zbraně. Proč se Zelenskyj už dávno nevzdal? Ptali se jeden druhého. Za příklad vhodný k následování uváděli Československo po mnichovské dohodě a také reakci vedení KSČ po okupaci v srpnu 1968. Podle nich se tím zabránilo zbytečným ztrátám na životech a majetku. U třetího panáku se pustili do kritiky údajné proukrajinské propagandy a taky se pozastavovali nad tím, jak si to ta Fialova vláda představuje s tolika uprchlíky.
Hlučnější z těch dvou na závěr řekl, že o žádné přímé pomoci ze strany NATO (jak ji chtějí největší rusobijci Poláci) prý nemůže být ani řeči. Přece nemůžeme podle něj pohřbít naši ekonomiku a přijít o kšefty, které si slovanští hoši, co spolu mluví, budovali vzájemně desítky let. Odcházel jsem zdrcen, s vědomím, že to bylo nechtěné setkání s odvrácenou stranou české duše. Ptal jsem se na tramvajové zastávce sám sebe, kolik takovýchto lidí u nás žije a odkud se rekrutují. Od té chvíle na to myslím velmi intenzivně. A taky vnímám, že se již objevují vykukové, kteří chtějí na válce cynicky vydělat, podobně jako se jim to dařilo i ve vrcholové fázi covidu anebo při změně režimu po roce 1989. Jejich životní ideologií jsou peníze, vždy a za všech okolností, bezohledně a bez zábran.
Východní linku u nás zastupovali mimo jiné naši dva poslední prezidenti. Byli jsme většinově lhostejní k jejich cestám na Rhodos za Putinovým komplicem Jakuninem. Téměř bez odezvy zůstaly donedávna i metály od Putina. O posilování ruského a čínského vlivu u nás psala ve svých výročních zprávách BIS, ale nic moc se nedělo a nezměnilo. Miloš Zeman pronesl v Moskvě a Pekingu několik skandálních výroků a relativizoval krom jiných i vrbětickou kauzu. Jeho předchůdce bojoval za ruské zájmy i tím, jak neustále zpochybňoval naši příslušnost k Západu. Vědomě tím popíral i sebe samotného. Stal se neoficiálním mluvčím levicových i tzv. pravicových extremistů. Premiérem byl ještě nedávno konfident StB a bývalý kariérní komunista. Člověk, který celý život žije dvojí život.
Komunistická partaj seděla za státní peníze více než třicet let v našem parlamentu a měla rovněž nepřetržitý prostor ve veřejnoprávních médiích. U nás k žádné dekomunizaci společnosti nedošlo, a to ani v té nejmírnější formě. Vše zůstalo maximálně v nějakých moralizujících pózách. Výsledkem bylo to, že přece nejsme jako oni a co jsme si, to jsme si, a hlavně aby byl klid na práci.
Ekonomickou moc si udrželi i někteří nejmocnější normalizační soudruzi, za příklad lze uvést Svatopluka Potáče nebo Alojze Lorence. Oba velmi aktivně asistovali u zrodu silných privatizačních impérií. Svoje party si odehráli také elitní důstojníci StB (například Juraj Široký, mimo jiné spoluzakladatel Harvardských investičních fondů), u žlabu stáli v první řadě i konfidenti podniků zahraničního obchodu a stoprocentně mnozí z těch, kteří byli evidovaní v síti KGB v tehdejším Československu, těch bylo několik tisíc. Skoro všichni jmenovaní měli silné osobní vazby na Rusko. Někteří do boje o kořist nasadili mladé nezatížené bílé koně či svoje potomky. Významné pozice v byznysu, ale kupodivu i ve státní správě obsadili mnozí absolventi legendárního moskevského institutu mezinárodních vztahů (MGIMO).
Největší ruské firmy měly osobní vazby do nejvyšších pater české politiky a nejde zdaleka jen o Zemanova Martina Nejedlého. Rusko (a také Čína) v nás viděly dlouhá léta území sféry svého vlivu, jako jimi řízenou předsíň na Západ. Nyní je možná poslední příležitost tuto dobu důkladně analyzovat a popsat, minimálně se z ní poučit. Těžko věřit dnešnímu pokání Miloše Zemana, který se údajně jako obvykle zase jen mýlil. Za lidi mluví jejich činy, a ne velehory slov.
Až nás někdy rozčílí některé příspěvky v otevřených internetových diskusích, tak bychom si měli uvědomit, že tito lidé jsou reálně mezi námi a svého přesvědčení, ale i přímé a nepřímé moci (ekonomické, mediální i politické) se jen tak nevzdají. Mimo jiné se vcelku úspěšně snažili ovlivňovat i širokou občanskou společnost. Nenechme se zmást tím, že si teď vzali svůj oddechový čas. Válku vede Rusko (a jeho kumpáni) i s námi, a ne, že ne. Pokud se nevyrovnáme s vlastní minulostí (i tou velmi nedávnou), tak ji můžeme prožít znovu.
