HISTORIE / „Němci oddělovali muže od žen a dětí. Postavili nás do řad. Stáli jsme proti svým ženám a dětem. Za námi hlavně kulometů připravené k palbě, před námi bodáky, revolvery a za pasem granáty, jedním slovem, všude jen samá zbraň. Nic nechápajíce pozorujeme, co se bude dít dál…“ vypráví Josef Alois Martinovský v Kronice Českého Malína.

Na samém počátku toho osudného červencového dne roku 1943 byla prosperující česká obec na ukrajinské Volyni. O pár hodin později z ní zbyla jen hromada hořících a doutnajících sutin, v nichž našly svou smrt téměř čtyři stovky nevinných lidí, včetně dětí. Josef Alois Martinovský přežil, a tak mohl sepsat svědectví o hrůzách, které se tehdy v jeho domovině odehrály.

Vidina lepší budoucnosti

Dvacítka českých rodin z Rakovnicka, Žatce a Loun se vydala v roce 1870 na dlouhou cestu přes Karpaty až do Rovna na Volyni a v Malíně zakoupila několik pozemků. A nebyli ani zdaleka jedinými českými přistěhovalci, kteří hledali živobytí a štěstí v těchto krajinách. „Přibližně patnáct tisíc českých rolníků se mezi lety 1868 a 1874 přestěhovalo do západního pohraničí ruského impéria v důsledku nedostatku půdy a hospodářských problémů v českých zemích,“ píše ve své studii historik Jared McBride. 

Čechy do Volyňské oblasti lákala zejména levná půda, příznivé podmínky pro její obdělávání a další výhody, třeba právo na zakládání výrobních podniků či na několik let osvobození od vojenské povinnosti. „Carská vláda kolonizaci administrativně podporovala, aby oslabila politickou moc polských statkářů a stimulovala hospodářský rozvoj zaostalé oblasti,“ podotýká McBride.

Český Malín vzkvétal a kypěl životem. Ke konci 19. století byl domovem pro devět set osob, nechyběla v něm škola, kde se žáci učili v českém jazyce, druhá církevní škola, knihovna, hasičský sbor nebo ochotnický divadelní spolek. 

Jeho obyvatelům se dařilo lépe než ukrajinským sousedům, a to především díky větší rozloze pozemků, lepší zemědělské technice a i díky používání pokročilejších pracovních postupů. Přesto podle vzpomínek pamětníků panovaly mezi místními Čechy i Ukrajinci přátelské vztahy „Nelze přirozeně mluvit o vyčerpávajícím výzkumu, přeživší členové obou komunit nicméně rádi a se zřetelnou nostalgií vzpomínají na čas, který v Malíně společně prožili,“ píše McBride.

Válka si prorazila cestu i na Volyň

První světová válka Českým Malínem otřásla. Řada místních byla naverbována do armády, ostatní obyvatelé byli vyhnáni kvůli vojenským operacím na východní frontě a do svých, mnohdy zcela poničených a vyrabovaných domů se mohli vrátit až po několika letech.

Po skončení sovětsko-polské války v roce 1921 se Český Malín stal součástí polského území. Po přepadení Polska Sovětským svazem čelili místní obyvatelé útlaku, sovětské orgány nechaly zavřít českou školu a mnoho Čechů deportovaly na Sibiř. „V Malíně jsme měli četnickou stanici a četníci čekali na sovětské úředníky, aby jim oficiálně předali správu kraje. Přišli ruští vojáci, četníky svázali a zastřelili, četnickou stanici vyplundrovali a zapálili, zničili všechny doklady. To byl první počin komunistů u nás,“ vzpomínal pamětník Josef Kechrt pro projekt Paměť národa.

Po vpádu německých vojsk a jejich spojenců do Sovětského svazu v červnu roku 1941 Volyňskou oblast okupovali pro změnu nacisté. „Lidé neměli času ve stálém shonu nekonečných dávek pro Němce pomýšlet na takové věci, jako je četba časopisů, knih, divadlo, sport apod.,“ píše Martinovský. Dařilo se jim plnit dodávky včas a podle předpisu, před terorem je to však stejně neuchránilo.

Nacistické nebezpečí navíc nebylo tím jediným, jehož se lidé v těch dobách obávali. „Jaro 1943 bylo ve znamení vražd a požárů. V noci osvětlovaly oblohu záře požárů polských usedlostí a celých osad. Ve dne stoupaly k obloze sloupy dýmu a požárů ukrajinských usedlostí a osad,“ líčí Martinovský.

Polovojenské jednotky takzvaných banderovců, součást ilegální Ukrajinské povstalecké armády, se zapojovaly do násilných akcí, vražd a vypalování domů, oddíly místní polské domobrany i odbojové jednotky Poláků se zase mstily zabíjením ukrajinských civilistů. Kraj se zmítal v občanské válce a zároveň zůstával v područí stále násilnější cizí okupace, ovládl jej chaos a strach.

Krvavé žně

A pak nastalo ráno 13. července roku 1943. Malínští se vzbudili do posledních příprav ke žním, „netušíce, že začátek krvavých žní pro Čechy na Volyni učiní Němci, (…) že jsou již jiní ženci, aby provedli svou krvavou žeň právě na Malíně“, jak hořce podotýká Martinovský. Nacisté přitáhli do okolních vsí už večer předchozího dne, ale nikdo netušil, co chystají, nikdo nemohl být varován.

Sedmnáctiletá Ludmila Činková zrovna pásla dobytek nedaleko vesnice, když k ní běžela nějaká žena a křičela, že Němci obkličují českou i ukrajinskou část Malína. Plakala a prosila, ať se vrátí do vesnice s ní. Zatímco obě ženy pospíchaly zjistit, co se děje, zhruba sto německých vojáků s přibližně dvaceti vozidly, vyzbrojených granáty, puškami, kulomety a samopaly, obsadilo každou cestu i pěšinku z vesnice, nikoho nepustili ven.

Chodili dům od domu a vyháněli lidi z jejich domovů na náves, od těch nejmenších dětí po staré a nemocné. Ve vsi jen málokdo uměl německy a vojáci beztak na vyděšené, zmatené výrazy obyvatel a jejich dotazy odpovídali buď zdvořilým úsměvem a klepáním na hodinky, že za půl hodiny se budou moci vrátit domů, nebo naopak hrubými nadávkami, napřáhnutím pažby, či dokonce natáhnutím kohoutku zbraně. 

Každého ovládl neklid, každý se bál, co s ním a jeho blízkými bude. Snad nás chtějí na práci, honilo se jim hlavami podle vzpomínek přeživších, když kráčeli před namířenými bodáky a revolvery na náves ukrajinského Malína.

Tati, tady tě zabijou

Tam je nacisté postavili do řad, muže a ženy rozdělili. Zatímco je počítali, Martinovský vypráví, jak šestiletý syn Jaroslava Stuchlého se s pláčem vytrhl své matce a rozběhl se k důstojníkovi, aby ho prosil: „Nezabíjejte mého tatínka, viďte, že nezabijete mého tatínka, prosím vás, nezabijte mi tatínka!“ 

Důstojník pokynul na pobočníka, který plačícího chlapce odvedl zpátky k matce. Ten se však nedal utišit, znovu se matce vytrhl, přiběhl k otci a v slzách tahal otce za ruku směrem k matce: „Pojď sem, tati! Oni tě tu zabijou, pojď s námi!“ „Otec ho vzal do náručí, uklidnil jej, políbil a z očí mu kanuly slzy…“ líčí kronika. 

Muže z návsi odvedli do nedaleké zahrady. „Přišel nějaký tlustý Němec v hnědé uniformě. Vyžádal si patnáct až dvacet mužů a chlapců. Vzal s sebou i mého syna Aloise. Šel jsem za ním, odhodlán nenechat se odloučit od syna. Němec se rozkřikl, co chci. Ukázal jsem, že jdu za synem. Pokrčil rameny a nechal mě jít s ním,“ popisuje Martinovský další okamžiky.

Nářek umírajícího Malína

„Jakýsi vzteklý Němec, kterému stále odletovala od úst slina, vysvětlil, že máme zapřáhnout koně do vozů, naložit veškerý movitý inventář, majetek z domů a přihnat dobytek. Jestliže něco opomeneme, budeme zastřeleni. Zběhne-li někdo, bude zastřeleno padesát žen a dětí. Všechno máme vykonat během jedné hodiny.“

Zatímco muži nakládali na vozy vše, co by pro nepřítele mohlo mít cenu, mysleli na své ženy a děti, ponechané na návsi. Stále hlasitěji se odtamtud ozývala střelba a praskot granátů. „Řev dobytka, vytí psů, neustálé řvaní Němců, pláč žen a dětí, vše se smísilo v jeden hrozný nářek, a jako by toho bylo ještě málo, přehlušuje nářek umírajícího Malína německé letadlo, které se snáší nízko nad Malínem, dělá několik kruhů a kati ve vzduchu i kati na zemi si dávají jakési smluvené znamení rukou. Snad to byl ortel smrti.“

Stříleli do těch, kteří utíkali před plameny

Ves pohltily plameny. Vojáci zahnali muže, ženy, dívky, chlapce i staré lidi do kostela, školy, stodol a jiných budov. Stavby zapálili. Do oken házeli granáty a do těch, kteří se snažili zachránit se skokem z oken, stříleli. „Připouštěli jsme, že mohou srovnat Malín se zemí, zničit naše budovy, majetky, ale že jsou schopni  povraždit nevinné děti a ženy, to jsme si v hlavách nemohli srovnat, nevěřili jsme tomu.“

Sedmnáctiletá Ludmila Činková přežila. Její bratr Antonín později pro Paměť národa popsal její příběh: „Zavřeli ji do stodoly. Byla tam taková šupna a hospodářské stroje, mlátička, fukar. Do té stodoly se sváželo obilí… Jak je Němci nahnali dovnitř, sestra spolu s jednou Ukrajinkou skočily za mlátičku. Šupna byla na cihlách a byly to špatné cihly, špatná malta. Tak udělaly díru, jedna hrabala, druhá odhazovala. Němci pak zahájili palbu, naházeli do stodoly granáty a zapálili ji. Sestra s tou Ukrajinkou vlezly do té šupně, a tak neuhořely.“

Masakr přežil i Josef Kechrt spolu se sestrou, kteří ještě před příchodem okupantů vyrazili s povozem do nedalekého městečka Luck nakupovat. Když slyšeli zvěsti o nacistickém řádění, zůstali raději u svého strýce, pár kilometrů od Malína. Časně ráno 14. července to už Josef Kechrt nevydržel a jel se za svítání na místo činu podívat.

„Naše stodola shořela, chalupa taky, ještě hořely zdi, protože baráky byly dřevěné. Prasata přilezla až k tomu ohni, aby jim v noci nebylo zima, krávy stály dál pod stromy. Na návsi stáli kluci, kterým se podařilo uprchnout,“ vyprávěl. „Mezi námi byl zvěrolékař… A ten po nějaké chvíli pláče řekl: ‚Hoši, mrtvým už nepomůžeme, ale my musíme žít. Ale než začneme žít, musíme se o mrtvé postarat.‘ A tak jsme šli po spáleništi a mrtvé jsme naházeli do společného hrobu… Svážení trvalo snad dva dny, už přesně nevím…“

Maminku poznala podle zlatých zubů

Na svou sestru a rodiče vzpomínala i Antonie Beštová, budoucí žena Josefa Kechrta. „Mařenka už ani rodiče neviděla… Přišla pozdějš, tak je zahnali do kůlny. Hned je tam postříleli a pak kůlnu zapálili… A moje maminka byla upálená. Zahnali ji do stodoly, kde jsme ji pak našli. Maminka měla zlatý zuby, tak jsem ji poznala. Ležela na břiše a její šaty nebyly na tom břiše spálený, tak jsem ji taky poznala podle toho, co měla na sobě. Měla dvoje šaty a dva svetry. Oni se asi nastrojili, mysleli, že je někam povezou.“

Se smutnými vzpomínkami se svěřil také Josef Řepík. „Třetí den jsme se vrátili domů. Šli jsme přes spáleniště. Naše stodola byla vypálená, vyhořely i chlévy. Ovce byly zavřené v kůlně a dostaly se ven, až když při požáru vypadla vrata. Měly spálenou kůži na zádech, popálený byl i pes. Když pak začala bouřka, tak pes zalezl v domě pod pec a bál se tak, že ho nikdo nedostal ven.“

„V předsíni jsme měli sporák a letní kuchyň a tam jsme našli babičku. Nemohla se hýbat, tak ji Němci propíchli bodákem – bylo jí sedmasedmdesát. Na dvoře zastřelili Němci kačenu, babičku položili na lavici a tu kačenu jí dali pod hlavu. Ti dacani ještě takhle zesměšňovali smrt starých lidí. Do baráku hodili granát, ale ten naštěstí dům nezapálil. (…) Otec našel kusy matčiných šatů, ze sestry zůstal jenom botek s chodidlem od kotníku dolů…“ líčil.

Vesnici ovládl zmar a hrůza. „Napolo spálená těla, napolo ohořelé lebky, upálené končetiny, tu a tam utržená hlava nebo ruka a na všech popravčích místech ohořelé lidské kosti,“ popisoval výjevy zkázy Martinovský. Přeživší často své blízké poznávali jen podle šperků, zbytku šatů či místa, kde ostatky našli. 

Co je k tomu vedlo?

Historikové si dodnes lámou hlavu nad tím, proč se tehdy nacisté dopustili v Českém Malíně takových zvěrstev. Možných důvodů a teorií existuje hned několik. „Vyhlazení Malína nacistům jen uškodilo. Neměli k tomu důvod. Malínští byli bezkonkurenčními zemědělci a nacistické armádě poctivě odváděli všechny požadované dodávky potravin. Ani se v té době nezapojovali do odboje. Pravdu už nezjistíme,“ prohlásil profesor Jaroslav Vaculík, odborník na otázky okolo volyňských Čechů.

Historik Tomáš Řepa v rozhovoru pro Deník uvedl, že nacisté rozhodli o zničení vesnice pod záminkou odvety za předchozí napadení německého vojenského transportu oddílem Ukrajinské povstalecké armády. „Odpovědnost tedy leží na nacistické okupační správě. Rukopis, kdy nahnali místní do budov, které pak zapálili, rovněž hovoří ve prospěch této varianty, protože tento způsob nelidského jednání byl pro ně běžný,“ vysvětluje.

Přiklání se k názoru, že nejspíše šlo o omyl a záměnu ze strany nacistů, kteří chtěli vyhladit sousední Ukrajinský Malín, ovšem spletli si jej s českou obcí. Ovšem kdo rozkaz vydal a kdo všechno se na masakru podílel, není dodnes jasné „Profesor Vaculík mi jednou říkal, že se kloní k tomu, že Němci měli toho dne k dispozici pár polských pomahačů, ale ani to není prokazatelné,“ dodal Řepa.

Podobný teror vůči civilnímu obyvatelstvu ve snaze ho zastrašit a potlačit jakékoliv projevy odporu rozpoutali nacisté i v jiných částech okupované Evropy. Brutálně se vypořádali například s obyvateli francouzské vesnice Oradour-sur-Glane v červnu 1944, kde zavraždili 642 lidí, nebo s českými vesnicemi Lidice či Ležáky, které vyhladili v červnu 1942 jako odvetu za atentát na Reinharda Heydricha.

Komunisté o masakru nemluvili

Nedlouho po konci druhé světové války, roku 1947, 134 obyvatel Českého Malína přišlo na základě dohody mezi Československem a Sovětským svazem o přesídlení obyvatel české a slovenské národnosti na Šumpersko a usadili se ve Frankštátu – obci, která se zakrátko přejmenovala na Nový Malín.

V dobách, kdy v Československu drželi moc komunisté, se o masakru volyňských Čechů ve veřejném prostoru nemluvilo. „Režim potlačil jakoukoliv vzpomínku právě proto, že volyňští Češi se najednou nehodili, protože znali realitu Sovětského svazu a prožili tam vlastně to nejhorší za Stalina,“ uvedl pro Český rozhlas historik Michal Stehlík. O tragédii, která zničila život stovkám nevinných lidí, se tak širší veřejnost začala dozvídat až po pádu komunismu v zemi.