Takhle slibovala nový tým profesionálů na pražském magistrátu ve volební kampani Adriana Krnáčová. Výsledek je po uplynutí téměř poloviny mandátu tristní. Z Opencard je sice Lítačka, ale pořád závislá na původním dodavateli, a na úřadu se hrají škatulata s mocnými úředníky z éry Mazánka a Kolibříka. Vše se ještě zhoršilo více než půlročním bezvládím, po němž nakonec vznikla staronová koalice. A výměnou za odstoupení Matěje Stropnického z rady přistoupily ANO a ČSSD na podmínky Zelených, kdy nad některými zůstává rozum stát. Takhle se tedy „firma neřídí“.
Tak zejména fakt, že Praha odkoupí od státu objekt polikliniky na Žižkově. Zřejmě proto, aby ho mohla za hubičku pronajmout autonomnímu spolku zastydlých neomarxistů aneb autonomnímu spolku s podporou establishmentu. To je protimluv, že? Nicméně nadále platí, že spolek Klinika obýval budovu nelegálně, porušil smlouvy se státem a vědomě porušoval zákony. A s takovým spolkem se chce pražský magistrát paktovat.
Podmínka, aby se z Nákladového nádraží stalo kulturní centrum, zní mnohoznačně. Celou dobu se totiž nejvíc pracuje s variantou, že tam budou státní kulturní úřady a organizace jako je třeba Národní filmový archiv. Nebo že by byla ve hře i výstavba Kaplického knihovny? Nechme se překvapit. Avšak mějme se na pozoru, protože pod pojmem „kulturní a vzdělávací centrum“ si Stropnického přátelé představují zcela něco jiného než my běžní Pražané.
Nakonec, když se dnes jdete projít s dětmi na Parukářku, připadáte si jako na Woodstocku. Hoří ohně, okolo nich tančí, zpívají a bubnují polonazí lidé, všude běhají psi na volno. Majitelé domů u parku, tedy domů s dřevěnými ploty, na ně dávají cedulky „Zákaz trhání planěk“. S kulturou se pojí další Stropnického podmínka, které ale nepříliš rozumím. Matěj Stropnický požaduje 2 % z investic na instalaci umění. Prahou proletí investičně ročně zhruba 10 miliard korun. To by znamenalo, že do umění půjde 200 milionů korun? To už je pěkná sumička. O jaké instalace půjde a kdo o tom bude rozhodovat? Pro své sympatizanty toho ale Stropnický vyhádal docela dost. Jako kdyby byl v Praze každý druhý podporovatel Kliniky a podobných projektů. Do toho se Praha stala sesterským městem Pekingu a uznala celistvost Číny a její politiky.
Z Prahy, která bývala baštou svobody, demokracie, tolerance či podnikání, se tak pomalu stává jakýsi levicový experiment pod marketingovou rouškou boje s korupcí. Řada těchto aktivistů se totiž dostala na mnoha radnicích a magistrátech k moci v rámci Velké protikorupční revoluce. Kdy třeba Adriana Krnáčová hlásala, že odstřihne od moci „kluky, co spolu mluví“, rozuměj všechny z éry Béma a Janouška. A jak to bylo a je doopravdy? Vlivné úředníky, Petera Ďuricu a Jiřího Tomana, vyhodil už primátor Bohuslav Svoboda. Ještě před nástupem Adriany Krnáčové na magistrát také byla odsouzena pětice úředníků kvůli Opencard. Současné vedení, koalice ČSSD, ANO a Trojkoalice, v podstatě jen vyhodilo šéfa odboru městského investora, Jana Beránka, kterého ale do funkce dosadila právě Svobodova vláda v rámci očisty magistrátu. Údajně prý při projektu Tunel Blanka připravil Prahu o 30 milionů, stíhá ho protikorupční policie. Na magistrátu ovšem na významné pozici ředitele odboru evidence, správy a využití majetku dál funguje Bémův muž, Radek Svoboda, kterého investigativní portál Neovlivni.cz označil za jednoho z deseti nevlivnějších lidí v Praze. No, a když staronovou koalici dojednává za ČSSD Karel Březina, tak musí být každému jasné, jak to tahle „nová parta“ myslí s odstřiháváním od starých pořádků vážně. Zkrátka, zase jde jen o moc a funkce.