HISTORIE / „Přišel na tento svět, aby zničil malířství,“ prohlásil francouzský malíř 17. století Nicolas Poussin. A nebyl sám, koho tvorba a životní osudy italského malíře Caravaggia pobuřovaly. Kamkoliv vkročil, vzbudil rozruch. 

Církevní hodnostáři často odvraceli zrak od obrazů, z nichž v roli světců shlížely tváře obyčejných a nuzných lidí, jeho výbušnost mu přinášela jedno nepřátelství za druhým. Viděl svět zbavený příkras a takový ho i miloval. Nespoutaně, divoce, dramaticky. A stejně tak Caravaggio i žil. 

„Hnědá barva jeho očí, mocně rýsované, u nosu téměř sbíhající se obočí, ledabylé, spíše řidší vousy, neupravené, rozcuchané vlasy, mastný, lesknoucí se obličej a rovný, věkem nepoznamenaný nos, (…) těžko zvladatelný, nerudný, horká hlava, ústa stažená dolů ukazují, že byl dost prchlivý, marnivý a zpupný,“ líčí jeho zevnějšek i nitro současný mexický spisovatel Álvaro Enrigue ve svém románu Náhlá smrt. „A především je to nejsmutnější hlava, jaká kdy byla namalována: patří odepsanému člověku, který sám sebe zahnal do úzkých. Hlava někoho, kdo přišel o své jméno.“

Na útěku před morem

Narodil se roku 1571 jako Michelangelo Merisi v Miláně do rodiny místního architekta a stavitele jménem Fermo Merisi. Bylo mu pouhých pět let, když vládu nad životem a smrtí ve městě převzala morová epidemie a celá rodina před jejím řáděním utekla asi čtyřicet kilometrů východně, do Caravaggia, města, které později dá malíři jméno, s nímž vejde do dějin.

Smrtící nemoci však rodina neunikla. O rok později, ve stejný den, zemřeli pravděpodobně právě na mor Michelangelův otec i dědeček. Matka zůstala sama na pět dětí, z chudoby je ani sebe vymanit nedokázala a o sedm let později, roku 1584, sama zemřela. Osiřelý třináctiletý chlapec, od malička vábený světem malířství, nastoupil ještě téhož roku do čtyřletého učení k milánskému malíři Simone Peterzanovi, žákovi proslulého renesančního malíře Tiziana. 

Pobodal policistu

Vášnivě maloval, vášnivě žil. Ještě jako mladík, krátce po svém vyučení, se zřejmě zapletl do zločinu. Na začátku byla pravděpodobně hádka kvůli nevěstce, na jejím konci pobodaný policejní důstojník a vězeňské mříže, na rok zbavující Caravaggia jeho svobody. Detaily ovšem chybějí. Jak píše současná britská historička umění Helen Langdonová: „Milánské trestní archivy prozatím nic nevyjasnily, jsou velmi obtížně čitelné a mnohdy poškozené.“

V roce 1592 dorazil do Říma, do města zaslíbeného umění, centra intelektuálního i kulturního života, zároveň však města nebezpečného, pulzujícího nočním životem, plného nepokojů a pouličních šarvátek.

Začátky byly krušné, do kapes měl věčně hluboko, žaludek prázdný. „Umělci, kteří koncem 16. století přicházeli do Říma, riskovali nejen to, že se budou muset omezit na pokorné imitování starých mistrů, ale také to, že se budou muset vzdát svého idealismu a svých uměleckých schopností ve prospěch prázdné a povrchní manýry,“ vyjmenovává úskalí nových talentů rakouský historik umění Wolfgang Kallab.

Od jednoho ze svých prvních mecenášů, Pandolfa Pucciho, záhy znechuceně odešel. Nebavilo ho jen tvořit kopie slavných obrazů ani nuzná strava, pro niž svému zaměstnavateli přezdíval „monsignor salát“. Chtěl více, toužil po respektu a uznání, po umělecké svobodě. Své nadání, stále ještě svazované nevýznamnými úkoly, prodával hned v několika římských ateliérech.

Svou techniku vypiloval u uznávaného malíře Guiseppa Cesariho, nazývaného Cavalier D’Arpino, pro něhož maloval ovoce a květiny. V roce 1595 pod jeho rukama vznikla Extáze svatého Františka, dílo, které zaujalo kardinála Francesca Maria del Monteho natolik, že jej ubytoval ve svém domě a stal se jeho nejvýznamnějším mecenášem. Zároveň se mu otevřely dveře domů významných římských sběratelů a dopomohl si také k získání přízně mocných.

Nejen pro nesporný talent se jeho jméno šířilo stále více od úst k ústům. Brzy jej začala předcházet pověst bouřliváka a zhýralce. A Caravaggio jí nezůstával nic dlužen. Přes den usilovně maloval, s využitím světla a stínu čaroval na plátnech dramatické okamžiky, po nocích vyměnil štětec za meč nebo dýku a vyrážel do ulic, do čtvrtí nejhorší pověsti, aby poznal „skutečný život skutečných lidí“. 

Hodil po sluhovi artyčoky

Byl sebejistý, urážlivý, prchlivý. Jeho vznětlivost ho přiváděla do stále nových sporů, od výbuchů hněvu neměl daleko k násilnostem. Výčet jeho provinění jako by nebral konce. „1600 byl obžalován, že zbil Gerolama Spampu, v roce 1603 byl obžalován spolu se svými přáteli pro urážlivý pamflet na Bagliona, 1604 byl obviněn, že hodil sluhovi do obličeje talíř artyčoků, byl několikrát vězněn, 1605 zranil ve rvačce kvůli jakési ženě svého soka, takže musel nakrátko utéci z Říma do Janova,“ vyjmenovávají jeho hříchy autoři Encyklopedie světového malířství.

Ve svém nejdivočejším období, na sklonku šestnáctého a začátku sedmnáctého století, se dopracoval ke svému jedinečnému stylu a pod rukama se mu rodila díla, která ohromovala a šokovala veřejnost i církev. 

Nebeské výjevy přinesl na zem

Byl otrávený zobrazováním ideálních proporcí člověka, bez vad na kráse. Hledal pravdu, hledal život ve své nejprostší a nejpřirozenější podobě. Náboženské scény svým štětcem přenášel z nebe na zem, zbavoval je příkras a nabízel je svým divákům jako prosté scény ze života, dramatické, kruté, poutající. Obyčejní lidé jeho doby, žebráci, tuláci, prostitutky, ti všichni se stávali hlavními aktéry náboženských a mytologických výjevů.

Šerosvit v té době nebyl již ničím novým, avšak Caravaggiovi se jej podařilo jeho mistrnou prací dotáhnout k dokonalosti. Své postavy kladl do proudu světla, které jako božská síla učiní z naturalistického příběhu mystický výjev, což v protikladu se stíny halícími pozadí dokresluje pocity bezprostřednosti a napětí. 

Pranic si nedělal z toho, že podle dekretu tridentského koncilu z roku 1563 musejí posvátné výjevy „zažehnat jakoukoli necudnost, aby nebyly malovány nebo uctívány obrazy, které vyzývají k marnivé kráse, aby svatí nebyli zobrazováni způsobem nevhodným“. Zatímco doposud lidé obdivovali v kostelích apoštoly v krásných rouchách a s bezchybnými tvářemi, z Caravaggiových pláten se na ně dívaly ošlehané obličeje s vrásčitými čely mužů, kteří živořili v nuzných čtvrtích. Ba co víc, dívky z ulic používal i jako předlohy pro zobrazení Panny Marie.

Karmelitánští mniši byli v roce 1606 jeho dílem Smrt Panny Marie, namalovaným pro římský kostel Santa Maria della Scala, pobouřeni. Místo dojemného okamžiku lidské smrti a žalu se dívali do tváře známé místní prostitutky, údajně i Caravaggiovy milenky. Marně hledali žádanou důstojnost zobrazovaného okamžiku a obraz pro „nestoudnost, necudnost a nedostatek slušnosti“ zavrhli.

Milenka na plátně

Caravaggio provokoval rád a podřídit se očekáváním zadavatelů zakázek tvrdošíjně odmítal. Skandál vyvolal například i obraz Madona s hadem, který měl být určen pro jeden z oltářů svatopeterské baziliky. O takové objednávce snili snad všichni římští umělci té doby, avšak Caravaggio i tentokrát své pověsti rebela dostál.

Modelem mu stála Lena, prostá dívka z nižší vrstvy společnosti, k níž pojil malíře milenecký a zřejmě i hlubší přátelský vztah. Někteří autoři ji taktéž označili za prostitutku, ovšem toto tvrzení se nikdy nepotvrdilo. „I když si Caravaggio musel uvědomovat, že je toto téma spojováno s liturgickým symbolem neposkvrněného početí, převládá na obraze tak hrubě plebejský tón, že se naprosto neomylně vystavil již jednou vyslovené výtce, že je malířem níže postavených vrstev společnosti,“ píše italský kunsthistorik Roberto Longhi, který Caravaggia ve 20. století znovu objevil.

Svatá Anna na obraze vyhlíží jako stará venkovanka z okolí Říma, matka Boží jako pradlena v zástěře, Ježíš je nahý. „Neshledáváme na tomto obraze nic než sprostotu, svatokrádež, bezbožnost a nevkus,“ napsal tajemník jednoho z kardinálů. Dílo bylo odmítnuto. Nesouhlas vyvolal například i obrazem Svatý Matouš s andělem – světce zobrazil jako vousatého, plešatého muže se špinavýma nohama. 

Probodl svého soka

Nezkrotná povaha ho nezřídka přivedla na okraj zkázy. Konflikty s okolím a světskou justicí vyvrcholily v roce 1606. Tehdy se při hře paume, předchůdkyni dnešního tenisu, pohádal se svým soupeřem (a podle některých hypotéz také milencem) Ranucciem Tommassonim, synem velitele Andělského hradu. Hněv v malíři probudil to nejhorší, svého soka zabil, snad neúmyslně.

Caravaggio si uvědomil, že ani jeho nesporná genialita nedokáže omluvit vraždu, tentokrát bylo opravdu zle. Prchl z Říma před trestem smrti a klatbou, kterou nad ním vyřkla církev. Utekl do Janova, odtud do Neapole a posléze na Maltu. Ačkoliv papežskou kurii bude celá léta prosit o milost, věčné město už nikdy nespatří. Zbytek života, jak píše současný autor Gilles Lambert, prožíval „v tajném azylu, stále na útěku, rozložen nenávistí, nemocí a hrozbou smrti“.

Kam přišel, tam neúnavně maloval. Během pobytu na Maltě se mu pod rukama zrodil vůbec ten největší obraz, a to co do rozměrů, tak podle názoru mnohých odborníků i co do kvality. Sám Caravaggio si jej zřejmě také považoval, protože ho jako jediné známé dílo podepsal. Avšak ani Stětí Jana Křtitele neuniklo silné kritice – zejména pro silně naturalistické vyobrazení prostých lidí, kteří přihlížejí kruté smrti člověka.

Zřejmě napadl i rytíře

Na Maltě rozšířil řady maltézských rytířů, což mu, jak doufal, mohlo pomoci ke kladnému vyřízení jeho žádosti o milost u papežské kurie. Dlouho u nich však nevydržel. „Kvůli své bouřlivé povaze přišel o úspěch a podporu velmistra. Kvůli neuvážené hádce s jedním vznešeným rytířem byl uvržen do žaláře,“ vysvětluje italský malíř 17. století Gian Pietro Bellori. Z vězení se Caravaggiovi podařilo po provaze uprchnout ještě dříve, než byl postaven před soud. Zatímco prchal na lodi do Sicílie, maltézští rytíři ho jako „odporného a prohnilého člena“ zavrhli.

Na Sicílii se necítil bezpečně, nepřátel si během své životní poutě stihl udělat nepočítaně. Podle Belloriho umělce „pronásledoval nepřítel“, ale neuvádí blížeji, kdo jím byl. Malíř raději zamířil zpět do Neapole, vytoužený Řím mu byl stále zapovězen. A stále tvořil, obraz s názvem Umučení svaté Uršuly je považován za vůbec poslední. 

Životní sílu mu brala vleklá střevní infekce, navíc jej kdosi v neapolských ulicích přepadl a obličej mu od té doby hyzdila obrovská jizva. Přesto se nevzdával. Jakmile se doslechl, že se ho papež díky přímluvám vlivných osob chystá omilostnit, odplul v létě roku 1610 ze Sicílie do přístavu Porto Ercole na ostrově Monte Argentario, tehdy okupovaném Španěly. A zde jeho bouřlivá životní pouť skončila.

Mrtvé tělo na pláži

Místní pláž pravděpodobně 18. července roku 1610 vydala bezvládné tělo slavného umělce, obdivovaného i nenáviděného. Co za jeho skonem stálo, podněcuje fantazii a spory mezi odborníky už celá staletí a dodnes neexistuje jednoznačná odpověď.

Krátce po Caravaggiově smrti si lidé říkali, že maltézští rytíři nebo rodina zabitého Ranuccia Tommassoniho konečně dokonali svou pomstu, noviny psaly o horečce či o přepadení tuláky. Mnozí historikové dlouho vinili syfilis, jiní zase malárii, někteří brucelózu, infekci z tepelně neošetřeného mléka. 

Tělo slavného bouřliváka bylo ponecháno k věčnému spánku v kryptě místního kostela. Výsledky průzkumu z roku 2010 ukázaly, že zde uložené ostatky na 85 procent patří skutečně Caravaggiovi a obsahují značnou dávku olova, dříve běžnou složku mnoha malířských barev. Postupná otrava organismu spolu s infekcí z dřívějších zranění se tak podle italských odborníků stala teprve osmatřicetiletému malíři osudnou. Ať však byl důvod jeho smrti jakýkoliv, zemřel, aniž by se dočkal rozhřešení. Nedozvěděl se už, že papež Pavel V. skutečně vtiskl svou pečeť na výnos o udělení milosti.

„Zbavil bohy jejich božství,“ vyčítali Caravaggiovi v 17. století a jeho jméno postupně upadalo v zapomnění. Až po dlouhých 300 letech, v první polovině 20. století, je jeho přínos pro umění doceněn. Za svůj nedlouhý život stihl namalovat pětačtyřicet obrazů, které ovlivnily další vývoj umění v celé Evropě. Dnes jeho díla zdobí významné galerie po celém světě. 

„To, co začíná Caravaggiem krátce po renesanci, je zkrátka a jednoduše moderní malířství,“ prohlásil o něm francouzský umělecký kritik André Berne-Joffroy. Současný americký malíř a fotograf Robert Cumming zase na jeho adresu uvedl: „Byl to násilník a hulvát, ale navzdory své zlé povaze vytvořil jeden z nejnovátorštějších a nejvlivnějších stylů 17. století.“