KOMENTÁŘ / Současné zmatení pojmů přineslo jako běžný jev, že nějaký „jakodisident“ na hojně navštívené demonstraci vykřikuje z pódia o cenzuře a ohrožení svobody slova a úřady si jej vůbec nevšimnou – natož aby jej cenzurovaly. Trend nyní dovršila hudební ikona husákovské normalizace, interpret spartakiádního hitu Michal David, který vystoupil proti nové totalitě. Škoda že to neudělal už za Husáka. 

Proti nové totalitě ostře vystoupil Michal David. Škoda že nebyl proti totalitě NONSTOP. Ale nejdřív toho zpěváka pro mladší čtenáře představím. Wikipedie: „Pro své vystupování v osmdesátých letech (jako zpěvák skupiny Kroky Františka Janečka) a prorežimní práci (píseň Poupata, která se stala symbolem spartakiády 1985) byl veřejností v devadesátých letech vnímán převážně negativně jakožto exponent minulého komunistického režimu a odešel spolu s dalšími umělci (např. Helena Vondráčková) do ústraní.“

Michal má déčka

V roce 1987 Michal David představil veřejnosti svou píseň Céčka. Stala se hitem. Céčka byly sponky na záclony, které se za totality staly oblíbenou hračkou školáků. Píseň doporučuji pouze odolným jedincům, křehčí posluchače s vybraným hudebním vkusem by mohla traumatizovat.

Nyní již céčka nikdo nesbírá a možná následkem této skutečnosti má Michal David déčka – deprese. Prezentoval je v pořadu televize TV A11 ve čtvrtek osmého srpna. Pouták na talkshow s ním se objevil i na internetu – na síti Facebook.

V srpnu 2024 se tento angažovaný umělec stal disidentem – bojovníkem proti „totalitě“, kterou zde přes veškerou snahu nikde nevidím. V rozhovoru pro televizi TV A11 děl: „Víš, co mně dneska už připadá? Já to můžu říct na kameru, já se toho nebojím. Že už člověk nesmí pomalu nic říct, už se lidi taky bojí říct pravdu. A že už se vracíme zpátky do totáče, člověče. Já ti mám takový dojem, že prostě co se to děje, vždyť my se vracíme tam, co jsme říkali, proti čemu všichni bojovali. A hlavně ti muzikanti taky, že jo? A teď najednou už nesmíš skoro nic říct. Nebo pozor, jé, to je špatně, tohle, co říkáš. Tak já ti nevím, tak se na to radši vyprdnu, radši a už nic neříkám a dělám si jen muziku. A je to nejlepší.“

Je to extrémní drzost, drzost level chucpe – a hned dvakrát. První nehoráznost je, že se Michal David staví do pozice jakéhosi předlistopadového bojovníka proti totalitě, ne-li disidenta. Do role člověka, který „za něco bojoval“. Ve skutečnosti za socialismu bojoval za další rozkvět socialistického zřízení a stran normalizační totality byl jejím viditelným symbolem. A druhá neuvěřitelná drzost jeho proslovu spočívá ve vymezování se proti totalitě, která v naší zemi prostě není. Nevím, co myslí slovy, že tu „nesmíš nic říct“. Michal David nebyl a není perzekvován za nějaké politické proslovy nebo názory a není za ně v této zemi stíhán nikdo. Jeho plácání je čiročirá fantazie – ale fantazie lživá, pomlouvačná a nenávistná. On, úzký spolupracovník normalizačních totalitariánů, si nyní vymyslel, že v demokracii tu panuje totalita, a vykládá, že z ní má strach. Chucpe nejvyššího stupně. 

Nonstop, s politiky nonstop

Politicky je Michal David přesvědčený multiinstrumentalista. Za normalizace byl jejím symbolem, symbolem ulepeného gulášového socialismu – včetně své spartakiádní písně. S nástupem politické plurality po pádu socialismu i Michal David zpluralitněl. „Při politických setkáních podporuje ODS i ČSSD,“ dí o něm Wikipedie. V roce 2010 zpíval na volebních shromážděních Paroubkovy ČSSD. Také zpíval na svatbě Andreje Babiše – deník FORUM 24 o tom psal. Z rukou prezidenta Miloše Zemana byl Michal David dekorován státním vyznamenáním.

Proto jeho plácání o totalitě považuji za další stupeň jeho politické přizpůsobivosti. Michal David zaznamenal, že ve společnosti posílily antisystémové strany – od Přísahy na výfuk přes Stačilo soudružky Konečné až po ANO, které je nyní nově nacionálně-populistickou stranou, všichni představitelé antisystému jsou PROTI. A blábolí nesmysly o totalitě. Michal David tedy cítí mezeru na posluchačském trhu a je také PROTI, dokonce PROTI CENZUŘE. I když tu ani cenzura, ani totalita není. Kdyby byla, tak minimálně jeho píseň Poupata – skladba pro starší žákyně na spartakiádě 1985 – by byla zakázaná. Spartakiáda, davové cvičení pracujícího lidu, totiž byla reprezentační výlohou normalizace a akce jí podobné dnes najdeme už jen v Severní Koreji.  

Slova se odtrhla od reality

S příchodem Andreje Babiše do vrcholné politiky se v úplnosti odtrhla politika od pravdy, slova se odtrhla od reality. Stalo se zcela běžným, normálním a akceptovaným, když někdo veřejně lže. Když opakovaně plácá naprosté nesmysly, o kterých je možné na tři kliknutí zjistit, že to skutečně nesmysly, lži či propaganda jsou. Veřejnost si zvykla, a tak se veřejné lhaní a vyhovění poptávce po nějakém, byť zcela nesmyslném tvrzení odporujícím realitě a zdravému rozumu stalo normou. Takže Michal David jen přizpůsobil obsah svého projevu poptávce – a vzhledem ke své mimořádně vysoké ekonomické inteligenci to jistě nedělá zbůhdarma.

Proto můžeme čekat, že do volebního klání v parlamentních volbách 2025 nastoupí některá z populistických politických stran s hymnou, kterou jim napíše a nazpívá tento normalizační bard. A my, kteří neposloucháme disko, se můžeme jen dohadovat: bude Michal David zpívat pro Rajchla, Okamuru, nebo pro Babiše, kterému už pěl na jeho svatbě? Nemyslím, že by v tom ale hrály roli nějaké politické preference samotného pěvce. Michal David, stejně jako v průběhu celého svého života, podle mého názoru zazpívá těm, kteří mu nejlépe zaplatí.