Jsou vlastně jen dvě skupiny, které opakovaně mluví o možném použití ruských taktických jaderných zbraní proti Ukrajině. První z nich je vystrašená část veřejnosti západních zemí, druhou pak tvoří ruští radikálové a extremisté. Oficiální ruská místa nikdy, za celou dobu trvání rusko-ukrajinské války, užitím jaderné zbraně proti Ukrajině nevyhrožovala. Nezaznělo to ani z Kremlu ani z ruského ministerstva obrany ani z ruské armády (včetně expertů ruských jaderných sil) ani například od autority, kterou v oblasti mezinárodních vztahů představuje moskevský institut MGIMO. Ti všichni se drželi a drží ruské jaderné doktríny, která říká, že jaderné zbraně budou použity buď v případě napadení Ruska jadernými zbraněmi, nebo v případě takového konvenčního napadení, které by zakládalo ohrožení existence ruského státu.
Nic z toho ovšem v případě porážky Ruska na Ukrajině nehrozí. Z půdy posledně jmenované autority, tj. MGIMO, dokonce jasně (a správně) zaznělo, že ani přeshraniční útoky Ukrajinců na ruské území nezakládají nutnost (a oprávněnost) užití jaderných zbraní. Proto ani v souvislosti s ukrajinskými útoky v Bělgorodu či Kursku žádná konkrétní hrozba použití jaderné zbraně ze strany Ruska nepřišla.
Ona totiž ani přijít nemohla. Kdyby přišla, ohrozilo by tím Rusko věrohodnost svého jaderného potenciálu. Proč? Protože kdyby Kreml například řekl, že jaderné zbraně použije v případě napadení svého nového (tedy nedávno anektovaného) území, Ukrajina by se nijak nenechala odradit a na „ruské“ území by dále útočila. Rusko by pak bylo nuceno zbraň použít. Nepoužilo-li by ji, ztratilo by kredibilitu vlastního jaderného arzenálu.
A Rusko by ho použít na Ukrajině nemohlo. Z řady důvodů, jejichž podrobný rozklad by daleko přesáhl zamýšlený rozsah této glosy. Uveďme některé z nich alespoň stručně. Užitím taktických jaderných zbraní již na Ukrajině nelze způsobit větší devastaci, než jakou způsobilo ruské dělostřelectvo v mnoha ukrajinských městech. Pro technicky založené čtenáře: Kategorie taktických jaderných zbraní, do kterých Rusko v posledních letech investovalo, se vyznačuje v zásadě ničivou silou pod jednu kilotunu TNT.
Ukrajina by po ruském užití jaderné zbraně neměla už kam couvnout. Její obyvatelstvo by nemohlo tlačit na své politické vedení, ať se nepouští do jaderné přestřelky s Ruskem a raději vyjednává, Ukrajina totiž žádné jaderné zbraně nemá. Jinými slovy, Ukrajincům by nezbyla jiná možnost než bojovat dále. Nemohlo by tak dojít k naplnění taktiky „escalate to deescalate“, která v utajované části ruské jaderné doktríny pravděpodobně je.
Byť Rusko investuje v posledních letech do kategorie zbraní, které se nazývají „taktické“ (zde totiž cítilo technologickou převahu nad USA), každé jejich použití v praxi má strategický charakter. Demokratické jaderné mocnosti jako USA, Velká Británie a Francie by jednoznačně musely odpovědět. Jinak by totiž ony ztratily kredibilitu vlastního potenciálu, což by zásadně ohrozilo jejich vlastní bezpečnost. Rusko ví, že by přišla drtivá konvenční odpověď. Za deset dní by z ruské armády na Ukrajině a z černomořské flotily nezbylo nic.
Dalším důvodem, proč ruská oficiální místa nikdy přímo neřekla, že jadernou zbraň proti Ukrajině použijí, je ten, že při užití jaderné zbraně dost dobře nefunguje eskalační kontrola. Tu lze uplatnit jen tehdy, pokud je eskalující země schopna po reakci oponenta dále stoupat po eskalačním žebříku. Rusko by ale nemělo kam dále stoupat. Jinými slovy: Užití zbraně je fatální záležitostí. Rubikonem. Aktem, ze kterého není cesta zpět.
Znalci kremelského prostředí (například bývalý ministr zahraničí Kozyrev) správně říkají, že pokud by se Putin k něčemu takovému odhodlal, jeho okolí by nezbylo než ho odstranit. V neposlední řadě jde i o to, jak je systém jaderných zbraní nastaven. Podle dostupných informací dnes už kolem Putina není ani potřebná část armádního vedení, jejíž přítomnost by byla nutná k uvedení systému do pohybu.
Neříkám, že se lze na Putinovu racionalitu spolehnout, ba ani to, že k ruskému jadernému strašení nedochází. To, co ruské vedení činí, je zaprvé jaderná signalizace (rozmisťování zbraní, mírně zvýšená pohotovost jaderných systémů, jízda „jaderného vlaku“) a zadruhé záměrné tolerování jaderného diskursu z úst ruských radikálů. Jedná se tedy o nepřímé vyhrožování. Nikoliv o eskalaci ve striktním smyslu slova, jak někteří čeští experti mylně uvádějí. Jak signalizace, tak nepřímé vyhrožování mají vyvolat strach. To je totiž jediná kategorie, kde má ruské vedení komparativní výhodu. Západní lídři si nemohou šíření strachu jako vědomou taktiku dovolit.
Jistě, v zájmu ujištění veřejnosti musela proběhnout také signalizace na americké straně: Vyjádření bývalých generálů či ujištění amerického prezidenta a ministra obrany, že USA jsou připraveny na jakoukoliv eventualitu. Problematika jaderných zbraní je opravdu velmi složitá. Do velké míry je to agenda spíše psychologicko-politická než vojensko-taktická. V českém jazykovém prostředí o ní bylo publikováno poměrně málo. Až bude čas, chce se jí autor těchto řádků publikačně více věnovat.
Teď vám, kteří nechcete žít ve strachu, musí stačit ujištění, že Rusko na Ukrajině prohraje, a to bez toho, aby došlo k použití jaderných zbraní.
Martin Svárovský je vedoucím Programu bezpečnostních strategií v Bezpečnostním centru Evropské hodnoty. Působil v Kanceláři prezidenta republiky (za Václava Havla), poté v diplomatických službách jako zástupce velvyslance v Budapešti (2002–2006) a Varšavě (2010–2014), jako zástupce ředitele Odboru střední Evropy a posléze Odboru analyticko-plánovacího MZV ČR. Je autorem koncepce Česko-polského fóra, poradcem místopředsedy Poslanecké sněmovny PČR a poradcem předsedy jejího Výboru pro evropské záležitosti z KDU-ČSL.