Tak nám schválili protikuřácký zákon, paní Müllerová. Z čistě subjektivního hlediska mi kuřáci chybět nebudou. Jsem nekuřák z nekuřácké rodiny, vychovávaný k tomu, že kuřáci brzy umřou, kromě několika neumělých pokusů, při nichž se mi nikdy nepodařilo šlukovat, jsem nikdy nekouřila, a spolužáci, kteří ráno nevykuřovali před školou, mi vždycky přišli jako ti chytřejší a dospělejší (a taky to většinou byla pravda). Ale o to tady nejde. Právo nekuřáků na nezakouřený podnik je podle nového zákona nadřazeno právu jeho majitele rozhodnout, co a jak bude ve své provozovně dělat. A s tím, ať se na mě nikdo nezlobí, nesouhlasím.
Zákon ještě ke všemu překypuje absurditami, mezi něž patří až dvouletý zákaz činnosti pro hospodské, kteří prodají nebo podají alkohol osobě, která je pod vlivem alkoholu či jiných látek. Ale všichni nemají stejnou „opici“ jako navrhovatelé! Existují i tiší opilci, kteří se chovají zdánlivě normálně. Pak také existují lidé, kteří vykazují znaky podnapilosti i ve střízlivém stavu. Nalévat agresivním opilcům není v zájmu nikoho, natož hospodského, v jehož podniku se zdržují, tak nač zákonná úprava, která ani nestanovuje, co je to ona „zřejmá opilost“? K zákazu kouření další břemeno, s kterým se musí podnikatelé potýkat. Tato vláda je opravdu nešetří.
Nechat zrovna v tomto případě volné ruce trhu je přitom poměrně funkční řešení. Podle průzkumů se zhruba 2/3 Čechů označuje za nekuřáky, 1/3 potom za kuřáky. Přes šedesát procent restaurací je dnes buď zcela nekuřáckých nebo má nekuřáckou část. Ano, zaměstnanci bohužel musí pendlovat mezi kuřáky a nekuřáky, což pro ně může být nepříjemné, a odkázat je na to, že si mají najít novou práci, pokud jim to vadí, je sice poměrně legitimní, ale ne moc sociální. Marek Benda proto navrhoval kuřácké místnosti bez obsluhy. Pár staříků na vesnici by si tak koupilo „na baru“ pivo a zalezlo si do své místnůstky. To by ale bylo příliš kompromisní řešení a my přece regulujeme bez kompromisů.
Můj pohled může být omezený pražským domicilem, na malém městě je výběr určitě omezený, ale i v některých částech Prahy je občas problém narazit na vyhovující podnik. Třeba minule jsem sice pozdě večer měla hlad, ale neměla jsem žádné peníze v hotovosti a jediný bankomat v místě nefungoval, čímž se můj výběr smrskl o všechna vietnamská bistra na jednu podezřelou budovu, kde měla být hospoda. A taky že byla. Byl to ošklivý zakouřený pajzl plný přiopilých chlapů, primitivně hýkajících. Přišla jsem, viděla jsem, odešla jsem. Pizzu jsem si objednala přes internet. Ale v životě by mě nenapadlo, že mám právo na to, aby se zrovna tato hospoda stala příjemným podnikem pro takové krasoduchy, jako jsem já, kde bude čistý vzdoušek a střízlivé osazenstvo.
K článku jsem vybrala fotografii obchodu živnostníka Freda Ferdinanda Horaka z Massachusetts, českého krajana v Americe, který začal po obsazení Sudet a okupaci Československa odmítat německé zákazníky. Do doby, dokud se Němci jako národ nezbaví Hitlera. Z dnešního pohledu diskriminační opatření, které by milého pana Horaka stálo pořádnou pokutu a možná i likvidaci živnosti. Tehdy? Soukromník, který se nějak rozhodl. Možná hloupě, protože německý národ jako jeden muž Hitlera nepodporoval a mezi Němci v Americe bylo odpůrců určitě hodně. Pak mu to ostatní zákazníci mohli dát pocítit tím, že jeho obchod přestali navštěvovat.
Jak prosté to bývalo, než začali mít všichni právo na všechno. Nekuřáci právo na nekuřácké hospody, a ne jen některé, které by mohli upřednostnit, ale rovnou na všechny; děti právo drandit a rozkřikovat se i tam, kam chodí manažeři na obchodní jednání, i když to je oboustranně nepříjemné; homosexuálové „právo na dort“ s nápisem na podporu homosexuálního manželství, ausgerechnet od křesťanských pekařů, kterým svědomí neumožňuje takové objednávky vyřizovat. A tak bychom mohli pokračovat.
S tržním principem se vytratil i zdravý rozum. Nekuřáci by mohli ignorovat kuřácké podniky a takové, kde to smrdí kouřem, až by kuřárny zůstaly jen ve venkovských pajzlech a barech, kde to dědečkům a pařmenům přejme. Pro rodiče s malými dětmi by mohla vzniknout síť baby-friendly restaurací, kde se na každé plačící dítě nebudou nasupeně dívat přemotivovaní kravaťáci ze Škodovky. A homosexuálové by mohli svoji zkušenost s inkriminovanou pekárnou zveřejnit na internetu a ostatní homosexuálové a sympatizanti LGBT hnutí by ji mohli bojkovat.
Taková „až příliš svobodná“ řešení ale vycházejí z naprosto odlišného pojetí svobody, než jaké se posledních padesát let na Západě uplatňuje – a za kterým jsme se rozhodli nezaostávat. Tak regulacemi a befelem k šťastnějším zítřkům!
