První část konference zakončil svým vystoupením vládní koordinátor strategické komunikace Otakar Foltýn. FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
KOMENTÁŘ / Sotva se po odchodu koordinátora pro dezinformace Michala Klímy a ministryně pro vědu Langšádlové objevila další postava s potenciálem zatnout tipec ruskému a čínskému dezinformačnímu ekosystému v České republice, dozvídáme se „šokující“ zprávu. Vládní koordinátor pro strategickou komunikaci Otakar Foltýn údajně představuje „bezpečnostní riziko“.
Foltýnovi odpůrci se rozhodli znovu ohřát polívčičku přifouknuté kauzy, která předcházela jeho odchodu z postu šéfa vojenské policie. Součástí příběhu měl být dnes již legendární „konspirační detektivní tým“ zřízený kvůli vyšetřování možné korupce spojené se zakázkami na ministerstvu obrany.
Položme si jednoduchou otázku: Co přesně má být špatně na tom, že dnes již bývalý velitel vojenské policie chtěl vyšetřovat možnou korupci? Jsme si stoprocentně jisti, že žádná taková korupce na ministerstvu neexistovala ani neexistuje? A to ani když se podíváme na celou prapodivnou historii porevolučních akvizičních kauz, včetně čerstvě problematického nákupu vojenských vrtulníků, který se nelíbí Evropské komisi?
Proč by měl zájem o boj s korupcí Foltýna diskvalifikovat z pozice koordinátora pro strategickou komunikaci? Předpokládá se snad, že koordinátor zopakuje pokus sestavit vlastní detektivní tým, k čemuž nyní postrádá kompetence? A jestli ne, co se nám tu vlastně mezi řádky sděluje?
Klíma, Langšádlová i Foltýn se každý po svém ocitli v nezáviděníhodné pozici osob, proti jejichž agendě a záměrům se staví část vlády / vládních stran v jednom šiku s opozicí. Ve vládních kruzích jde o jména Pojar, Blažek, Zahradil nebo Benda. Mezi antisystémovou opozicí je nevole až nenávist ke každému, kdo by chtěl omezovat šíření lží a výmyslů, všeobecná a navíc dobře pochopitelná. Vždyť na čem jiném než na šíření lží a výmyslů stojí politika ANO, SPD, Přísahy nebo KSČ(M)?
Existují nepochybně političtí aktéři, kterým proruský/pročínský dezinfosystém v Česku mimoděk nebo rovnou záměrně pomáhá. Dokonce do té míry, že v Moskvě neváhají některé české strany označit za své vlastnictví. Proč by proboha měl někdo souhlasit s činností úřadu nebo ministerstva, která by podkopala jeho vlastní politickou podporu?
Politika Aladinovy lampy
Ve hře je opět koncepce malé české politiky, kterou bychom mohli nazvat „politika Aladinovy lampy“. V čem spočívá? Ukažme si to na příkladu tragické postavy českých dějin, Edvarda Beneše.
Nejpozději v roce 1942 začal být Beneš nespokojen s mírou uznání svého nároku na funkci československého „prezidenta“ v exilu ze strany západních mocností. Těm nepříliš překvapivě vadilo, že člověk, který sám na funkci prezidenta abdikoval, když měl přijímat pro svou zemi existenciální rozhodnutí, si ji bez mandátu znovu svévolně přisvojil.
Beneš se tedy rozhodl, že si natruc Západu najde vlivnějšího sponzora. Aby zracionalizoval kolaboraci se Stalinem, nad rámec běžné válečné spojenecké propagandy ohledně jednotné fronty proti nacismu sepsal „hlubokomyslnou“ teorii konvergence. V knize Demokracie dnes a zítra autoritativně tvrdil, že západní demokracie budou muset po válce mnohem více regulovat a plánovat, zatímco SSSR údajně bude muset svůj režim podřídit nevyhnutelné liberalizaci. To prý oba typy režimů navzájem velmi výrazně sblíží.
V rámci své teorie tedy Beneš nebyl sprostý zrádce, který opustil projekt liberální demokracie a kvůli čistě osobním mocenským kalkulacím přeběhl na stranu komunistické totality. To ne. On se viděl jako nesmírně prozíravý politolog, který vyhmátl klíčový trend epochy a podřídil mu veškeré další úsilí. (Zlí jazykové by možná jízlivě dodali, že Edvard Beneš byl tedy vůbec prvním zaměstnancem Prognostického ústavu…)
Bohužel představa, že když vleze Stalinovi dobrovolně na lopatu, ten ho s ní pak bez okolků dosadí na Pražský hrad, Benešovi tak docela nevyšla. Sice technicky na Hradě opravdu chvíli poseděl, leč zůstal tam jen tak dlouho, dokud to Stalinovi pohůnci považovali za vhodné a nezbytné. Nakonec přišel únor 1948 – a s ním Benešův konec.
Pokud si malí čeští politici představují, že vyvolávání démonů z cizích světů jim na domácím poli přinese moc a slávu, mohou velmi snadno dopadnout jako Beneš. Místo „chytrého“ využití démonické síly k „mazaným“ záměrům malého českého filuty se ve finále objasní jejich vlastní podřízená a ponížená role v kauze, v níž oni sami posloužili démonovi, nikoli naopak.
To platí zrovna tak o poklonkování stalinismu jako o pokusech využít k soukromým účelům Putinova „národního konzervatismu“ spolu se zpravodajskou a dezinformační válkou, kterou proti nám vede.
Poslouchejme, co krásného nám slibují
Ruský exprezident Dmitrij Medveděv, necenzurovaná hlásná trouba Kremlu, zatím nejotevřeněji vyjádřil celkový záměr Moskvy v konfliktu se západními demokraciemi, který ona sama vyhlásila a zahájila.
„Každý den se musíme snažit způsobit maximální škody těm zemím, které zavedly tato omezení na naši zemi a všechny naše občany. Škodit ve všem, co může škodit. Škodit jejich ekonomikám, jejich institucím a jejich vládcům. Škodit blahu jejich občanů. Jejich důvěře v budoucnost. Abychom toho dosáhli, musíme nadále hledat kritická zranitelná místa jejich ekonomik a zasáhnout je ve všech oblastech. Způsobit škody na všech místech, paralyzovat činnost jejich společností a vládních agentur. Najděte problémy v jejich nejdůležitějších technologiích a nemilosrdně na ně udeřte. Doslova zničte jejich energetiku, průmysl, dopravu, bankovnictví a sociální služby. Vzbuďte strach z bezprostředního kolapsu veškeré kritické infrastruktury.“
Ti, kdo u nás jedním koutkem úst kvílejí, že se nechtějí připravovat na válku s Ruskem, druhým koutkem vykřikují obvinění vůči lidem, kteří se snaží ruské imperiální mašinérii u nás stavět na odpor. Avšak samozvaní žalobci to nedělají z žádných jiných než z krátkozrace sobeckých důvodů.
Uklidňující řeči ohledně toho, že prý přece „jsme v Evropě a v NATO“, ignorují fakt, že v NATO jsou také Maďarsko a Slovensko, Putinovi trojští koně v západních institucích. Přehlížejí, kam to dopracovalo „stoprocentně západní“ Rakousko, jehož kancléřem se po příštích volbách stane politik strany bývalých esesáků, ultrapravicových proruských Svobodných.
Rozhodnutí nestavět se na odpor ruské zpravodajské a dezinformační válce, nebo se ji dokonce snažit využít pro vlastní ubohoučké cíle politických trpaslíků, s sebou nesou důsledky. V našem nejbližším sousedství už dva státy padly „na temnou stranu“ a u rakouských sousedů je totéž jen otázkou času.
Ať to zabalí do jakékoliv pseudoargumetace, protivníci boje s dezinfoscénou nakonec nedělají nic jiného, než že kolaborují s Moskvou a Pekingem. Až přijde čas, také oni sami zjistí, že jen znovu a znovu plní přání džina, o němž si kdysi mysleli, že jim jednorázově poslouží.
