Po celém světě je na útěku asi 60 milionů lidí, což je světový rekord. Většina uprchlíků přitom hledá útočiště ve své vlasti nebo v sousedním státě. V poslední době ale mnoho z nich také v Evropě. V roce 2016 v Německu žádalo o azyl 280 tisíc lidí. Je to méně než třetina počtu v rekordním roce 2015.

Je to důsledek několika faktorů. Byla uzavřena takzvaná balkánská trasa a z Řecka není prakticky možné se dostat na sever. Na řeckých ostrovech jsou migranti shromažďováni v takzvaných hotspotech. Od 20. března mají být všichni, kdo přišli z Turecka a nemohou prokázat, že tam byli pronásledováni, vráceni zpátky. Turecko postupuje také přísněji proti pašerákům lidí, proto do Řecka přišlo v roce 2016 znatelně méně lidí. Další hledají útočiště v Jordánsku, Turecku a Libanonu.

Evropské země jsou destinací pro různé národnosti. Ve Španělsku a Itálii se jedná často o lidi z Afriky, v Řecku ze Sýrie, Afghánistánu a Iráku. Ve Finsku jsou největší skupinou Iráčané a v Rakousku Afghánci a ve Švýcarsku Eritrejci.

Do Německa poklesl příval lidí z Balkánu poté, co Černá hora, Albánie a Kosovo byly prohlášeny za bezpečné země původu, tedy takové, kde lidem nehrozí politické ani jiné pronásledování.

Na konci léta 2016 stoupl – jak absolutních číslech, tak poměrem – počet imigrantů ze Sýrie a Afghánistánu. Syřané byli v roce 2016 největší skupinou a po nich Afghánci a Iráčané.

Pokud jde o poměr obou pohlaví, tak v táborech v Libanonu a Turecku a Jordánsku byl počet vyrovnaný. Většina uprchlíků, kteří přišli do Evropy, byli ale muži, přinejmenším v roce 2015. V roce 2016 se tato tendence ale začala měnit a podle OSN byla v prvních měsících roku 2016 polovina uprchlíků ženy a děti. V roce 2016 bylo 40 procent všech migrantů, kteří přišli do Evropy přes Středozemní moře, ženy a děti.

Důvody jsou různé. Mnoho rodin, třeba ze Sýrie, si mohlo dovolit zaplatit pašerákům jen za jednu osobu a pak byl vybírán muž, protože to pro něj bylo méně rizikové než pro ženy a děti. Zbytek rodin zůstával v Turecku a Libanonu. Otcové doufali, že se jim pak podaří zbytek rodiny přistěhovat, až oni sami dostanou azyl.

Loni přišlo o život při pokusu překonat Středozemní moře asi pět tisíc lidí. Rok předtím bylo zaznamenáno 3771 případů.

Proč neletí uprchlíci letadlem?

Proč lidé svěřují své osudy pašerákům? Protože prakticky nemají možnost přicestovat legálně, neboť nedostanou vízum. Bylo by pro ně přitom paradoxně levnější, kdyby mohli přiletět. Například ze Sýrie by je letenka přišla na několik set euro. Podle evropské směrnice 2001/51/EG musejí aerolinie takové cestující odmítat, jinak by platily pokutu a musely zařídit zpáteční cestu a zaplatit ubytování a další péči.

Směrnice má zabránit ilegálnímu přicestování, ale na uchazeče o azyl by neměla platit. Zaměstnanci aerolinek ale musejí přezkoumávat na přepážce, zda má cestující předpoklady pro příjezd, čímž jsou lidé přetížení. Protože každá chyba by přišla draho (pokuta 3000 euro, při opakovaném prohřešku 500 000 euro), nechce personál nic riskovat a kdo nemá vízum, nesmí na palubu. V Sýrii ho získat nelze, protože tam není německá ambasáda, a nejbližší možnost je v Libanonu. Tam ale nával Syřanů nezvládají a vyřízení trvá dlouho, mnoho měsíců. V turecké Ankaře je to podobné. Hraniční kontrola je tak přenesena na úředníky leteckých společností. Výsledkem jsou zisky pašeráků a mrtví.

Někteří uprchlíci byli dopraveni do evropských zemí charterovými lety, ale byla jich naprostá menšina.

Problém s přívalem uprchlíků tedy existuje i nadále, je tu ale nadějný trend. Jeho vývoj záleží samozřejmě na vývoji v rozvrácených zemích na Východě a také na spolupráci Turecka, které uprchlíky používá jako nástroj nátlaku na evropské vlády.