Čtrnáct zastavení má křížová cesta. Tento článek, který ve zkratce shrnuje český vývoj za posledních 26 let, však nebyl ani zdaleka jen cestou trápení, nýbrž i cestou mnoha radostí a úspěchů.

Také to ovšem nebyla právě cesta pokání, a to ani za hříchy komunistické minulosti a bohužel ani za hříchy současnosti. V tom je také právě ta chyba, která nás dovedla k nejzávažnějšímu ohrožení demokratického systému, který představuje ohromná kumulace moci v rukou oligarchy, politika, naftového i mediálního magnáta a největšího zemědělce Andreje Babiše.

Jak jsme se dostali až sem? Pokusme se rozplést příčiny naší současné situace a zároveň si připomenout, co náš národ zažil ve svém historicky nejšťastnějším, ale zároveň i tolik zpochybňovaném období svobody a demokracie.

Prolog 

Na počátku bohužel nebylo nic z toho, co tvoří silný demokratický systém.

Podle průzkumů, které si v roce 1988 a 1989 dělala pro vlastní potřeby KSČ, toužilo po demokracii či kapitalismu jen asi 10 procent občanů ČSSR. Ostatní chtěli zpravidla „lepší socialismus“. Mnozí lidé žili nejen fakticky, ale především mentálně v komunistické kleci a skoro si už ani neuměli představit radikální alternativu k šedivé realitě reálného socialismu.

Jednu alternativu však skoro všichni dobře znali. Z vyprávění, z doslechu a někteří z vlastní zkušenosti. Tou „alternativou“ byly plné výlohy zboží v západních obchodech, bohatství lidí v západním Německu či v Rakousku. Lidé si na přelomu osmdesátých a devadesátých let začali uvědomovat, že kapitalismus na rozdíl od socialismu funguje. Jakkoli jsme se tehdy začali zaklínat demokracií, o jejímž praktickém fungování jsme neměli téměř žádné informace, tak naše inklinace ke kapitalismu se stávala stále zjevnější.

Mluvili jsme tedy o demokracii, ale toužili jsme spíše po kapitalismu. Anebo alespoň po jeho darech a se zachováním socialistických jistot. Lidé v socialismu stále častěji slýchávali o západním luxusu, vyprávěli si o něm a toužili po něm. To byl výchozí stav. Zaostalé, chudé Československo a další země východního bloku stály tváří v tvář bohatým zemím Západu.

Řekněme si rovnou, že slovo kapitalismus je ve své podstatě perverzní. Je to pojmenování přirozeného stavu svobodné společnosti, ovšem dogmatickou optikou marxismu-leninismu. Pojem kapitalismus byl zaveden marxistickou teorií jako negativní označení pro tržní hospodářství. To pozitivní, co jsme měli budovat především, měla být demokracie. Bohužel jsme k tomu neměli dostatečně demokratické politické vůdce a ani vlastní demokratické vzdělání. Tento handicap poznamenal náš celý následující vývoj a dovedl nás až k éře Andreje Babiše.

1. obraz

Český pokus o socialismus s lidskou tváří skončil pod pásy sovětských tanků. Byl to totiž nesmírně naivní projekt. Sovětský svaz se nevzdal své nejzápadnější provincie. Velká část reformních komunistů se však stále k jaru 1968 vztahovala až do konce života jako k tomu nejlepšímu, co prožili. Přitom se jednalo o falešnou stopu zlepšované totality, a nikoli o naplnění demokratického ideálu.

V roce 1969 se v redakci jediného nemarxistického kulturního časopisu „Tvář“ odehrála zajímavá diskuse. Budoucí autor ekonomické transformace Václav Klaus se zde ocitl v živé debatě s duchovním vůdcem Tváře Emanuelem Mandlerem. Klaus přesvědčoval redakci „Tváře“, že ekonomické reformy jsou udržitelné navzdory politické nesvobodě. V této diskusi se poprvé objevuje, že Václav Klaus kladl na ekonomiku daleko větší než na politické svobody. Jako by v marxistickém smyslu chtěl především budovat kapitalismus, a ne až tolik demokracii.

2. obraz

Polovina osmdesátých let. Komunistický systém začíná viditelně upadat. Ve společnosti, kterou režim brutálně slisoval do jednolité masy pracujících, se stále častěji objevují prvky spontánního podnikání, které probíhá částečně v oficiálních strukturách a částečně ve strukturách kriminálních. Objevuje se fenomén veksláků, kteří v uměle netržním prostředí suplují finanční služby, výměnu nekonvertibilní domácí koruny za „tvrdé devizy“, distribuci konvertibilních korun neboli „bonů“ a vedle toho obchodují s luxusním zbožím a s americkými cigaretami, které mezi lidmi platí za populární symbol svobody.

Vedle veksláků se postupně daří ještě dalším profesím: hospodským v turistických oblastech a taxikářům v hlavním městě, pakliže patří k partě, která si přivlastnila lukrativní místa. Podnikání se začíná ovšem dařit ještě v jiné části spektra socialistické společnosti. Jsou to podniky zahraničního obchodu, tzv. pézetky. Lidé, kteří v nich pracují, ovládají jazyky a udržují obchodní kontakty jak pro své podniky, tak i sami pro sebe. Vesměs jde o agenty či přímo důstojníky Státní bezpečnosti, neboť každý styčný bod s cizinou si totalitní režim extrémně hlídá. A ti, co hlídají, mají i netušené možnosti a náskok oproti ostatním.

Poznenáhlu vzniká zárodek budoucí podnikatelské vrstvy – lidé ve vedení státních podniků, estébáci z pézetek a veksláci. Komunistický polosvět, v němž navzdory členským legitimacím KSČ vzniká vášeň pro západní luxus. Tito nové podnikatelé, kteří vzešli z mravně narušeného prostředí, počali prenatální stádium našeho novodobého kapitalismu. Rozhodně to nemělo nic společného s demokracií.

3. obraz

Listopadová revoluce mění Československo. Vláda jedné strany se hroutí. Společnost však nadále zůstává ve tvaru, který určil socialismus. Je jako pudink, který drží tvar, i když se rozbije hrnek.

Na počátku není vůbec jasné, kterým směrem se společnost vydá. Hlavní část protikomunistické opozice kolem charismatické osobnosti Václava Havla neměla vůbec žádný politický program. Pro Havla bylo slovo kapitalismus tak trochu sprosté. Nebyl si však ani jistý tím, že by chtěl obnovovat systém politických stran a tím i klasický parlamentarismus. Jeho myšlenkový svět tak dost dobře odrážel myšlení většiny Čechů, kteří byli naprosto zmanipulovaní čtyři desítky let tuhou propagandou, po­dle níž byl kapitalismus ďábelským systémem. Vždyť plných devadesát procent lidí v Československu tehdy odmítalo kapitalismus.

Havel ale neměl žádnou alternativu. Snil o jakémsi experimentu nové autentické demokracie, kde by k jednotlivým problémům ve společnosti vznikala spontánní občanská hnutí a zasazovala by se za určité metody řešení. Byla to směs anarchismu, moderního socialismu a zelené ideologie. Sám se v těchto fantastických představách ale natolik nevyznal, že nebyl schopen předložit žádný program.

Parlamentní demokracie se v Česku v roce 1990 zrodila sama od sebe jako jediný logický systém a první legislativní rámec této parlamentní demokracii vtiskli právní experti komunistického režimu, především reformní komunista Zdeněk Jičínský. Po návštěvě USA a ohromném aplausu v americkém Kongresu se Havel definitivně vzpamatoval ze svých mesianistických levicových vizí, obrátil se k tradicím masarykovského prezidentování a zasloužil se o atlantickou politiku České republiky. Přestal bránit kapitalismu i demokratickému parlamentarismu a začal se s tímto systémem sžívat. Jako celá společnost.

4. obraz

Václav Klaus odtrhl od Občanského fóra Občanskou demokratickou stranu, kterou definoval jako liberálně-konzervativní. Jasně tím řekl, že nový systém musí být založený na klasických politických stranách.

ODS vyhrává volby, zbytkové Občanské hnutí umírá na neschopnost a intelektuálně zabarvenou bezmyšlenkovitost. Na Slovensku vyhrává podobně silný národní vůdce Vladimír Mečiar a Československo se musí z logiky věci rozdělit. Na českém podiu se tak objevil nový státník. Klaus má image vzdělaného anglosaského profesora, jasné recepty a jasný program. Lidé kolem Václava Havla si od té doby s sebou ponesou už navždy pocit ukradené moci. Nedochází jim ale, že neměli společnosti co nabídnout.

Václav Klaus řekl jako první českým lidem otevřeně, že je třeba se vrátit ke kapitalismu, k systému, kdy každý nese zodpovědnost hlavně sám za sebe a kde někteří lidé dosahují vyšších zisků, ale zároveň zařizují těm ostatním práci a příjmy. A mnozí lidé Klausovi ohromně tleskali. Pak proběhlo zrychlené celonárodní školení v parlamentní demokracii a v návratu k tržnímu hospodářství.

Lidé věří, že jim to přinese blahobyt. Vidina luxusu se přibližuje. Demokracie se veze jaksi samopohybem.

5. obraz

Euforie z nových poměrů vrcholí. Probíhá kuponová privatizace, kdy má každý člověk šanci si uloupnout svůj kousek z národního majetku.

Celá akce dostane masovou dynamiku tehdy, když Klausem protežovaný podnikatel Viktor Kožený, který úspěšně předstírá západní ekonomické vzdělání, rozehraje masivní kampaň svých „Harvardských fondů“ se sloganem „jistota desetinásobku“. Je to obraz neuvěřitelně provinciálních poměrů, kdy si jeden chytrý šíbr dá do znaku jméno respektované vysoké školy a nabídne lidem, že jim za jednu kuponovou knížku, do níž každý občan investoval tisíc korun, dá 10 tisíc. Fronty před jeho kancelářemi neměly konce. Přitom na jednu kuponovou knížku šlo celkem snadno vydělat při následném zhodnocení akcií od 30 do 150 tisíc korun.

Viktor Kožený rozpumpoval český kapitalismus sázkou na jistotu. Za kuponovou privatizací byla výrazná myšlenková činnost týmu Václava Klause, v němž zejména vynikal vizionář a ekonomický liberál Dušan Tříska. Smyslem kuponové privatizace bylo provést majetkovou transformaci ohromného množství státního majetku do soukromých rukou.

Ekonomický tým zvažoval různé formy privatizace. Jeho lidé se rozhodli, že je třeba neprodávat většinu majetku zahraničním investorům, jakkoli značně liberalizovali podmínky pro jejich vstup. Chtěli, aby si „čeští lidé sáhli na velké peníze“. Kuponová privatizace byla jednou z metod, kterou se to podařilo. Šlo o zcela bezprecedentní proces, který je zřejmě přes veškeré problémy třeba hodnotit úspěšně. V týmu Václava Klause se ale tehdy objevovaly pragmatické myšlenky, které později přinesly obludné problémy. Byla to zejména idea „na pět minut zhasnout“.

Sám Václav Klaus neustále vyzdvihoval pragmatismus a ekonomické myšlení nad všechno ostatní. Jeho lidé, jak to potvrzovali Jan Stráský a Martin Kocourek, přišli s fanatickou myšlenkou, že státní majetek je třeba dostat do soukromých rukou za každou cenu, a někdy provokativně říkali, že pro ekonomiku by bylo nejlepší, kdyby se „na pět minut zhaslo“, ti nejšikovnější by si v prostředí právního vakua rozkradli státní majetek a pak by se jelo dál v nových poměrech a podle nových pravidel. Klaus samozřejmě dnes tuto ideologii vehementně odmítá. Nikdo mu už ale neodpáře, že byl jejím hlavním inspirátorem.

Klausovo prostředí se totiž natolik vymezovalo proti havlovskému barvotiskovému ideálu moralistní politiky Pravdy a Lásky, že se těmto lidem podařilo stvořit přesný opak: nadvládu pragmatismu a cynismu při budování kapitalismu. A u mnoha nových úspěšných podnikatelů, kteří se vzmohli díky vládě ODS, se začalo objevovat i špatně skrývané pohrdání demokracií. Navzdory mnoha idealistům, kteří budovali českou demokratickou pravici, ale neměli sílu či vůli se postavit rozmáhajícímu se cynismu, jehož inspirátorem byl Václav Klaus.

6. obraz

Ve druhé polovině devadesátých let se začaly v Česku objevovat směšné figury prvních podnikatelů. Nosili barevná saka a veliké mobilní telefony. Byli to někdejší veksláci, staří nomenklaturní komunisté a mezi nimi čerství absolventi vysokých škol, kteří se dostali k příležitostem.

Společenskou atmosféru ovládla televize Nova, která svým způsobem zformulovala novou státní ideologii individuálního úspěchu do kultu slávy, luxusu a zábavy. Spolu s tím se však objevily i první trhliny na zářné cestě budování kapitalismu. Někteří lidé postupně poznávali, že se jich nové naděje týkají méně než těch druhých. Objevovaly se první privatizační podvody. Prostředí polostátních bank vedlo k úvěrovým machinacím obřího rozměru. Formálně zprivatizované podniky se stávaly příležitostí pro vytunelování a likvidaci.

Ukázalo se, že nový systém volného trhu není dostatečně zajištěný odpovídající legislativou. Idealistické demokraty v nových politických stranách začali vytlačovat pragmatičtí „političtí podnikatelé“, kteří pouze zhodnocovali kontakty a žili z provizí. To je pro budoucnost liberální demokracie v Česku klíčový, a bohužel fatální pojem.

Klausova vláda padla po odhalení (zcela nepochybně účelovém) podvodů ve financování ODS. Do stranické pokladny tak třeba přispěl mrtvý maďarský občan Lajos Bács. Velikost myšlenky obnovy kapitalismu se začala hroutit, z čehož měl radost moci zbavený prezident Václav Havel. Ale zase jen dočasně, protože jeho lidé opět neměli společnosti co nabídnout. Místo nich nastoupily vlády ČSSD, nejprve na základě opoziční smlouvy s ODS, což připomínalo politický kartel. Vlády Miloše Zemana, Vladimíra Špidly a Stanislava Grosse kupodivu pokračovaly v budování kapitalismu, jen metodami méně transparentními a s obnovenou socialistickou rétorikou.

Jiný kurs než rozvoj tržního hospodářství byl totiž beztak nemyslitelný.

7. obraz

Člověk by předpokládal, že zatímco pravicová ODS podporovala podnikatele, tak levicová ČSSD bude podporovat třeba především dělníky či prosté řemeslníky. Nakonec se ukázalo, že opak je pravdou.

ČSSD se zvláštním způsobem zapsala do dějin budování kapitalismu v Čechách. Jména jako Andrej Babiš či Tomáš Chrenek souvisejí svým vlivem právě s vládou ČSSD. Nikdo z nich není černobílou postavou. Jsou za nimi fungující a zdravé firmy a zároveň i velmi problematické akce.

Během vlády ČSSD však především došlo k obrovskému nárůstu moci budoucích oligarchů. Andrej Babiš a Tomáš Chrenek se zejména soustředili na řízení Stanislava Grosse, který umožnil skokový nárůst jejich moci. Z obyčejného železničáře se tak bývalý premiér ČSSD Stanislav Gross stal milionářem. Dnes je již po smrti a jeho peníze se prý kamsi ztratily..

Vladimír Špidla dosadil do pozice šéfa největší a nejziskovější státní firmy ČEZ úspěšného šéfa plzeňské Škodovky Martina Romana. Tím z něj udělal nejmocnějšího manažera v České republice, který se výrazně podílel na financování politických stran. Ta věc by sama o sobě nebyla tak nebezpečná, kdyby se nejednalo o státní firmu, kdy každý finanční příspěvek může být vnímán buď jako korupce, nebo jako výpalné. Záleží na úhlu pohledu. Udržíme tě ve funkci, když budeš sypat. Tento systém nevymyslel ze dne na den jeden člověk, jeden manažer nebo jeden politik. Je to systém, který se vyvinul z vekslácké kultury, která během devadesátých let kontaminovala českou politiku.

8. obraz

Nástup „kmotrů“ byl završením budování veksláckého kapitalismu v České republice. Je to doba Topolánka a bohužel i Dalíka.

Je tragikomické, že ve větším měřítku nástup takzvaných kmotrů souvisí s idealistickým projektem samosprávných krajů, který kdysi prosazovali liberální intelektuálové z Občanské demokratické aliance. Nedošlo jim, že zřízení krajských rozpočtů spravovaných místními politiky spolu se systémem evropských dotací zavedou nový systém kravských cecíků, na něž se jako na zdroj slaďoučkého mlíčka nabalí místní mafie, zájmové a nátlakové skupiny, bývalí veksláci, místní komunističtí bossové a vůbec všichni šikovní Češi, kteří si umějí bez práce sáhnout na velké peníze.

Na celostátní úrovni nalezl systém politického podnikání svůj symbol v osobě Marka Dalíka, osobního přítele předsedy vlády Mirka Topolánka, jinak playboye, který se proslavil ohromnou spotřebou blondýn. Marek Dalík ovšem navázal na systém svého učitele Miroslava Šloufa, přítele Miloše Zemana a někdejšího funkcionáře KSČ. Oba, Šlouf i Dalík, vydělali na propojování byznysu a politiky. Dalík svého nadšeného kamaráda Mirka Topolánka, jenž byl jinak jasnozřivým politikem s pevným přesvědčením o západním směřování země, těžce poškodil svoji vášní pro intriky, kšefty a luxusní auta. Pražský primátor Pavel Bém si v téže době opatřil svého patrona v osobě Romana Janouška. Ten, jakožto bývalý vekslák, dovedl veksláckou kulturu k dokonalosti zařizováním nejrůznějších luxusních propriet.

Nadešel čas pánských hodinek za dvě stě tisíc. Pražští radní začali jezdit v autech značky Porsche a Lamborghini a nosili boty z krokodýlí kůže. Doba, kdy se o personálních rozhodnutích v hlavním městě Praze rozhodovalo v kavárně Savoy nad lahví šampaňského už v deset ráno. Doba, kdy bylo opravdu skvělé předělávat ornou půdu na stavební parcely a při každé veřejné stavbě odvést dvacet procent nákladů na spřátelené firmy.

Lidé o nástupu moci politických podnikatelů dobře věděli, začali jejich moc zaměňovat se samotným systémem kapitalismu. V lidech se tehdy pomalu, ale jistě začala vařit krev. A do Pařížské ulice chodila stále více nakupovat nová buržoazie východního střihu. Byla to doba vítězství veksláckého kapitalismu nad demokracií. A za kulisami už pracoval Babiš na rozšiřování svého impéria a na tom, aby se místo do vězení, kam jeden čas již pomalu směřoval kvůli agresivnímu dobývání firem, dostal naopak na samotný vrchol společnosti.

9. obraz

Přichází čas extrémů. Zatímco se z části pravice line cynismus a nenažranost, tak z části české levice zase do společnosti proudí nenávist, závist a pohrdání demokratickým polistopadovým obdobím. Je smutné, že tyto dvě strany spektra přitom spolu vedou fanatickou vyhlazovací válku a nehledají konsensus pro soudržnou demokratickou společnost.

Od počátku nového století je již jasné, že klíčovým problémem české společnosti je silná komunistická strana, která soupeří s Českou stranou sociálně demokratickou o levicové voliče. Souboj na levici vede ČSSD k tomu, že verbálně zpochybňuje samu podstatu liberálního režimu a je občas ještě komunističtější než víceméně stalinská KSČM. Je totiž českým specifikem, že zdejší levice je navzdory českým demokratickým tradicím naprostým mentálním reziduem sovětské éry.

Česká levice je nesmyslně antiněmecká, vlastizrádně proruská, ostře etatistická. A navíc velmi agresivní. Z KSČM a ČSSD se line společností fenomén, který posléze sociologové nazývají tekutým hněvem. Hněv se týká každého „nepřítele lidu“: zbohatlíků, Cikánů, Němců, církve. Je to ohromný arzenál pro populistické politiky. Tento tekutý hněv mocně podporoval premiér za ČSSD Jiří Paroubek.

Občanské strany této rétorice téměř neumějí čelit. Především proto, že mají problém se soustředit na cokoli jiného než na pohled do svých vlastních koryt. Tím ztrácejí schopnosti politického a ideového souboje. Proto i na pravé části politického spektra se objevují nové síly, které si píší na své transparenty boj s korupcí. Věci veřejné se dostaly do sněmovny a také do vlády. Byly však celkem brzy demaskovány jako podnikatelský projekt. V jednom z dokumentů jejich šéfa Víta Bárty se hovoří o přípustné provizi 10 procent z každé veřejné zakázky.

10. obraz

S nástupem Petra Nečase do pozice premiéra se nejprve zdálo, že je zachráněno základní směřování České republiky k liberální demokracii. Nečasovu vládu však poznamenaly korupční skandály některých ministrů a setrvalý boj mezi koaličními stranami.

Pravicová vláda úspěšně usilovala o snížení nárůstu veřejného dluhu a snažila se všemožně zabránit pádu do dluhové pasti. To se jí víceméně podařilo, ale bez potlesku veřejnosti. V roce 2011 vláda sdělila ústy Miroslava Kalouska lidem, že konsolidaci veřejných financí nelze za stále probíhající světové krize zvládnout bez zvýšení daní a razantního spoření. Strach veřejnosti o úspory a budoucnost způsobil masivní snížení domácí spotřeby a prohloubil ekonomickou recesi. To spolu s rostoucím protikorupčním hnutím vedlo ke strmému nárůstu tekutého hněvu veřejnosti.

Zatímco probíhá tento neblahý vývoj, odehrává se v osobním životě předsedy vlády citové drama. Introvertní premiér, který od rána do večera čelí ohromnému tlaku oponentů na celé politické scéně včetně vlastní strany, se opírá o osobu své ředitelky sekretariátu. Klepy, že Jana Nagyová je jeho milenkou, se později ukáží jako pravdivé. To zpětně dodává na zajímavosti i absurdním zvěstem, že Nagyová byla nejmocnější ženou ve státě, jež rozhodovala o tom, s kým se bude jednat. Tím jsou především myšleni byznysmeni. Jana Nagyová udržuje mimo jiné i kontakty s lidmi z mafiánského polosvěta napojeného na ODS. Na otázku, proč se musí bavit s Ivem Rittigem, klíčovým politickým podnikatelem, odpovídá: „Petr přece musí vědět, co se děje.“ A zároveň má od té doby stále hezčí kabelky.

Jakkoli je nejasné, jaké konkrétní zakázky by mohla ovlivnit, čistě díky své mediální zajímavosti a marnivosti se stává terčem lidové nenávisti. Dlužno říci, že omylem, ale na základě povrchně přitažlivých příznaků. Ty zcela překryjí skutečnost, že Petr Nečas byl zřejmě nejodvážnějším bojovníkem proti mafiánským strukturám. A na to, že jeho průlomovému projevu v bavorském parlamentu tleskali němečtí poslanci ve stoje, si už u nás skoro nikdo nevzpomene.

11. obraz

V roce 2013 přichází zlom.

Zavedení přímé volby prezidenta vede ve společnosti, která je frustrovaná z vývoje, k volbě Miloše Zemana. Zeman reprezentuje socialistickou mentalitu a frustrovaný levicový venkov, jenž nenávidí bohatou Prahu. A ještě se neví, že za ním stojí ruské peníze. Co se ale ví, je jeho nekulturní chování a vřelý vztah k alkoholu. Veřejnosti to ale nevadí.

Protikorupční hnutí však pokračuje i po volbě prezidenta v úspěšném tažení. Zvláštní roli sehrávají miliardáři, mimo jiné i Andrej Babiš. Ten si začíná platit stále širší portfolio celebrit a protikorupčních aktivistů. Ve vybičované hysterii začíná splývat vládní politik s obrazem korupčníka.

Do toho přichází bomba: Policejní jednotka specializovaná pro boj s organizovaným zločinem pořádá pod kontrolou olomouckého státního zástupce razii v několika úřadech a bytech. Razie probíhá i na samotném Úřadu vlády. Následná tisková konference představitelů policie a justice odkrývá „rozsáhlou korupční aktivitu“, v jejímž čele prý stojí Jana Nagyová. Tu policie odvede v řetězech do vyšetřovací cely.

Je to pastva pro média, neboť Jana Nagyová vypadá – aniž to sama ví a aniž by to mělo oporu v realitě – jako symbol nové nemorální buržoazie. Veřejnost se tudíž raduje, korupční režim je zničen, vláda padla, prezident si najmenoval podle svého gusta a bez souhlasu parlamentu vlastní vládu. Lidé mají pocit, že se v době Nečasovy vlády děly tak strašné věci, že všechny metody léčby, jež ordinuje autoritářsky založený prezident, jsou přijatelné.

Miliardář Andrej Babiš kupuje v této době dva klíčové politické deníky a rozbíhá se svým hnutím ANO politickou kampaň, jejímž hlavním mottem je protikorupční boj a zúčtování s polistopadovým režimem. Postupně mu začíná podléhat novinářská scéna, která téměř zcela rezignuje na principy demokratické žurnalistiky. Budování kapitalismu vrcholí ustavením monopolní moci, přesně podle učebnice marxismu.

12. obraz

Veřejnost se raduje, že je korupce poražena.

Ve volbách všechny tradiční demokratické strany utrpěly porážku včetně nejsilnější ČSSD, která obdrží o deset procent hlasů méně než očekávala. ODS je na hranici existence. Vítězí nesystémová a populistická hnutí: ANO Andreje Babiše, který zmanipuloval český tisk a nasypal do kampaně bezkonkurenčně největší sumu peněz, a dále soft rasistické hnutí Tomia Okamury.

Policie se po měsících neúspěšného vyšetřování původně „největší korupční aféry“ uchyluje k nesystémovým krokům. Nechává zveřejnit, že Jana Nagyová si nakupila luxusní zboží za dobrých deset milionů korun. Aniž proto měla vysvětlení či důkaz o tom, že by se jednalo o korupční příjmy, za něž by existovaly nějaké protislužby.

Na ministerstvo financí vstupuje majitel gigantu Agrofert Andrej Babiš, mediální magnát, který zosobňuje kolosální konflikt zájmů a monopolizaci moci. Kapitalismus v marxistické podobě je vybudován. Koncentrace kapitálu do omezeného množství osob probíhá učebnicovým způsobem. Bohužel jde totiž o jiný kapitalismus, než jsme si my, příznivci liberální demokracie, představovali.

13. obraz

Vláda ČSSD, hnutí ANO a KDU-ČSL se během let 2014 až 2015 stává stále více formálním rámcem pro reálnou vládu Andreje Babiše. I dosud bezzubý časopis Respekt zveřejňuje informaci, že Andrej Babiš během své vlády zvýšil své zisky o tři miliardy korun.

Zatímco Babišova média postupně vytahují skandály na bývalé politiky a na podnikatele, kteří se ocitli bez vazeb k politické moci, tak samotného Andreje Babiše hájí všechna velká média, a to částečně i včetně těch veřejnoprávních. Díky tomuto mediálnímu krytí a prakticky neomezeným možnostem neustále oslovovat veřejnost dosahuje popularita Andreje Babiše závratných čísel.

Společně s utužováním oligarchické moci a mediálního kartelu, na němž se podílí byznysmeni, kteří Babišovi pokorně slouží, jako třeba Daniel Křetinský, vydavatel nejčtenějších novin v zemi, určuje charakter české politiky ještě jeden fenomén: Prezident Miloš Zeman se svojí proruskou a pročínskou aktivitou. Česká republika pomalu opouští svoji demokratickou a prozápadní politiku. Lidskoprávní dimenze zahraniční politiky z dob Václava Havla je předmětem cynického posměchu. Miloš Zeman neváhá podlézat Vladimíru Putinovi při všech myslitelných příležitostech a zlehčuje agresivní a brutální ruskou vojenskou invazi na Ukrajinu. Část lidí se proti Zemanovi začíná bouřit. Bohužel se nebouří proti Andreji Babišovi, který svobodu v České republice ohrožuje ještě mnohem více, jen přitom nehraje jako Zeman tak odporné divadlo.

14. obraz

Do vývoje České republiky vstupuje nový prvek: imigrační krize. Česká veřejnost se rozděluje na antiimigrační většinu, do jejíhož čela se staví populistický prezident a xenofóbní bojovník proti islámu Miloš Zeman, a naproti tomu humanisticky orientovanou menšinu vzdělanějších lidí, z nichž část ale vystupuje na podporu imigrantů s naivními a nerealistickými hesly. Tento střet podtrhuje emocionálně výbušná atmosféra po opakovaných útocích islamistických teroristů ve Francii. Česká společnost začíná postupně popírat další hodnoty liberální polistopadové společnosti: toleranci k odlišnosti i proevropskou linii české společnosti. Stále více lidí by se rádo uzavřelo v České republice před světem a vystoupilo z Evropské unie.

Zatímco je pozornost veřejnosti stále upřená na Miloše Zemana a na imigrační krizi a islámský terorismus, tak na východní Ukrajině se upevňují pozice ruských vetřelců, neustává zabíjení ukrajinských vojáků i civilistů, které však nikdo nenatáčí a nešíří po internetu. A na domácí scéně pokračuje rozšiřování moci Andreje Babiše a prosakování jeho vlivu do policie i do justice. Koaliční ČSSD se jen bezmocně dívá na úbytek své moci i svých voličských preferencí. Dominance Andreje Babiše a jeho nadvláda nad českými médii stále zůstává bez výraznějšího zamyšlení či odporu pražské inteligence, která je bezmocná jak proti Zemanovi, tak ještě více proti Babišovi.

Kapitalismus byl vybudován ve své marxistické podobě kumulace kapitálu a moci, nikoli však v té podobě, kterou jsme chtěli: tedy v širokém množství samostatně se chovajících svobodných lidí. A zatímco jsme vybudovali marxistickou formu kapitalismu, o svoji svobodu jsme se nechali částečně připravit. O svobodu slova a šíření informací.

Po 26 letech je stav demokracie v České republice k pláči.

Závěr:

Chybou české cesty ke kapitalismu je zjevně to, že nebyla opřena o skutečné demokratické ideály, o morální étos, jenž provázel budování první republiky. Budovali jsme vekslácký kapitalismus a podle toho to tu vypadá. Budování demokracie by vypadalo jinak. Opíralo by se o víru ve svobodu a civilizační vzestup národa a o hluboce sdílenou státní myšlenku v soudržné společnosti.