Americké prezidentské volby se málokdy vedou v rukavičkách. Navzdory všeobecnému přesvědčení tomu tak bylo vždy. Žádná idealizovaná minulost vznešených intelektuálních zápasů distingovaných džentlmenů prostě neexistuje. Vzhledem ke stylu stávajícího prezidenta asi málokdo čekal, že zrovna jeho první debata s bývalým viceprezidentem Bidenem tato kritéria naplní. Hrozivá realita ale přesto očekávání předčila.
Negativní kampaň
Snaha očernit v očích voličů protivníka místo vysvětlování vlastního programu není v amerických politických dějinách vůbec nová. Vlastně už první skutečné prezidentské volby po odstoupení George Washingtona byly značně napjaté. O kampani před následujícím hlasováním v roce 1800, v němž se utkali dva stejní kandidáti, pak historici píšou jako o klasickém příkladu negativních kampaní.
Stranický tisk i Adams s Jeffersonem se natolik činili, že souboj o prezidentské křeslo tyto dva staré přátele úplně rozhádal. Usmířili se až po letech, když už se oba blížili sklonku svých životů. Manželka prezidenta Andrewa Jacksona Rachel byla v kampani neprávem napadána jako cizoložnice a v závěru roku 1828 zemřela. Jackson byl přesvědčen, že důvodem byl stres způsobený těmito útoky. Svým protivníkům nikdy neodpustil.
Prezidentské debaty
První pokus o přímou diskuzi mezi dvěma uchazeči o prezidentský úřad proběhl v roce 1956. Tehdy z toho nakonec sešlo a první se tak spolu utkali až Nixon s Kennedym o čtyři roky později. Navzdory tomu, že šlo často o ostré spory, a skutečnosti, že negativní kampaně jsou v USA dlouholetou tradicí, debaty probíhaly vesměs civilizovaně. I když je celkově vliv těchto vystoupení na voliče předmětem sporů a většina politologů se shodne v tom, že je jejich dopad relativně omezený, výjimky existují.
V roce 1980 například Ronald Reagan i díky výkonu v debatě s Jimmy Carterem dotáhl značné manko v průzkumech a nakonec jasně zvítězil. Reagan voličům položil jednoduchou otázku, zda se mají teď lépe a zda se cítí bezpečněji, než před čtyřmi lety. Zda mají pocit, že je Amerika silnější než byla před čtyřmi lety. Jeho kritika Carterovy politiky byla rozhodná, ale celkové vystupování důstojné.
Nové dno
Ještě před dvaceti lety byl tehdejší demokratický kandidát Al Gore kritizován za to, že při odpovědích republikánského uchazeče George Bushe mladšího vydával opovržlivé povzdechy. Působil tak arogantně a nadřazeně a vzhledem k těsnému výsledku mu i tato maličkost mohla prohrát volby. V roce 2008 byl největším skandálem případ „instalatéra Joea“, který kritizoval Obamovy plány v oblasti daní a vydával se za drobného podnikatele. McCain ho v debatě jako argument použil, ale o tom, že to není pravda, netušil.
V roce 2016 Trump předvedl nový styl, kdy svou oponentku přerušoval, nenechal ji domluvit a v jedné debatě, kdy se mohli oba volně pohybovat po pódiu se ji dokonce snažil znejisti tím, že se neustále pohyboval za jejími zády. Asi těžko tedy mohl někdo čekat cokoliv jiného letos. Přesto se dá říci, že to bylo ještě horší. V minulých volbách Trump přeci jen nastínil něco ze svých programových priorit. Mluvil daleko více k věci. Letošní debata byla soubojem v bahně.
Vítězové a poražení
Tato debata neměla vítěze, protože to nebyla debata. Joeu Bidenovi se podařil jeho útok na způsob, jakým se prezident potýká s krizí způsobenou koronavirem. Donald Trump jej zase přitlačil ke zdi v otázce obsazení Nejvyššího soudu. Trump byl sice výraznější, ale za vítěze jej označit nelze.
Bleskový průzkum pro CBS ukázal, že téměř polovina diváků považovala za vítěze Bidena, asi dvě pětiny prezidenta Trumpa a desetina viděla souboj jako nerozhodný. Jestli ale někomu z kandidátů pomohla v průzkumech, budeme vědět nejdříve tak za týden. Nejpravděpodobnější ale je, že nezvítězil nikdo.
Poražených bylo ale mnoho. V první řadě to byli voliči, kteří se chtěli něco skutečně dozvědět. Dalším byl moderátor Chris Wallace, jenž si nedokázal poradit s Trumpovým neustálým přerušováním. Matador politického zpravodajství konzervativní stanice Fox News se jednou skoro až zoufale na prezidenta obrátil s tím, že jeho lidé přece souhlasili s pravidly, v nichž stálo, že má každý dostat na odpověď nerušené dvě minuty. Prezident odpověděl pokrčením rameny. To je moment, který první debatu vystihuje asi nejlépe.
