Přestože jsem opakovaně podrobil kritice otevřené odmítání roušek i vakcinace, které prezentuje prezident Václav Klaus, jako psycholog jej plně chápu. A kdyby se nesnažil vstupovat do veřejného prostoru, zasloužil by ne výsměch a kritiku, ale politování a pochopení. To pro jeho křečovité sebezviditelňování i za cenu, že se jako příslušník skupiny ohrožené kvůli věku následkem nedodržování epidemické hygieny nakazí koronavirem a zemře. Vystupuje jako politik, je mimořádně známý, a jeho projevy protirouškového disidentství jsou celospolečensky nebezpečné – takže je potřeba jej kritizovat. Kdyby však projevy, které Václav Klaus vykazuje, vykazovala osoba privátní, byla by kritika jeho projevů neetická. Pan prezident totiž vykazuje ve svých vystoupeních znaky těžkého traumatu.

Nejcitovanější statí prezidenta Václava Klause je text Rival visions.  Vydal jej Journal of Democracy v roce 1996. Stať je dohledatelná vyhledavači a můžeme se na citovanost díla Václava Klause podívat i na serveru k tomu zřízeném. Má 12 citací, což je pro ekonoma z takového zapadákova jako Česko slušný úspěch. Má to však háček, který potřebuje trochu teoretického úvodu.

Freudův komplex narcismu

Muži bez narcismu v supermarketu doplňují zboží v regálech. Narcismus – dobře sublimovaný, usměrněný do oblasti chování, kde nevadí – je dokonce přínosný. Je-li v uměřené míře. Není na něm nic nepřirozeného, primární narcismus je vrozený, je součástí psychosexuálního vývoje člověka.

Primární narcismus, plné zaujetí novorozence – dítěte – sebou samým je zcela přirozený stav. Dítě z něj vyroste. Existuje však i narcismus sekundární, nepřirozený – narcismus v dospělosti. Ten se vztahuje k chápání svého vlastního ega jako něčeho dokonalého, ego-ideál. A není-li takový jedinec dostatečně obdivovaný a úspěšný, trpí. Pokud se mu podaří narcismus skloubit se svou profesí (nejlépe vědeckou), tak ji přijatelně sublimuje či kanalizuje, to je na hodnotiteli. Ale když se vědec snaží být nejlepší ve svém oboru a plně se do toho vnoří, je to (nebereme-li v úvahu pocity jeho manželky) přínos pro celou společnost. Pokud se však úspěch a obdiv nedostavují, trpí.

Jak Sigmund Freud s narcistně-libidinózním typem osobnosti, tak psychoanalytička pofreudovské generace Reichová konstatují, že u narcismu je libido koncentrováno na klienta samotného. Ovšem  spolu s tím  narcistního jedince mají kvůli jeho projevům závislí lidé chápat jako osobnost s velkým O a jako vůdce. Takže oba otevřeně hovoří o projevech narcismu jako o kompenzaci pocitů méněcennosti, kterými trpí málo chválený narcis. Ještě další generace psychoanalytiků – Karen Horneyová – zavádí rovnou termín kompenzatorní (či kompenzační) narcismus.

Takže je-li umírněný narcismus nahlížen, korigován a sublimován společensky přijatelným směrem, staví pyramidy, je-li kompenzován nesprávně a celoživotně posilován, staví pomníky sám sobě.

Narcistická porucha osobnosti

Upozorňuji – nedělám panu prezidentovi diagnózu na dálku (není to technicky téměř možné) a znaky narcistní PORUCHY zde uvádím jen pro jejich názornost. Každý osobnostní rys je nejviditelnější, dojde-li k tomu, že je chorobně přebujelý. Takže povšechnou informaci o povaze konkrétního osobnostního rysu nám nejlépe přiblíží projevy těch, co mají onen osobnostní rys zbytnělý až do míry nemoci.

Pan Václav Klaus dle mého laického soudu poruchou osobnosti netrpí, jen má běžný narcismus, kvůli individuální anamnéze však velmi posílený. Když jste třicet let středem pozornosti televizních kamer, je to tak silné ujištění o vlastní výjimečnosti, že nelze nepodlehnout. A když navíc v průběhu těch třiceti let zastáváte léta nejvyšší úřad – úřad prezidenta, tak je to pro individuální narcismus stejné jako injekce anabolických steroidů pro růst svalstva. Opravdová narcistní porucha osobnosti totiž většinou znemožní svému nositeli společenský úspěch. Starým termínem opravdoví „psychopati“ – včetně narcistních – to většinou „nikam nedotáhnou“, což pro Václava Klause rozhodně neplatí. Takže cituji ze zdroje kompetentnějšího, než jsem já, typické příznaky narcistní poruchy osobnosti jen jako výstižné shrnutí rysů narcismu. Ve své patologické intenzitě jsou totiž  nejsrozumitelnější:

„Obdiv je vyžadovaný v neúměrném rozsahu. Jsou přítomny fantazie o vlastním nekonečném úspěchu, brilantnosti a kráse. Sklon k aroganci a okamžitá připravenost k obviňování druhých – extrapunitivita (já nemůžu za nic, za vše špatné může okolí). Takový jedinec dává trvale důraz na vlastní osobu a vlastní přednosti, udržuje rád kontakty s VIP lidmi, základním celoživotním postojem je ‚v první řadě já‘ a schopnosti empatie, vcítění do druhých, je omezená.“

Sakra, zas ten Havel!

Koncept důležitosti a absolutních zásluh Václava Klause je po celou dobu jeho působení v politice pro něj subjektivně komplikován existencí Václava Havla. Naše země je malá, nevýznamná, a jen málo našich spoluobčanů dosáhlo dejme tomu „globální slávy“. Jedním z nich však je předchůdce Václava Klause ve funkci prezidenta, Václav Havel. Tento člověk je – vedle vynálezců (kontaktní čočky, lék proti AIDS a další vynikající výsledky české vědy) – nejslavnějším Čechem. A pokud na jím uprázdněnou židli prezidenta usedá kdokoliv další, musí vědět, že vstupuje do soutěže s obrovským handicapem. Jednak Havlovo filosofické dílo, analýza totality, je dnes možná aktuálnější než před lety, kdy své knihy psal. Jen ta nová oligarchická totalita má trochu jiné vnější formy, jinak babišismus směřuje k tomu, že se stane variantou knedlíkového socialismu osmdesátých let, kdy vládl jiný Slovák – Gustáv Husák, lidem zvaný Gustáv Rusák. Pan Václav Klaus ale není filosof, je ekonom a politik v „normálnější“ době, než byla normalizace. Takže dostihnout a přezářit filosofa nemá mnoho šancí.

Vedle toho ale Havel prožil část života v opravdovém, „tvrdém“ disentu, kdy socialistický režim Gustáva Rusáka zacházel s opozicí stejně, jako s ní dnes zachází Rusák Putin. A takový režim tady dnes naštěstí (zatím) není. Takže získávat si sympatie a obdiv statečným postojem opozice totalitní moci Václav Klaus od roku 1989 neměl jak. Proto se mu ani za léta práce nepodařilo Havlovu globální proslulost dosáhnout.

A v této situaci musí dnes a denně řešit, že dokonce i v jeho nejcitovanější publikaci je Václav Havel zase první.  Prvním autorem nejcitovanějšího Klausova díla byl, je a zůstane Václav Havel. Ve „zdrojích“ vědeckého článku se to výše zmíněné dílo cituje takto:  Havel, V., Klaus, V., & Pithart, P. (1996). Rival visions. Journal of Democracy, 7(1), 12–23.

Takové ponížení dostatečně vysvětluje současný Klausův antirouškový aktivismus. Protože se virem SARS-CoV-2  kvůli svému odmítání roušky nakazí a kvůli svému věku poté umře na covid. Stane se prvním exprezidentem a prvním vysoce postaveným antirouškovým disidentem, který na tu bezrouškovost umřel na covid, případně s covidem. A tím se stane planetárně mnohem proslulejším, než je Václav Havel. Byť kontext té slávy bude poněkud odlišný…