Jako celá moje sociální bublina si zakládám na tom, že v České republice trvá absolutní tolerance k homosexuálním svazkům již generaci, že jakákoliv jejich úřední diskriminace odešla s dvacátým stoletím do minulosti, skončila zřízením registrovaného partnerství, a v mých kruzích když někdo o někom hanlivě řekne při kritice o kritizovaném „a ještě navíc je teplej,“ vím, že promluvil blb. Ale už dvacet či kolik let jsem si na gay komunitu nevzpomněl stejně, jako jsem si nevzpomněl na chovatele holubů či hráče ping pongu. Není to moje parketa. Teď jsem však s opravdovým zděšením zjistil, že diskriminace homosexuálů v ČR dosud skutečně existuje přímo v zákoně.
Registrované partnerství – přestože si to všichni, co se nás to netýká, myslíme – rozhodně NENÍ ekvivalentem manželství. Gayové nemohou uzavřít stejně osudový, zavazující a existenciálně klíčový svazek před zákonem jako muž a žena, a boj o „manželství homosexuálů“ není bojem o slovíčka.
Považuji všechny heterosexuály, kteří se nějak vymezují proti gayům, za nevyoutované homosexuály, kteří to těm vyoutovaným závidí. Vím, že za bolševika diskriminace homosexuálů existovala, po revoluci se odbourávala jak v zákonech, tak ve veřejném mínění, a obrovský podíl na tom má gay aktivista Jiří Hromada. Když dosáhl (spolu s řadou dalších lidí, kteří se ve věci angažovali) zákonem uznané registrované partnerství, obdobu manželství pro gaye, myslel jsem si, že ČR již je alespoň v této věci západní zemí, ne zemí s mravy ruských mužiků. Následně, po skončení diskriminace, jsem úplně vypustil problematiku ze zorného úhlu. A diskuse o tom, že chtějí uzavírat „manželství“, jsem – zcela mylně – považoval za bitvu o slovíčko. Mýlil jsem se.
Hlavní rozdíly mezi registrovaným partnerstvím a manželstvím
Aktuálně.cz udělalo vynikající počin: Redaktoři sestavili tabulku, porovnávající právní postavení lidí v manželství versus v registrovaném partnerství. Ze srovnání vcelku jednoznačně vyplývá, že registrované partnerství je v řadě věcí spíše symbolické než funkční, není rovnocenné manželství, a gayové, když uzavřou registrované partnerství, prostě stejná práva jako manželé nemají.
Gayové nemají na svou svatbu nárok na volno v práci, nepotřebují svědky, a de facto svazek jen zapíšou na matrice u matrikáře. Ale mohou užívat jen 14 matrik, ne každý pro svou obec jako manželé. Nevzniká jim nárok na společné příjmení a musí si ho změnit samostatně, jako když se někdo jmenuje Andrej Prdel a nechá se na matrice přejmenovat na Karla. A zaplatí za to. Nezískají registrovaným partnerstvím „novou rodinu“, příbuzné partnera. Registrací totiž příbuzenský vztah s rodinou partnera ze zákona nevzniká.
Stejně tak – na rozdíl od manželství – v průběhu trvání jejich svazku nevzniká společné jmění, jsou spoluvlastníci, a ani jeden z nich nemá po úmrtí partnera nárok na vdovský či vdovecký důchod. A, což je při společné péči o dítě obrovská zátěž, partner nemá práva ani povinnosti k biologickému dítěti druhého partnera, přestože ho třeba již deset let vychovává ve společné domácnosti. A svazek je legalizovaný a úředně zapsaný. Nebiologický rodič takového páru nesmí dostávat od lékaře informace o zdravotním stavu dítěte, nesmí ho zastupovat ve škole a nemusí jej vyživovat, nemá vyživovací povinnost. A i naopak platí, že dítě v tom svazku vychovávané nemá nárok na sirotčí důchod od nebiologického rodiče, když nevlastní rodič zemře, nemá nárok na dědictví po něm a (když se partneři rozejdou) nebude od něj dostávat výživné. A – což jsem ale věděl – stejnopohlavní pár si nemůže společně osvojit dítě či být spolu pěstouny.
Jak jsem se pletl
Od zavedení registrovaného partnerství jsem měl značné výhrady ke snahám gay aktivistů, aby se jejich svazku říkalo „manželství“. To má historicky trochu jiný význam, svazek muže se ženou, takový v naší kultuře nový jev, oficiální svazek dvou mužů či dvou žen, měl nést jiné jméno, také nové, třeba soubytí. A věděl jsem, že požadavek gayů na právo adoptovat dítě je naprosto oprávněný, rozumný a ve prospěch dítěte. Sebelepší člověk, rodič a pedagog – když vychovává dítě sám – jej připraví na život hůře, než když dítě vychovává dvojice.
Nemluvím jen o technických problémech – pro single člověka je obrovská zátěž i pes, protože je na něj sám. Ani o finančních problémech – dva platy bývají více než jeden + výživné. Ještě důležitější je, že člověk je bytost žijící v páru, ještě před pár desítkami či malými sty let dokonce ve vícegenerační, někdy čtyřgenerační rodině, a má-li takové soužití v dospělosti zvládat, je mnohem lepší, když to okoukává od dětství. Pak má s párovým soužitím obrovskou zkušenost. Což dítě vychovávané jen matkou či jen otcem prostě nemá.
Takže jsem věděl, že pokud někdo oponuje právo homosexuálů na adopci, tak absolutně ignoruje elementární poznatky vývojové psychologie. Oponenti v tomto momentě často začínají hovořit o tom, že dva chlapi nevytvoří vzor pro roli matky. To je pravda – ale vytvoří vzor pro fungování ve dvojici, kdy je bez ohledu na pohlaví vždy jeden vůdčí, druhý submisivnější, a mají kooperativní úlohy rozdělené. Dítě se od nich učí kooperovat – nejdůležitější lidský nástroj – což se od single rodiče neodkouká.
Manželství homosexuálů je nutné podpořit
Naše myšlenkově zpohodlnělá veřejnost – samozřejmě včetně mé osoby – podlehla klamu hezkého názvu a myslela si, že diskriminace gayů je minulostí. Jak čtete, není. Neexistuje důvod, proč by neměl mít úředně uzavřený vztah dvou osob stejného pohlaví – když se k tomu rozhodnou – naprosto stejná práva a povinnosti jako manželství. Dnešní parlamentní hádačky o manželství homosexuálů nejsou hádky o slovíčko, ale hádky o rovnoprávnost. Vztahy gayů by měla Česká republika co nejrychleji právně postavit zcela na roveň manželství. Nejsme Rusko. A pokud na tom bazírují, ať tomu klidně říkají i manželství. Ale z mého citu pro jazyk si myslím, že nový typ vztahu má mít nový název, a to mnou vymyšlené „soubytí“ nechávám gay komunitě k případnému užití zdarma.