Několik lidí mi v poslední době sdělilo, že bude válka. Znělo to jako hlas temné intuice a lhal bych, kdybych tvrdil, že mě to nechalo klidným. Nelze na to nemyslet. A nelze neuvažovat nad tím, jak se s takovými pocity, jež jsou typické pro tuto dobu a společenskou atmosféru, rozumně a klidně vyrovnat.

Lidé reagují na hrozby různým způsobem. Jsou mezi námi i tak citliví lidé, kteří tvrdí, že fyzicky cítí blížící se kataklyzma. Někteří z nás mají jako by obnažené nervové receptory a cítí více než ostatní. Zdá se jim, že cítí  příchod mohutného zla do naše starého dobrého světa. Podobně, jako někteří naši předci v roce 1914 pochopili, že končí doba vídeňského valčíku a pařížského kankánu a nastupují lidská jatka.

Jenže jak to poznáme dnes, že nepodléháme bláznivé hysterii a nejsme pouze zasaženi neurčitým strachem z neznámého nového světa, který právě střídá naše dosavadní souřadnice i řád, aniž by nám dal tušit, co nám přinese dobrého a zlého.

Příznaky jakéhosi osudového zhoršení podmínek se objevují se stále větší intenzitou již od 11. září 2001. Od globální krize v letech 2009 – 12 a ještě více se slabým prezidentem Barackem Obamou vstoupil do našeho života pocit úpadku západní civilizace, o kterou jsme dosud mnozí opírali své naděje.

V České republice k faktickému úpadku poměrů došlo ruku v ruce s všelidovým hlasováním o prezidentovi republiky a s volbou Miloše Zemana. Pro mě osobně byla zlomovým okamžikem publikace inzerátu „Nevolte Schwarzenberga“, který vyšel v deníku Blesk v den prezidentské volby a o němž nemám pochybnost, že jej zaplatili soudruzi z Moskvy. Do této chvíle byla taková čuňárna ve všech pražských vydavatelských domech nemyslitelná. Moje nadřízená překročila Rubikon. Je to pro mě stejný den změny, jako před tím 17. listopad. Jen s opačným znaménkem.

Ten den jsem se ocitl ve třetí fázi života. V té první fázi, která trvala do roku 1989, jsem se ani trochu neidentifikoval se společenskými poměry. Byl tu totiž hloupý komunismus.

V druhé fázi mého dosavadního života jsem se naopak s všeobecným charakterem poměrů v zemi  identifikoval velmi silně. Tato fáze trvala dlouhá léta od podzimu 1989. I když tu často byli ve vládě lidé, kteří mi vadili, tak celkové prostředí bylo skvělé. Byla tu dosud netušená míra svobody, byly tu podmínky pro sebeuplatnění, seberealizaci, pro tvorbu i podnikání. Jsem vděčný osudu i Bohu, že jsem zažil to nejlepší období v celých dějinách národa. Je mi moc líto, že česká společnost toto období prožívala s pocity marasmu a nevděku. Byl to dobrý čas k životu a Česká republika byla dobrým místem na světě. Měla docela slušný kredit, měla přátele, bylo hezké říci v amerických novinách, že jsme z Prahy.

Nyní jsem pochopil, že jsem se ocitl ve třetí fázi svého příběhu. Opět se velmi silně neidentifikuji s tím, co se ve společnosti děje, a to z důvodů naprosto principiálních. Nemohu akceptovat prezidenta s tak otřesnými projevy zlého frustráta. Ale ještě horší než jeho buranské chování mi přijde jeho ignorance ústavního systému a podrývání orientace a pevné vazby České republiky na demokratické spojence.

Dalším signálem úpadku České republiky do poměrů chaosu a rozvratu pravidel hry byl pro mě zásah plukovníka Šlachty a státního zástupce Ištvána na Úřadu vlády ČR. Od prvního dne jsem tuto akci považoval za obyčejný puč, a to nikoli jen proti slabé a silně pošramocené ODS či naší slavné či neslavné české pravici, nýbrž proti samotnému právnímu řádu, proti zdravému rozumu a proti liberálním poměrům v zemi. Byl to puč proti mému světu, proti té druhé a dobré fázi mého života. Vzal jsem si to osobně. Od této chvíle se změnil režim.

Třetím projevem drastického úpadku dosud demokratických poměrů je mocenský válec Andreje Babiše, který tu likviduje jak politické strany, tak svobodnou žurnalistiku a v ekonomice konkurenční prostředí. Je to nehorázný a zlý útok na občanskou svobodu a zcela jednoznačně a zásadně si to rovněž beru osobně. Jeho vpád do redakcí, které jsem kdysi léta řídil, považuji za stejný skutek, jako je znásilnění ženy. Oženil jsem se s žurnalistikou a beru si Babišovo znásilnění novin zcela osobně. Nechápu, jak někdo může dělat novináře bez možnosti kontrolovat výkon moci a dokonce přímo pro tuto politickou moc pracovat. A navíc pro takovou moc, která jednoznačně vykazuje prvky autoritativního řízení z jednoho centra a z jednoho mozku, jehož kulturní výbava je tak mizerná a stupidní.

Právě v těchto dnech dnech a týdnech se bohužel dramaticky zrychluje ten nezadržitelný vír chaosu a úpadku bezpečného svobodného světa. Masivní imigrační krize přichází do zpustošeného hracího pole a všechny příznaky sestupu, deformace a s nimi i pocity blížící se apokalypsy velmi zesiluje. Souřadnice byly definitivně překresleny. Nastala doba, kdy se lidé vzájemně opouštějí, zrazují, protože si už nerozumí jako kdysi při stavbě babylonské věže. A v nastalém lomozu se jiní lidé zase potkávají.

Je to možná hodně expresivní obraz, ale za fasádou normálně fungujícího společenského provozu se dějí převratné myšlenkové procesy: hádky, hysterie, nenávist, obviňování, rozchody a silně zmatená a chaotická diskuse. Technologické výdobytky dodávají této společenské atmosféře na dramatičnosti, v níž se každá zlá myšlenka a každé zlé slovo okamžitě multiplikuje na tisíci monitorech. Nedávno asi hodinu nefungoval Facebook. Najednou bylo na světě ticho a klid. Životní pocit jako v době před mobilem. Celou hodinu mi nikdo neřekl nic sprostého. Krásná chvíle. Pak se to celé zase rozeběhlo.

V této době se společnost rozděluje stále silněji do extrémních názorových proudů a nemůže už skoro fungovat dohromady. Již nejde o pluralitu názorů, protože ta vyžaduje alespoň minimální společný zájem. Jestliže se citliví lidé bojí, že přijde válka, tak je třeba si uvědomit, že v jistém smyslu tu již je. Je to válka extrémních přístupů uvnitř společnosti a je to také hybridní válka světových stran, v níž Západ zatím prohrává.

Rozumný pohled na zásadní věci této doby je málo atraktivní pro vzrušenou všelidovou diskusi. Lidé se prý dělí na sluníčkáře a xenofoby, což jsou  prý jen jemné výrazy pro hlupce a fašisty. Jako bych si měl vybrat, jestli budu trouba nebo čuně a neměl už žádnou jinou možnost.

Nemohu žít s tím, že katastrofa je tak neodvratná a nám nezbývá nic jiného než kdekoho obviňovat, že za ní může. A také se nehodlám vtěsnat ani do jedné z předkládaných a vnucovaných kategorií naivního trouby nebo naopak zlého čuněte. Žádného jednotlivého uprchlíka nepovažuji a priori za zločince a vůbec nepochybuji o tom, že je správné pomoci každému, kdo pomoc potřebuje.

Ale rozsah imigrační krize zároveň ukazuje, že možnosti pomáhat jsou i pro takovou zemi, jakou je bohaté a moderní Německo, velmi jasně limitované a ten limit možností je již zřejmě dosažen. A přitom kancléřka Merkelová ještě stále nechce říct, že loď je plná. Nezlobím se na ní za to, že je to slušná žena. Ale důsledky jejího postoje dobré nejsou. Imigraci nelze zcela zastavit, vždycky byla a vždycky bude. Ale musí se efektivně brzdit, jinak způsobí dominový efekt rozvratu a nástup nedemokratických režimů. Ve Francii se nyní říká, že nejlepšími promotéry krajní pravice paní Le Penové je nyní německá vláda. Něco na tom bohužel bude.

Obrovská imigrační vlna nemůže nechat Evropu beze změny. Názor, že se nic neděje, je již nyní nebezpečný. Ono se totiž něco vážného opravdu děje. Po celé Evropě stále silněji narůstá touha po silné ruce a po jakémsi soft fašismu. Německá kancléřka nejspíše směřuje ke svému pádu a tlak na nový styl rozhodování v Evropské unii vytlačuje země východní části Evropské unie ze hry a staví jejich představitele do neúnosné situace.

[ctete]25130[/ctete]

Katastrofa není ale neodvratná. Opravdová válka být nemusí a naše Evropa může tuto krizi zvládnout. I senzitivnější jednotlivci by se měli raději uklidnit a pesimisté mají jasný úkol hledat naději. Cestou ke stabilitě celého evropského organismu i psychické stabilitě jednotlivých národních společností a v neposlední řadě i jednotlivců je jedině pevnost a síla. Nikdy ne slabost. Protože právě slabost plodí hysterii a rozvrat. Sílu, kterou hledáme, nenajdeme v autoritářství, v policejním státu a v neprodyšně uzavřených hranicích. A žádnou svoji sílu nenajdeme v nenávisti k odlišným kulturám. Potřebujeme obnovit sílu naší kultury, naší demokracie a potřebujeme najít morální sílu našeho národa. Ten úkol, který stojí před Čechy, je jasný: Nesmíme se prostě chovat jako idioti. Pohled na Hrad si zakažme. Na Hradě straší.

Musíme ale také najít sílu k tomu mít sílu. A hlavně sílu rozumu.

Síla Evropy kupříkladu nesmí spočívat v tom, že z bezbřehého humanismu přejde do druhého extrému, kdy bude na uprchlíky střílet. Musí se najít jiná cesta, jak imigraci zásadně zmírnit a brzdit. Vykřikováním, že uprchlíky tady nechceme, a šířením nenávisti nezmůžeme nic jiného, než že otevřeme dveře k likvidaci občanských svobod, demokracie a právního řádu. Tím se odsoudíme k životu čuňat zavřených v malém chlívku.

Takový život nemá smysl.

Na druhou stranu slabost a naivita nemohou zplodit nic jiného než další nárůst krize. A to pak skončí stejně, nebo ještě hůř. Síla spočívá v tom, že neupadáme do extrémů. Hlavní výzvou, jež před námi stojí, je udržet si racionalitu v době zmatku.

Je třeba rozhodně odmítnout výzvy k opuštění Evropské unie. Nesmíme prostě znovu skončit v Rusku. Je to zaostalá země s barbarskou vládou.

Nesmíme připustit další vzestup fašistických krajností, hysterie a nenávisti.

Je třeba podporovat vládu tehdy, když se chce účastnit řešení imigrační krize a pomáhat spojencům. Ale také ji máme podpořit, když čelí na evropské scéně nátlakovým akcím, které si nemůžeme nechat líbit. Musíme být spojenci, ale nejsme sluhové. Toto píši s vědomím, že v té vládě sedí Babiš. Chválabohu těmto problémům tak hluboce nerozumí, že skoro ani nemůže škodit. Babiš jen vycítil marketingový potenciál v hesle „uprchlíky tady nechceme“ a ten si jaksepatří užije.

Nemohu se identifikovat se společenskými poměry ve třetí fázi mého života. Se zbabělým tiskem, s manipulací, s kumulací moci, která likviduje liberální stát, s autoritativními prvky vlády jakobínských státních zástupců. Ale je třeba se identifikovat s vlastní zemí ve složité situaci. Nemohu se identifikovat se svým prezidentem, ale identifikuji se s českou společností, která má v sobě mnoho dobrého, třebaže to není často vidět.

Pozitivní pohled je založený na historické zkušenosti, že krize nejen přicházejí, ale i odcházejí. K jejich překonání ale potřebujeme mít sílu a tu hledejme v sobě.