Ilustrační foto FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Máme tu svátek 17. listopadu a s ním i debatu, proč a jak ho slavit. Jako účastník listopadových událostí jsem značně citlivý na zpochybňování významu tohoto data. Zároveň se mě ale také dotýká, když se z tohoto svátku stává otřepaný kýč, který popsala na serveru Seznam Zprávy Eva Soukeníková. Dutý charakter oslav popsala v článku pod titulkem „Glosa: Oslavy 17. listopadu? OK Boomer“.
Poslechněme si, jak Soukeníková paroduje náš každoroční festival svobody:
Listopadové oslavy mi začaly znít jako nesnesitelný kolovrátek. Příští týden se zase sejdeme na Národní třídě, zapálíme svíčku, poslechneme si Martu Kubišovou a veřejně si budeme předčítat Moc bezmocných. Budeme vzývat demokracii, nadávat na komunisty, poplácávat se po zádech, jak jsme to vybojovali. A také připomínat mladým, jak „se nemohlo cestovat!“, jak „si to ani nedovedeš představit!“, jak „jsme stáli frontu na novou pračku!“
Autorce se podařilo naštvat řadu lidí na twitteru, kteří musí přemýšlet, zda se na ně také vztahuje hanlivé označení „boomer“, tedy nositel obstarožních názorů, které jsou vyčpělé a trapné. Nelze jí ale upřít, že vystihla nebezpečný rys, k němuž může sklouznout forma oslav události, k níž se vážou vzpomínky starších generací a která má po třicátém prvním opakování příchuť rutiny. Přitom jde jenom o to, nakolik bereme obsah tohoto svátku vážně a jaký máme vztah k tématu svobodné společnosti.
Rozbor fenoménu „boomer“ nestojí za řeč. Vedlo by to k nesmyslné debatě, zda je mezi mladšími lidmi méně pitomců než mezi staršími. Možná se tím slovem chce říct, že u starších lidí už není pitomost tak roztomilá. Inu, jak kdy a jak u koho.
Daleko vážnější je jiná věc: Autorka nechce snižovat význam výročí, ale chce mu dát nový obsah. Chce, aby se debata, k níž tento den vybízí, už konečně posunula k vážným a aktuálním tématům. A hned sama ukazuje, co je pro ni důležité:
Jeden debatní kroužek na piazzetě Národního divadla by letos mohl být například o tom, co znamená, že ze sněmovny vypadla levice. O kousek dál by se studenti z nedalekého Hollaru mohli hádat, jak řešit krizi novinařiny a jak dostat do vedení českých redakcí více žen. Po republice by se mohly konat semináře o finanční gramotnosti, o pomoci lidem v exekuci nebo workshopy na téma boje proti dezinformacím.
Rád bych se takových debatních kroužků zúčastnil. Snad mě mezi sebe mladí lidé, jako je paní Soukeníková, ještě přijmou.
Tak předně, žádná skutečná levice ze sněmovny nevypadla. KSČM a stávající ČSSD reprezentují konzervativní a xenofobní část postkomunistické společnosti zejména na venkově. Starost o tyto voliče převzalo ANO. Takže tato „levice“ ve sněmovně pořád je. Skuteční sociální demokraté, kteří patří k silné evropské levici, byli Hamáčkovým oportunistickým vedením z ČSSD vytlačeni anebo byli ve straně marginalizováni. Není mi ani trochu líto, že zmizela KSČM, ale je mi líto, že v Česku stále nefunguje moderní středolevicová strana. ČSSD to není. Jsou to spíše Piráti, jestli vůbec vědí, co jsou. Ale ani těm se nyní ve volbách moc nedařilo.
Hodně názorů bych měl v dalším debatním kroužku, kde by se řešila krize novinařiny a nedostatek žen ve vedení redakcí. Když jsem byl šéfredaktorem MF DNES, určil jsem si v té pozici jednu zástupkyni, tedy ženu, a na řadě míst ve vedení rubrik a příloh byly ženy. Nikoli proto, že bych sledoval genderovou vyváženost, ale jen proto, že dotyčné ženy vykazovaly schopnosti, kompetenci a talent. Tyto ženy by uráželo, kdyby jejich ženství patřilo k důvodům, proč mají něco řídit. Argument ženství je pro kompetentní ženy hluboce ponižující. Obsazování žen má být zcela normální, ale nemá být tupou povinností, z níž by se stala nevěcná šaškárna.
Vidím v české žurnalistice jinou krizi. A je to krize vztahu k pravdě a vztahu k řemeslu. Ta obrovská míra kolaborace, které jsme svědky v souvislosti s miliardářem v pozici premiéra i vydavatele, je pro novinářskou obec zahanbující. Neochota říkat pravdu, abychom nebyli v podezření, že jsme „antibabiš“, navíc zasáhla i řadu redakcí, jež nejsou pod přímým vlivem oligarchy. Podle mě jde o zbabělost a demoralizaci. A mimochodem i o zradu hodnot, jež se vážou k 17. listopadu.
Nevím, zda je vhodné, abychom k datu 17. listopadu vázali semináře o finanční gramotnosti a o exekucích. To je téma pro každý den v roce. O to spíš by mě ale zajímal kroužek o dezinformacích. Už proto, že hlavní dezinformační média tu osm let provozuje ministr financí a posléze předseda vlády. A stejně tak mě irituje, že jiná dezinformační média tu provozuje agresivní východní diktatura. A nic s tím neděláme. To je také něco, co drasticky popírá hodnoty, jež se vážou k 17. listopadu.
Je tu ale pár věcí, které paní Soukeníkovou nenapadly a možná pro ni nejsou tak důležité jako přítomnost ženství v managementu. Moc rád bych šel debatovat do kroužku, kde bychom mluvili o destrukci demokracie a právního státu, k němuž zde došlo v důsledku prezidentství Miloše Zemana. Dále bych se chtěl z účastnit debaty v kroužku, kde by se mluvilo o tom, jak pomoci Ukrajině v jejím zápase o suverénní státní existenci. Také by mě moc zajímal kroužek, v němž bychom mluvili o osudu zneužitých uprchlíků na bělorusko-polské hranici a nebo o osudu běloruské opozice.
Tématem 17. listopadu je svoboda. Potlačování svobody se odehrává přímo před naším nosem a je absurdní, když v této souvislosti někdo nadhodí téma ženství či finanční gramotnosti a chce tím vylepšit oslavy státního svátku, který se vztahuje k základní podmínce důstojného života společnosti. Tím neříkám, že v těch dalších tématech nejde o lidskou důstojnost. Pouze říkám, že svoboda je základní podmínkou všeho dalšího.
Jestli je pro někoho na svátku 17. listopadu důležité pouze vzývání jakýchsi dobových mýtů, tak se nelze divit, že se z našeho osvobození ze zaostalé autokracie stane jen stránka v učebnici dějepisu. Když si ale uvědomíme naprosto hmatatelnou naléhavost naší starosti o občanskou svobodu a právní stát tady a teď, pak je 17. listopad naším nejdůležitějším svátkem.
Nesmíme připustit, aby se z tohoto svátku stal prázdný kýč. Téma žen ve vedení redakcí ho před tím ale vážně nezachrání. Zaostalost má mnohem hlubší a děsivější kořeny a je tu stále s námi. V naší části světa souvisí zaostalost s komunismem a autokracií, s primitivním nacionalismem a s uzavřeností vůči modernímu světu. V takto hnusném prostředí jsem se narodil a jeho zbytky tu bohužel pořád vidím kolem sebe. Vláda ANO s KSČM mi normalizační dobu připomněla až příliš názorně.
17. listopad 1989 mi dal naději, že tyto běsy porazíme. Ještě ale není vyhráno. Důkazem je samotný název svátku, do něhož se komunisté z mnoha stran snažili protlačit absurdní pojem „mezinárodního studentstva“. Vedle KSČM se o to zasazovala ve sněmovně profesorka Helena Válková z ANO, spolupracovnice prokurátora Josefa Urválka.
Naštěstí senát v roce 2016 změnu názvu svátku na „Mezinárodní den studentstva a den boje za svobodu a demokracii“. Cílem bylo zatemnit obsah významu 17. listopadu 1989, tedy vykročení ze zaostalosti komunismu k otevřenému světu. Tragické události z roku 1939, kdy nacisté zatýkali a popravovali studenty po pohřbu Jana Opletala, měly posloužit k potlačení významu pádu normalizačního režimu. Bolševický pojem „mezinárodní studentstvo“ se nakonec neocitl na prvním místě, jak si to komunisté přáli, ale straší až na druhém místě v oficiálním pojmenování tohoto dne jako připomínka let vládnutí hnutí ANO s podporou komunistů.
Je to symbol toho, že konflikt o duši společnosti a národa se od roku 1989 nevytratil do historie, není ukončen, nýbrž stále trvá.
